Řetěz moci Irián 27 díl

Řetěz moci Irián 27.díl

Obloha se zatáhla a blesk udeřil do vrcholu svatyně. „Zastav! Okamžitě zastav ty hroudo hnusu.“ Mám okolo sebe zabedněnce. Auto konečně zastavilo. „Prohledali jste všechno?“ Opravdu všechno?“ Zadíval jsem se na posvátné místo. „A co tady? Tady jste hledali?“ Prstem se zabodnu do svatyně. „Pane Drele, tam se nikdo neodvážil.“ Sklonil hlavu a nechal se mlátit dokud mě trochu nepřešel vztek. „Tomu říkáš skvěle odvedená práce? Jakmile se vrátíme nechám tě vyset na nádvoří, aby do tebe každý mohl mlátit jako do boxovacího pytle. Je to trest za tvou neschopnost!“ Nechal jsem to prase válet vedle auta. „Už to víckrát neudělám. Pane Drele odpusťte mi to.“ Žadonil utírajíc si krev z nosu.

Nechal jsem ho tam a sám se vydal ke dveřím. Opravdu byly zavřené a nešlo s nimi hnout. Pěsti do nich praštím, ale mimo dunivé rány, která se odrazila od vnitřní zdi nebyl slyšet žádný zvuk. Možná mluvil pravdu a celé toto místo se uzavřelo, aniž by se kdokoliv dostal dovnitř. Odplivl jsem si a vracel se zpátky k autu. „Sežeň chlapy. Mám pro ně úkol. Hned potom si užiješ svůj trest.“ Přikývnul a sebral se ze země. Byl celý obalený od bahna a na tváři se mu rýsovalo několik modřin. I přesto, že dostal výprask poslouchal dál Drelovy rozkazy jako věrný pes, který se nakonec dočká odměny. Za chvíli se vracel celý uřícený s několika muži. „Je mi jedno jak, ale přivedete mi vědmu.“ Na chvíli se zarazili, než sborově zakřičeli. „Jak poroučíte pane Drele.“ A rozprchli se do okolí.

Opřel jsem se o kapotu auta a pozoroval šedé mraky na obloze. Byli jako já, když přijdou nikdo je nedokáže zastavit. Trpělivost a strádání mě dovedlo, až sem. Miluju ten pocit moci v mých rukou. Brzo se dočkám a celé město bude moje. Sesadím Ziela a postarám se o toho spratka Rena. Nikdo mi nebude stát v cestě a ovládnu Irián. Já se stanu jejich bohem! Znovu se zablesklo. Tentokrát přímo nad Drelem. V ten okamžik se zjevila vědma. „Nikdy se nestaneš mocným.“ Připlula blíž a dívala se mu přímo do očí. Hloubka jejího pohledu se prodrala, až na samé dno Drelovy černé duše. „Okamžitě se vraťte a zajměte ji!“ Hulákal po okolí na své muže. „Oni tě neslyší.“ Vědma se přiblížila. „Nepřibližuj se!“ Vytáhl nůž z pouzdra. „Myslíš, že mi můžeš ublížit?“ Blesk šlehnul po Drelově ruce a nůž spadl na zem. „Ty čarodějnice!“ Rychle zašátral zdravou rukou a nahmatal kliku u auta. Otevřel a nasedl. Okamžitě auto zamkl a ujel.

Vědma:

„Můj pane co mám udělat dál?“ Nevím proč mě Irián povolal. Místo, abych se ukrývala uvnitř donutil mě vyjít tajným vchodem, aniž bych věděla důvod. Možná to byl právě Drel, který to tu mohl zničit? Nevím o žádném jiném důvodu dokud jsem to neuviděla. Hlavní vchod se otevřel. Ve dveřích stála zahalená ženská postava. „Chraň ji a dobře schovej.“ Ozval se Iriánský bůh. Žena vyšla ze svatyně a sundala plášť z hlavy. „Paní Helen.“ Vědma se poklonila před Iriánskou královnou. „To já bych se měla klanět tobě.“ Uklonila se. „Moudrá vědmo. Modlitba, kterou jsi mě před lety naučila chránila moje kroky. Iriánský pán se slitoval a vyslyšel zoufalé volání jedné obyčejné ženy. Děkuji ti. Budu ti vděčná po zbytek svých dní.“ Vědma znovu přehodila přes paní Helen plášť. „Následuj mě.“ Vedla jí tou nejrychlejší cestou dál od sídla, kde se kupila moc plná hněvu a pomsty. Každým dnem byla silnější a hmatatelnější. Lid strádal nejen hlady, ale i nemocemi.

Obě ženy po několika hodinách dorazily k písčitým dunám. „Tady se rozloučíme. Tohle je tvůj úkol. Nemůže ho udělat nikdo jiný. Ukážu ti cestu, ale jít po ní musíš ty. Jsi jediná, kdo je hoden donést svitek na druhou stranu.“ Paní Helen přelétla pohledem nekončící písčitou krajinu, kam se nikdo léta neodvážil. Převzala od vědmy zapečetěný svitek se symbolem Iriánského božstva. „Od této chvíle nebudeš mít hlad ani žízeň. Běž za světlem.“ Vědma vypustila světýlko a zmizela.

Ariane:

Vidím ji. Pan Ren bude štěstím bez sebe. Konečně se budu moct vrátit na farmu. Nebylo to marné, ale nakonec se mi mezi ulicemi ztratila. Její kroky v poušti odvál vítr a nezanechal jedinou stopu, že by šla paní Helen zrovna tudy. Byl jsem odhodlaný vydat se za ní, když mě vědma zastavila. „Dál ani krok.“ Písek přede mnou se začal pohybovat.