Dívka a moře - Keporkakové II.

Je nutné juknout i na loď, kde zůstala posádka bez snídaně.

Keporkakové

(duben 2003)

II.

 

„Kde je snídaně?“ zeptal se šéf zdevastované posádky sedící zaraženě v jídelně. Po včerejšku nevypadal ani on zdravě a potřeboval pořádného vyprošťováka v podobě silné česnečky.

„Není, a pokud někdo neprobere Čočku, ani nebude,“ smutně informoval Plešoun.

„Kde je Prcek?“

„Zdrhla,“ doplnil Pumpička.

„Cože?!“ vybuchl šéf.

Ichtyl mu podal papír popsaný dětským písmem: Vymetat hospody nebudu a dřepět na lodi mě nebaví. Jedu prozkoumat ostrov. Prcek.

Šéf několikrát zprávu přečetl a rozzuřil se ještě víc: „Sbalí se a půjde na břeh, ale před tím z ní udělám pár ještě menších.“

„Nikam nepůjde,“ odporoval Ichtyl, který jako jediný z posádky si to mohl dovolit nejen kvůli věku, ale i délce pobytu na lodi.

„Proč?“ zamračil se na něho kapitán.

„Protože není Nicol!“

Doktorova slova zmrazila atmosféru. Šéf zbledl, potom zrudl, jak červené proužky na těle klauna a vyrazil z místnosti. Kromě Zrzouna, který ničemu nerozuměl, seděli ostatní s pohledy zapíchnutými do stolu. Bylo jim trapně a šéfa líto.

„Kdo je Nicol?“ zeptal se Zrzoun zmatený chováním kolegů.

„Šéfova dcera, poznáš ji v létě, kdy tráví kus prázdnin na palubě,“ ujal se vysvětlení Plešoun, „bejvalo to prima škvrně než vyrostla. Hezká holka, ale stejně tak vyčůraná. Když oznámila, že bude studovat podmořskou archeologii, byl šéf v sedmým nebi. Jenže do vody se jí nechce a studuje, protože papínek platí školný. Zajímá se jen jak schrastit bohatýho ženicha, aby nemusela dělat. Tátu zná jen, pokud něco potřebuje. Prcek je typ holky, jakou by měl rád ze svý dcery. Proto jí taky toleruje, co nikomu z nás. Nemá zlost, protože opustila loď bez dovolení, ale bojí se o ni.“

„Už proto bysme měli holku najít,“ usoudil Ichtyl.

„Snad jí nechceš výlet pokazit?“ nesouhlasil s názorem Pumpička.

„To určitě ne. Myslím, že zmizela, aby mohla bejt sama. Na lodi moc soukromí nemá,“ uklidnil kolegu doktor, „jenom by bylo dobrý vědět, kam asi zamířila.“

„Jo, možná taky proto, že jí šéf zatrh, aby běhala po palubě nahá,“ zasmál se Plešoun.

„Nechte srandiček,“ utnul debatu Ichtyl a rozdělil úkoly, „Plešoune vytáhni z postele Čočku, ať připraví oběd, snídani už vynecháme. Zrzoune vyraž na břeh zjistit, jestli někdo Prcka neviděl. Bílá holka je tady řídkým zjevem, než aby unikla pozornosti. Je mi jedno, jak to uděláš. Klidně někoho zmlať, ale bez informací se nevracej. Pumpičko, prolez jí kajutu a sklad a zjisti, co zmizelo.“

„Neblbni, v ženskejch hadrech se nevyznám?“ bránil se technik.

„Jedná se o vybavení, ne oblečení,“ dostalo se mu upřesnění úkolu, „já se jdu šéfovi omluvit a promluvit mu ohledně Prcka do duše.“

 

Kapitán seděl v kajutě, která zároveň plnila funkci kanceláře a zadumaně zíral na mapu ostrova. Dostal od doktora sprchu, která zchladila zlost.

„Můžu dál?“ zeptal se Ichtyl, ale odpověď nepřišla, vstoupil tedy bez pozvání a usadil se v křesle.

„To byla podpásovka,“ ozval se po chvíli šéf.

