Rozhovor II.

-“Přece toho nechci tak moc. Chci jen trochu lásky.”

-“Lásky? A to toho nechceš tak moc? Dávat či dostat lásku je ten největší dar, jaký může kdo dostat. Kam se na to “hrabou” auta, domy, mobilní telefony či jiné lidské výmysly a pozemské statky. Je to nejvelkolepější dar, co kdy svět viděl.”

-“Ale vždyť to nic nestojí. Láska je přece “gratis”.”

-“No, to je obyčejný moderní člověk. Spěchá za penězi a v citech vidí něco druhořadého. Ví snad, jak je těžké obětovat kousek sama sebe, jen aby někomu mohl dát lásku? Lidé takové věci považují za jednoduché, ale přestože nic nestojí, stojí to čas, odříkání, soukromí a vlastně i část života, který se náhle rozdělí na samostatnou a “partnerskou” část, přičemž ta druhá se stále rozpíná na úkor té první a (většinou po svatbě) ji úplně zadusí. To je prostě riziko, o kterém mnoho lidí nepřemýšlí, a tak se jim zdá snadné dostávat (občas i dávat) lásku. Alespoň co se lásky jako citu týká.”

-“Chcete tím říct, že láska je cennější než přepychová vila o třech patrech s bazénem, kurtem a dalšími pozemky?”

-“A co byste dělal v takové vile sám bez lásky okolních lidí? To by bylo jako vyhnanství uprostřed města. Jako vysoké zdi okolo vás, které vás dělí od přelidněného náměstí.”

-“Ale přece je takových možností, co dělat, když máte kurty, bazén a já nevím, co všechno vlastní. Na ostatní lidi pak občas nevyjde ani čas. Maximálně se dá celá vila prodat za velký peníze, kterými pak jistě lásku získám. S penězi to jde vždy snáz.”

-“Sleduji, že lidé jsou v dnešní uspěchané době velmi nechápaví. Přemýšlím, jestli má smysl v tomto hovoru pokračovat, protože to má asi takový význam jako nošení dříví do lesa.”