Úterní večer

Muž s chlapcem ve vypůjčeném černém Volvu zastavují za městem. Vystupují a rozhlížejí se kolem – dýchají tu říjnovou nádheru. Jdou podél vody a chlapec se ptá:

„Chtěl bys, aby země byla větší než slunce?“

Muž odpoví:

„Těš se z toho, že tu máme ještě nějaké místo.“
„Třeba tohle pole?“ ukáže chlapec na moře uschlé kukuřice a úsměv se mu rozlije po tváři jako sluneční paprsky po hladině.

Vyšplhali na nedaleký posed a chlapci se zdá, že vidí až na kraj světa.

„Teď by na nás medvěd nemohl, že?“

Muž přikývne, i když si není jistý.

Stařec o berlích se belhá k přívozu a mává postavám na posedu, ústa zkřivená únavou. Pozdrav mu přišel vhod – chvíle na odpočinek. Ti dva ho ale nevidí - vyprávějí si o žáru slunce a oči mají plné plamenů.

Po cestě zpátky házejí kameny do vody, aby ten žár uhasili. Žabky a sekery – švihem a vší silou - nebo jen tak volný pád. Kruhy tančí - vítr čeří vodu - vlnky jako vzdálená pohoří.

Ve Volvu se chlapec ptá: „Chtěl bys tohle auto?“

„Zítra ho musím v práci vrátit,“ povídá muž, „mně stačí to, co máme.“

Motor spokojeně přede a láká na další toulku. Ještě mají čas. Jedou do zooparku podívat se na nedávno narozená selata. Jsou mazlivá - chlapec je hladí a muži je na chvíli smutno.

Ze stájí raději pryč na otevřené pastviny, kde koně a poníci skotačí!

V dálce opuštěný dětský tábor – stožár bez vlajky a prázdná týpí. Chlapec pobízí muže, aby šli do jednoho z nich. Muž se ohýbá a vchází - nad sebou plátěné nebe.

„V létě sem chci jet,“ povídá chlapec.

(Ty jeho krásné nevinné dětské oči plné zářivých perel jednou zakalí věk, ale na to teď nechce nikdo pomyslet.)

Venku pohled dává zapomenout na to, co bylo včera, co je dnes a co bude zítra. Je jen chlapec a muž ztraceni v myšlenkách, které nikdo nehlídá. Spokojeně se nechávají unášet prostorem jak uschlé listí ve větru a najednou vše dává smysl – život, radost, smutek i smrt.

Soumrak je slyšet dýchat - svět dýchá – je cítit - že by byl nakonec skutečný?

Otec a syn nastupují do černého hřebce zaskočeni tím náhlým poznáním.