Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Utrpení mladého Placera
Autor
Gora
Vystoupal po schodišti. Jeho chůzi nescházela jistá elegance, ani když aktovku, černý plášť, polobotky a klobouk odložil v hale a nazul ošoupané pantofle. Jakmile uviděl matku v zrzavé paruce, podvědomě se shrbil.
Sledovala z květovaného křesla každý jeho pohyb. Kmitala pohledem téměř v rytmu závaží pendlovek na zdi.
„Dobrý večer, máti.“
„Ruce sis umyl?“
„Jistě!“ zalhal.
„Zato krk máš černej jako botu. Tak si dej zpátečku do koupelny.“
Kohoutek prokapával dny a měsíce. Bylo by třeba zavolat instalatéra. Bylo by třeba celou vilu vymalovat. Spravit fasádu. Jenže na penězích seděla ona, a dokud to tak bude, nic se tu nezmění.
Talíř s čočkou a párkem si odnesl do svého "pokojíku". Rozsvítil. Usedl na rozvrzanou židli s šarlatovým potahem, který pamatoval lepší časy. Hltal. Těch pár peněz kapesného, která mu matka z jeho výplat dávala, ukládal do alpakové amfory.
Odnesl tác do kuchyně, nacpal kapsy tepláků jablky a vrátil se. Na klice kutlochu pro úklidové prostředky bez oken visela cedule: PRASEČÍ CHLÍVEK. Už mu ani nevadila. Stejně k nim nechodil nikdo, koho by to pohoršovalo. A do jeho kumbálu vlastně již vůbec nikdo.
Matrace na podlaze o chvíli později popojela. Stulil se do embryonální polohy. Pokud jej chytla křeč, pomáhalo tisknout si pěstmi břicho. Bolest se hromadila a posléze i rozpouštěla jedině pod tlakem. Usmál se při dávné vzpomínce. Byla to doba hlasitých hádek mámy a táty, a to pak u něj bylo spastické bolení, zvláště ve škole, na denním pořádku. Položil se v šatně na lavičku a někoho ze spolužáků poprosil, aby si mu na břicho sednul. Vždycky to zabralo, a pak jeden, dva volné nádechy a mohl se po vyučování loudat domů. Tam, kde postupně převládlo vyhovořené ticho.
Těšíval se na soboty.
Otec ho někdy bral na výšlap. Nejčastěji to byla Kleť, kam se zprudka drali do vrchu přímo pod lanovkou, a když se koukali nainstalovaným dalekohledem z rozhledny do krajiny a otec vysvětloval, kde leží Budějice a kde Alpy, znal i sebemenší vesnici a samotu, jako soukromý starožitník snad i dům po domu. Vyprávěl, ve větru nad hláskou, odkud získal sadu vzácných hodin a vysokého zrcadla, támhle z Velešína zas vykládanou truhlu, snad ke každému místu měl nějakou historku. Naslouchal mu očarován lesy, horizontem, tátovou blízkostí, srozuměním. Co otec odešel za kšeftem do Prahy, byl Michal na Kleti již jen jednou s kámošem. Kouzlo krajiny, dalekých obzorů sice fungovalo, ale už to nebylo ono. Od rozvodu už nic nebylo ono.
Někdy v šestnácti se zděšením zjistil, že jeho záda pokrývá bolestivé, odpudivé akné. Hnisavé hrboly Michalovi bránily chodit na plovárnu či do bazénu, ostýchal se oslovit nějakou dívku, která se mu líbila. Sám sebe si nahého ani nechtěl představit. Kdo by se chtěl jeho zad dobrovolně dotnout?
„Nečistils zuby, kartáček je suchý!“ ozvalo se za dveřmi kutlochu, když už skoro usínal, když se snažil přivolat svůj sen, a on zamumlal něco ve smyslu, že místo čištění schroupal jablko.
„V půl sedmé tě vzbudím do práce,“
Další den.
Zase ho ponižovali. Vysmívali se. Šéf Michalovi hned ráno vytrhl jeho stříbrný kufřík a v šatně přede všemi zámky otevřel. Kluci se mohli umlátit smíchy.
„Ty vole, proč nosíš prázdnej kufřík?“ a „Koukněte, jak se vyparádil, kabát až na paty a černej klóbrc, kominík jak vyšitej!“
Nemohl jim vysvětlovat, že to nosí kvůli matce, aby sousedi mysleli, že je úředník. Celý rudý se převlékl a vyrazili do města.
Na komínech ho bavily tajemné půdy a střechy. Ten rozhled, který měl rád už z Kletě! Viděl slečny, jak jdou přes náměstí, smějí se, povídají a nemají tucha o tom, že je ze střechy Zlatého anděla sledují mladí kominíci.
Holubi se poplašeně zvedali a odlétali. Oblaka běžela tak blízko, jen se dotknout…
Šůroval sluníčkem průlezný komín, koukal tu nahoru, tu do ruchu ulic, střádal zajímavé obrázky do paměti.
Svůj sen na pokračování si hýčkal a byl jeho největší radostí.
Kluci se střídali ve sprše. Michal si u umyvadla umyl tvář mýdlem, rukávy vyhrnul k loktům a drhnul kartáčkem ruce. Ani zanic by se před kolegy nesvléknul. Jeho záda nesmí nikdo vidět.
Vyhrnul límec dlouhého pláště, aby skryl černý krk, nasadil klobouk, uchopil diplomatku.
