Dívka a moře - Vrak IV.

Vrak

(březen 2003)

IV.

Po návratu na palubu povolil šéf potápěčům hodinu na oddech, než se sešla posádka v jídelně. Jako první shlédli záběry z nákladových prostorů, i když bylo jasné, že všechny zajímá něco zcela jiného. Pumpička se však rozhodl je napínat. V jídelně panovalo ticho až do okamžiku, než došlo na záběry, kdy dívka sejmula lahve, aby mohla prozkoumat příklopy.

„Tak tohle jsem měl na mysli, když jsem říkal, abys nic nevyváděla,“ zamračil se na ní šéf, ale vzápětí dodal, „odvedla jsi skvělou práci.“

„Počkej s pochvalou na konec, abys nemusel chválit dvakrát,“ zašklebil se na šéfa technik.

Poslední scéna ze zadního nákladového prostoru totiž obsahovala nepřerušovaný záběr, kdy dívka pronikla až do záplavové komory. Za naprostého ticha sledovali ubíhající čas.

„Prcku, smekám před tebou. Vydržím dole bez vzduchu dost dlouho, ale při takovým záběru a ještě k tomu v uzavřeným prostotu bych tam nikdy nešel,“ ocenil její výkon Čočka, který kromě dívky jako jediný z posádky též holdoval freedivingu.

„A to ste ještě neviděli její úlovek,“ Pumpička přepnul počítač na fotky a našel záběr otevřeného šoupěte s hromadou písku, která se do záplavového prostoru nahrnula, když loď dosedla na dno.

„Díky Prcku,“ zašeptal šéf a objal dívku kolem ramen, „jsi hvězda.“

„Která neposlouchá,“ ušklíbla se.

„Někdy je i neposlušnost k dobru věci,“ přiznal a obrátil se k technikovi, „tak Pumpičko, jakej z toho máš pocit?“

„Jasnej a naplánovanej podvod. Už v Brestu při nakládce porušily všechny bezpečnostní předpisy. Vagony naložili napříč lodi místo podél. Podle toho, co jsme zjistili vše proběhlo asi následovně. Přiblížili se nad zlom u Tinhosa Grande, kde se dno začíná prudce svažovat. Odřezali traverzy přivařené k podlaze, které držely vozy uprostřed lodi a otevřeli na levoboku všechny revizní dveře do zaplavovacích komor. Pak už jen stačilo spustit zaplavování. Když zátěž dostatečně naklonila trup, dokončily dílo zkázy vagony. Loď se zhoupla na bok a pootevřenými palubními příklopy nabrala najednou obrovské množství vody. To jí udrželo na boku a ke dnu šla rychle.“

„No a co ty díry na můstku?“ netrpělivě vyhrkl Zrzoun. „Stihli ste se tam taky podívat.“

„Jo,“ přikývl Pumpička, „ale nejdřív nám s Prckem šéf naleje frťana a nebude se vymlouvat na prohibici. Bez toho už nechci podruhý vidět stejný obrázky ani na počítači.“

K velkému překvapení šéf neprotestoval a donesl potápěčům po skleničce brandy. Pumpička ji do sebe kopl na jeden zátah, zatímco dívka si jen cucla a oklepala se. Potom posunula sklenku bokem a nenápadně pod stolem šťouchla do Čočky. Ten učinil v nestřežené chvíli s obsahem totéž, co technik.

Než se šéf vrátil s pitím nahrnul Pumpička do počítače i zbytek záznamu a fotek z kamery. Když potom spustil prohlížení pochopila, že hlavním důvodem pro malou přestávku nebyl alkohol, ale potřeba chvilky času, aby ze záběrů zmizela část, kdy zpanikařila. Stejně jako při sledování předchozích záběrů i nyní panovalo v místnosti ticho. Vydrželo ještě několik minut po shlédnutí posledních fotek, kdy vstřebávali informace.

„To byl slušnej výkon,“ prolomil nakonec ticho šéf, „nechtěl bych být ve vaší kůži, když jste objevili ty dva. Jak si to zvládla Prcku?“

„No, nic moc. Nebylo mi zrovna dobře,“ odpověděla neutrálně a pohlédla na Pumpičku s prosebným výrazem, aby mlčel i dál.

„Mně to taky vzalo, ale před Prckem smekám. Myslím, že každá jiná ženská by na jejím místě vzala do zaječích,“ dodržel technik slovo a usmál se na dívku.

„A tvůj názor, proč chtěli kasu vytáhnout?“ zajímalo šéfa.

„V trezoru musí být něco hodně důležitýho, když jim stálo za námahu prořezat se pláštěm lodi a pokusit se o vyzvednutí. Možná dokumenty o plánovaným potopení. Podle mýho v tom bude mít prsty vlastník lodi,“ usoudil Pumpička.

„Myslím, že ne,“ přidal názor Plešoun, „proč by se zabejvali něčím tak náročným? Prořezat se do trupu zabere hezkejch pár hodin. V pozici, v jaký se loď nachází, by bylo jednodušší do ní šťouchnout a skončí minimálně o kilometr níž. Je to rychlý a jistý. Kdepak, tady nešlo o zničení důkazů. V kase je něco hodně zajímavýho.“

„Ale pro koho?“ projevila zvědavost dívka.

Vysvětlení se ujal šéf: „Myslím, že v úvahu přichází vykradači vraků nebo zmizelá posádka. Ti první by někde museli získat informace a to se mi nezdá. Pokud šlo o posádku, tak třeba budem mít štěstí. Pumpičko, hoď znovu na monitor fotky těch mrtvých.“

Když technik splnil příkaz, otevřel šéf desky s materiály k potopené lodi, které došly mailem. Nalistoval osobní listy členů posádky obsahující i fotografie. Za okamžik bylo jasno. Jedním mrtvým byl první důstojník a druhým technik.

„Co dál?“ zeptal se Ichtyl, který studoval na monitoru druhého počítače zvětšeninu fotky zobrazující zranění muže bez nohy. „Důkazů pro pojišťovnu máme dost, tak můžem prásknout do bot, protože ti lidé se můžou vrátit. Nechali dole kromě kamarádů i tu kasu.“

„Jak zemřeli?“ špitla dívka.

„Ten bez nohy vykrvácel a druhýmu zřejmě došel vzduch, když zůstal s rukou pod kasou,“ vyslovil domněnku doktor.

„S prvním tvrzením souhlasím, ale ve druhým případě si vedle. Oba zemřeli téměř ve stejný chvíli,“ nesouhlasil Pumpička a položil na stůl potápěčské hodiny, „tohle jsem si půjčil od těch mrtvých. Podle záznamu počítače jim zůstalo ve flaškách skoro stejný množství vzduchu.“

Ichtyl si na monitor opět vytáhl fotky obou mrtvých. Zatímco potápěč bez nohy měl zavřené oči a působil dojmem, že spí, výraz druhého si i po smrti zachoval známky zděšení.

„Můžu se samozřejmě mýlit, ale tohle vypadá, že zemřel hrůzou při pohledu na to, co připravilo o život jeho kolegu nebo ho ze strachu aspoň kleplo,“ opravil předchozí odhad doktor.

- pokračování -