Doteky dekadence

To  Zeenddrich: Nenašel jsem nic, co by na textu bylo "vrcholně křesťanské" 

Nezdá se mi ani . že dílko je skvělé. Kamamura už napsal lepší kousky. 

To Kamamura: Na otázku "Kdo jste? Jak by jste se krátce představil?" směřovanou na tehdy nastupujícího papeže Františka, František odpovídá: " Jsem hříšník doufající v boží milosrdenství" . Myslím cituji přesně. 

tak není Kamamura vlastně tajný křesťan? Nebo dokonce tajný svatý? Když si je tak dobře vědomý své vlastní hříšnosti. Psáno s lehkou ironií, ale jen s lehkou.  

Zeanddrich E. - Musím říci, žes mě fakt pobavil, a nesměju se nahlas jen proto, že žena i dcera vedle v pokoji ještě spí.

Myslím, že pro velkou část křesťanů, které znám, jsem prostě hříšník, který po smrti shoří v plamenech pekelných (některá ta křesťanství - podle mně jich existuje tolik, co křesťanů - jsou tak nemilosrdná, že by z nich měl Ježíš Kristus [ten reálný, o kterém mnoho nevíme, i ten komiksově stylizovaný, k jehož různým verzím se dnes modlí kdekdo], tedy že by Kristus měl z některých odstínů křesťanství solidní noční můry, a možná by svou kariéru kazatele ještě přehodnotil, ačkoliv činy se obecně zpátky brát nedají).

A je to tak špatné shořet v nějakých plamenech? Podle mého názoru tenhle svět shoří v ohni změn klimatu, a poděkovat za to mohou lidé jen sami sobě - za generace předchozí, především tu naši, to ovšem odskáčou naši synové a dcery. Současné války jsou podle mě právě o tom - o stěhování národů kvůli zmenšujícímu se životnímu prostoru a kvůli devastaci biosféry a tenčícím se zásobám zdrojů, které jsme jako malé děti promrhali na nesmysly, protože se nám zachtělo uvěřit toxické idei, že něco může růst donekonečna (příběh o babylonské věži zřejmě moderní ekonomové někam vytěsnili).

V jistém smyslu svět hoří a umírá už teď, jen je ten vjem za horizontem vnímání, hořím a umírám i já, když chodím po Praze a nakukuji zvědavě svými zornicemi do různě vystavěných budov plných příběhů, které se navenek jeví jako lidské bytosti. Můj vlastní dům už se ale zdá být prázdný, a věru v něm už snad ani nenajdu onen "hříšný" plamen, který bych občas ještě použít mohl, ale ani nenávist, ani lítost a výčitky, už snad ani strach - ale nevím, strach je tak základně lidský, že si myslím, že jsem ještě v tomto ohledu neviděl všechno. V tomto tichu před bouří, která zřejmě pohltí vše, co známe a považujeme za "normální", se ale cítím jako prázdný a opuštěný dům - rozpadlé panty u dveří, okenice tlučou ve větru sem a tam, a jedinými obyvateli je občasné hejno netopýrů, liška, nebo lesní medvěd, který přišel na zimu přespat. Myslím proto, že se mi možná bude umírat lehčeji, než ostatním, i když je zbytečné a bláhové se naparovat, není nakonec kam spěchat, vše podstatné si nás nakonec stejně najde samo, a třeba mě Propast, kterou všichni padáme ve stejném směru a stejnou rychlostí, čímž vzniká ona iluze soužití ve společném světě, třeba mě ještě pořádně otluče o své stěny.

O zítřku totiž nikdo nic neví...

Andreina - jsem rád, že mé noční písně občas zarezonují se spřízněnou duší, podobně jako zvuk mého bubnu občas rozdrnčí okenní rámy ;-) (paralela, která ovšem nemá být výrazem absence respektu k případným čtenářům). 

Vždycky jsem se vyžíval v ambivalentních textech, a líbí se mi, když se podaří napsat text, který se dá číst více (the more, the merrier!) způsoby. Ty říkáš "podvedli", ale kdo ví, co se tenkrát vlastně stalo, a navíc - různí bohové a různá svědomí definují podvod různě. Lze podvést sebe, své ambice, své touhy a/nebo sny, očekávání vlastní i cizí, imperativy přijaté, vnucené, případně kategorické (pokud chceme věřit v jejich existenci), instituce, případně jejich představitele, a tak dále, a tak dále.

Osobně v existenci kategorických imperativů nevěřím, což ale neznamená, že by bylo možné brát vlastní superego (Freudův termín) na lehkou váhu.

Historicky to ovšem měli nejtěžší námořníci - na dlouhých plavbách nebylo koho podvádět a s kým, protože dlouhou dobu platilo v loďstvech všemožných vlajek a národů, že žena nesmí vstoupit na palubu, neboť to pro loď znamená smůlu a prokletí (podobná pravidla měla i jiná monogenderová společenství, například mniši v klášteřích, rytířské řády, a podobně). Jistě odpustíš historii její šovinismus - o hranicích států, a životech a smrti lidí se dlouhou dobu rozhodovalo na bojištích, na kterých zase rozhodovala fyzická síla a "killer instinct".

... a odpusť starci jeho toulavé úvahy, moje myšlení je jako arabský plnokrevník - rychlé, ale obtížně zvladatelné! ;-D