„Promiň, ale v tý chvíli mě nenapadlo nic jinýho, jak tě zabrzdit, abys neřek něco, co by šlo těžko vzít zpátky.“

„Asi máš pravdu,“ vzdychl kapitán a ukázal na mapu, „kde je?“

„Poslal jsem Zrzouna zjistit, jestli ji někdo neviděl a Pumpičku co si vzala sebou. Podle toho vymezíme místo, kam se mohla vrtnout.“

„Díky, tohle jsem měl udělat já. Hlavně, aby se jí nic nestalo.“

„Vynadáno by dostat měla,“ navrhl Ichtyl, „ale vyhazov ne!“

„Nedokážu ji vyhodit. Taky jsem přemejšlel, co dál. Nicol mám rád, ale končí, jen mě využívá. Napadlo mi, že bych projednal s firmou, aby Prcka poslala studovat. Má dar, jakej může závidět každej vědátor. Na co vy potřebujete spoustu učení, ví po jednom ponoru. Podporoval bych ji z peněz, který nebudu dávat Nicol.“

„To je zbytečný. Prcek do školy nikdy nepůjde a asi ani nemůže,“ vrátil Ichtyl šéfa na zem.

„Proč?“

„Viděl jsi vzkaz, copak tak píše skoro dvacetiletá ženská? Přitom na noťasu strčí do kapsy leckterou sekretářku. Když se po nástupu na Mary učila francouzsky, chtěl jsem, aby si dělala poznámky. Vymlouvala se, až jsem nevydržel a vrazil jí do ruky blok s tužkou. Nejdřív zrudla, pak se rozplakala. Víš, jakej je problém z holky vypáčit něco o soukromí, ale tenkrát se svěřila. Je těžkej dysgrafik. Ve škole měla problémy a spolužáci ji šikanovali. Odtud také zřejmě pramení strach před lidmi a vyhledává samotu. Zřejmě se v dětství upnula na rodinu a k tomu hledala společnost tvorů, co neznaj záludnost, nevysmívaj se. Pokud u nás vydrží, za pár let bude mít větší znalosti, než  leckerej odborník, ale na studium nemá.“

„Blbost. Když umí psát na laptopu, bez ručních poznámek se obejde. Je jiná doba a ve škole by nebyla sama, kdo nepíše rukou.“

„Nepochopils mě, vytvořila si blok. Má problém už s představou soužití v nějakým kolektivu a při slově škola se osype. Prý s ní rodiče běhali po všech možnejch doktorech, ale jediným výsledkem byl papír s doporučením, aby mohla při vyučování používat psací stroj.“

„To u nich neexistujou speciální školy pro takhle postižený?“

„Prej jo, ale jinej problém neměla a zaostávala by. Přitom mi ukázala náčrtky ryb, co pořizovala v Austrálii. Kreslí dobře, dokonce i písmenka jí jdou, ale než napíše řádku, jinej jich má deset. Hele, tohle nemá cenu rozebírat, protože do školy nepůjde.“

 

Vyrušilo je zaťukání na dveře. Do místnosti strčil hlavu Pumpička a vyjmenoval kromě oděvu seznam věcí, které odnesla.

„Jela se potápět. Otázka zní kam?“ mávl šéf rukou k mapě.

Odpověď přinesl Zrzoun, který dorazil po dvou hodinách v podstatně horším stavu, než v jakém byl při odchodu. Raději zůstal stát mezi dveřmi, kde měl oporu ve futrech.

„Zrzoune, řek sem mlátit, ne chlastat,“ zamračil se na něho Ichtyl, „zjistil si něco?“

„Všššeechno,“ odpověděl potápěč s přehnanou artikulací a ukázal na mapu, „je tam. Ooodlítla hydo hydr hydroplánem.“

Kapitán usoudil, že Zrzounova cesta k mapě by mohla mít při jeho postavě na kajutu devatující účinek. Donesl ji proto ke dveřím, kde potápěč chvíli kroužil prstem, než ho zabodl do malého zálivu vedle ústí říčky na jihu ostrova.

„Určitě?“

„Jjjjo, pil sem na tttto s pilotem, za čty čtyřřři dny ji má vyzvednout,“ dokončil hlášení a odplápolal do své kajuty.

„Doufám, že pro ní nepošleš,“ přimlouval se za dívku Ichtyl, „víme kde je a vrátit se má včas.“

„Nepošlu, ale po návratu půjde na pár dnů pod zámek,“ sdělil rozhodnutí vrchní pán lodi a doktor se rozesmál.

„Co je na tom k smíchu?“

„To pro ni nebude trest a ujde službě v kuchyni,“ vysvětlil Ichtyl.

„Takovej lidumil nejsem. Vařit bude!“ upřesnil rozsah trestu šéf.

 

- pokračování -

---