Malý Donbas

Románek

Jede na Hradčanskou, chvíli po osmé, v devět začíná ofis šichtu. Na širokých stehnech drží knihu, román spisovatelky Julie. Přes špinavé sklo tramvaje opírá se do ní slunce už docela jarní, bere list za listem, vpíjí se do příběhu, je někde v Kalifornii, leží na lehátku u bazénu vily filmového magnáta, její stehna jsou o pár liber lehčí, ne ale zas o tolik, pořádná stehna jsou teď v módě, i zpěvačky taková mají, zlátne z bikin, přistupuje k ní latinský mladík podobný Enrique Iglesiasovi, pokleká před její klín, bere list za listem, propadá touze, ona neříká nic, nechá si to líbit, magnát túruje své žluté porsche do poslední zákruty kopce Mulholland Drive, ona zatím propadá rozkoši, otevírá se latinskému mladíkovi, brána k vile se otevírá, mladík zrychluje jako magnátovo porsche, dobře to Julie vymyslela, už míjí řadu pinií, dva dobrmany, ona křičí, kalifornské slunce žhne, láska se dělá a příběhy vyprávějí. Hradčanská. Široká stehna ji zas vedou špinavou ulicí k ofishausu, ale o polední pauze snad ve spuštěných bikinách dosní svůj kalifornský románek.

Malý Donbas

Z Petřin klouže tramvaj, nad ní růžový podbřišek mraku, nahatá nebesa ukazují svou rozkošnou stranu, lidé už myslí večer.

Dorazí domů, manželka uhodí do klavíru, co všechno včera, ráno a vůbec v životě udělal špatně a neudělal dobře, jaký je ničema a bídák, o kolik let života ji připravil a že už se vaří na rozvod.

Je zas venku, podbřišek mraku mezitím ztratil barvu, vrhnout se pod tramvaj, co klouže z Petřin, nebo odejít s puškou na Donbas, na rohu je pivnice, u stolu zpovědnice, po půlnoci návrat, a jestli ho cestou nesrazí ta krásná tramvaj, co klouže z Petřin, malý Donbas ho nemine.

Báseň

Vykoupal se, tenkým hřebínkem vyčesal pěšinku, přesně tak to dělávala maminka, když byl klouček, služebná zapálila vonnou svíčku, Vanilka z Marakéše, oznámila, Ještě trochu melty? zeptala se, mlčel modravým pohledem, popřála dobrou noc a zavřela dobře třiapůlmetru vysoké dveře.

Přivoněl ke svíčce, otevřel knihovnu, sáhl pro tenoučký svazek, uložil se a četl:

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet.

Modravý pohled se zaleskl, polkl smutek, zavřel knihu, již jako vzdělanec uvykl číst v originále, uhasil svíčku, s vanilkou na krajíčku otočil tmou a cestičkou krátké dumky vydal se spánku.

Tak usíná Vladimir Vladimirovič, neboť i on je jen člověk a i v něm přebývají stesk a temný cit.

A příště si řekneme, jak se ukládá k spánku strýček Joe.