„Tak zas zejtra, čau“ a vykročil z periferie města k nim, do vilové čtvrti.
44 názorů
Ač v příbuzenstvu široko daleko žádný kominík, tak na maminku jsem měl mnohem větší štěstí.
Evženie Brambůrková
26. 04. 2022Je to moc smutné, ale třeba to s matinkou šlukne.
blacksabbath
26. 04. 2022parádně napsané.....těší mě, že bude pokračování...nenechám si ujít...
Ha. Květoni, kápnuls na to!!!
Ono se to rozsekne, ten kruh. V příštím pokračování, které doufejme napíšu. Dík!
Květoň Zahájský
25. 04. 2022Tak teď nevím, koho politovat. Asi mají oba, co si zaslouží. Nikomu se nechce ven z toho kruhu, ale nemůže to tak býd donekonečna. Kdo koho nakonec zavraždí?
veľmi silný príbeh, cítim ho v žalúdku ako je to pri všetkom, čo je ubíjajúce a nie je v mojich silách zmeniť to, či vidieť možnosť, nádej, že sa to zmení k lepšiemu...polemizovať, čo by som, ako by som ja...nemá cenu, lebo nie som v koži (naviac plnej akné) mladého muža, ktorý je ušliapnutý despotickou matkou, asi prišiel o všetky sny a silu vzbúriť sa, ale ako rada by som sa mýlila, možno pokračovanie bude svetlom na konci tunela...veľmi by som si(mu) to priala...
Karle, ráno to bylo v povídkách, změnila jsem...
jinak moc díky, ano, někdo na sobě nechá doslova štípat dříví.
Dobře vystižená slabošská povaha v područí kohokoliv. Nechat se terorizovat je asi stejná slabost jako terorizovat někoho jiného.
Abakus, v naší rodině tohle řemeslo pokračuje druhou generací. Díky za tvůj komentář...
mám s kominármi trochu iné skúsenosti - možno to sem jedného naozaj škaredého dňa dám. Mne sa toto riešenie základnej hygienickej otázky celkom páči.
Jani, díky... ten příběh má pokračování, až bude čas ráda se k tomu vrátím...
Irenko, moc pěkně napsaný působivý příběh. Michala mi přišlo líto. Žil v kumbálu na úklidové prostředky, spal jen na matraci a přitom odevzdával matce celou výplatu, z níž dostával jen "těch pár peněz kapesného, které si ukládal do alpakové amfory." Kvůli matce chodil do práce vystrojený v dlouhém kabátě, černém klobouku a s kufříkem, aby si sousedé mysleli, že je úředník. Byl kvůli tomu terčem posměchu. Ještě, že výhledy z komínů při práci mu přinášely trochu radosti, vzpomínky na Kleť, a mohl spřádat svůj sen... TIP
Al, ano, nemělo to být zcela bez naděje... ostatně i akné většinou jednou zmizí.
V podstatě máte pravdu, Majaksi a yss. Viz odpověď um. umělci. Díky, že jste četli.
umakarte, díky, změním kategorii na miniaturu prozaickou. Jinak máš pravdu, neměla jsem bohužel možnost víc propracovat zajímavý námět/nemoc, termín TD a podobně/... vrátím se k tomu.I pro mne je to hodně zajímavé.
Působivé a výstižné vyprávění o traumatech, která dokáží zdeformovat na celý život, ale i takový člověk má své "vyhlídky" a sny, vnichž prožívá štěstí
Nejdříve jsem si myslela, že to matka přehání s tím krkem, pak mě překvapilo, že to byl kominík. :)
Výhledy mohou být krásné ať z rozhledny nebo ze střech. Je to i takový únik.
Je to dobře napsané, dokážu si představit, jak ten člověk žil.
Dodatok.-cele je to taká istota...pohybuješ sa po vychodenej cestičke,kde poznáš všetky značky a odbočky.Žiadne riziko,ale ani žiadne prekvapenie,možno by to fakt chcelo ísť do tej hĺbky viac,takto je to síce pekný terén,ale priveľmi hladký pre mňa Všetko
tiež mi to vychádza skôr na tu črtu, taká sonda do duše , opísanie peripetii,s ktorými dospelý človek bojuje /oidi komplex,navždy dieťa v očiach matky /tlak okolia, ktorý narúša sebavedomie a schopnosť vnútorne dozrieť.MOŽNO naozaj škoda,že si nedržala jednu liniu,ale snažila sa pohľad sprostredkovať z viacerých "zdrojov."Pre mňa možno napr aj tá sobota už bola nejako "natiahnutá",takisto možno aj ten posledný odsek...aj keď chápem tu cyklickost a vysvetlenie čierneho krku, ktorý si tam chcela mať.Napisane slušne,ale tiež mám dojem,že tak skokom/z každého rožka troška /
Radovan Jiří Voříšek
24. 04. 2022jasný vypravěčský um
Irčo, jako vždy skvělý příspěvek. Hory nahrazené střechami s neméně krásnými výhledy. Těžký život s touhle matkou...
Díky, an.
Příroda může mít velkou roli vlastně v jakémkoli příběhu...
Zase skvěle popsané. Úplně jsem se dostal dovnitř příběhu. Díky moc!
P.S. Na Kleti jsem byl jednou jedinkrát a zrovna ty Alpy šlo vidět - zážitek k nezaplacení, nádhera!