TD - Útěk

   Dny, týdny, měsíce, možná už víc než rok. V zajetí v temné díře bez oken, v cizí zemi, už přestal vnímat čas. Mizerné jídlo a čas od času bití. Jinak prázdnota, samota, tma a ticho. Ztratil přehled o čase, ztrácel naději, přežíval. Zrovna se zase otevřely dveře. Věděl, co přijde. Zase dostane nášup.

   Bachař byl tentokrát silně opilý. Vpotácel se do cely, nechal klíče ve dveřích a ani nerozsvítil. Naslepo se pokusil dát ránu, ale minul. S klením se zapotácel a svalil na zem. Náš hrdina neváhal. Dal mu jednu rychlou uspávací, strhnul z něj dozorčí šaty, oblékl se do nich, vyndal klíče ze zámku a vyšel na chodbu.

   Štěstí stálo při něm. Podařilo se mu objevit východ, odemčel si a ač rozrušen, došel na parkoviště zaměstnanců. V kalhotech nahmatal klíče od auta, naslepo stiskl dálkové ovládání a s úlevou došel k autu, které zareagovalo zablikáním. Do karet mu hrál i fakt, že byl večer, tma a nebyly tak vidět rysy jeho tváře. Nastartoval a vyjel k bráně, za kterou čekala svoboda. Nic netušící vrátný nechal otevřít obrovská ocelová vrata a auto vyjelo vstříc novému životu.

   Věděl, že celý incident nezůstane dlouho utajen a tak se snažil co nejrychleji dojet k nejbližšímu městu. Jeho název mu nic neříkal, ale každopádně našel nádraží. Auto odstavil a vběhnul do nočního vlaku a vydal se jím někam nazdařbůh. V lůžkovém kupé se umě skryl, aby unikl zrakům průvodčích. Adrenalin mu nedovolil usnout. Po čase, když zjistil, že v kupé tvrdě spí tři další cestující, tiše otevřel jeden z jejich kufrů a dozorčí šaty vyměnil za civilní oblečení v něm srovnané. Nepozorovaně se šel skrýt do jiného kupé ve vagonu.

   I zde při něm stálo štěstí. Vlak dojel ke státní hranici. Přes okno slyšel hlasy celníků. Věděl, že budou vlak prohledávat. Jakoby nic vystoupil ze soupravy a vyšel ven z nádraží. Venku pomalu vycházelo slunce, což mu pomohlo se zorientovat a na mapě před nádražní budovou zkusil odhadnout směr, kde se nachází hranice a kde bude nejjednodušší ji přejít. 

   Daným směrem se nacházel les, ve kterém záhy našel útočiště. Mimo cesty objevil jeskyni, do které se ukryl a tvrdě usnul. Probudil se až večer. Opatrně se vydal směrem, kde tušil státní hranici. A vskutku. Brzy narazil na varující cedule a za nimi na souvislý pás ostnatého drátu. Začalo pršet. Chráněn lesem tiše kopíroval linii drátu a zkoumal, kudy bude nejjednodušší jej překonat. Znenadání ho překvapilo ostré světlo. Zavčas stačil zalehnout a projíždějící pohraniční hlídce, a návratu zpět do díry, se vyhnout. Vozidlo zmizelo ve tmě a za ostnatým drátem se objevila vodní plocha. Řeka.

   Tudy cesta nepovede, věděl ihned a dal se na cestu opačným směrem. Déšť sílil. Plížil se opatrně kvůli hlídkám. V jednom místě ležel přes dráty padlý strom. Neváhal. V chvatu po něm přešel a jsa na druhé straně hranice rozeběhl se vstříc nové zemi. Vyčerpaného jej našli ráno v nejbližší příhraniční obci. Místní policii nebyl dlouho schopen nic říct, jen jim s pláčem opakoval: "Vy si to možná ani neuvědomujete, vy to vidíte denně. Ale tady ten výběžek les, za ním to dvojí pásmo hor, západ slunce a teď ta louka..."

   Po skoro pěti stech dnech byl opět člověkem. Ve své domovině, svobodný a šťastný.