TD Tovačov, Tovačov

Jako dítě jsem ráda jezdila k babičce a dědovi do Tovačová na Hané. Často jsme doma zpívávali lidovou Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek…

Za mého dětství byl zámek docela zpustlý, tovačovská věž vypadala zchátrale, měla opadanou omítku. Také park byl zarostlý kopřivami a lopuchy. Tím krásnější tam ale byly hry! Pod zámkem byl starý vodní příkop už dávno bez vody, využívaný na pěstování zeleniny.

Byla tam spousta dalších krásných míst. Vybavuje se mi úzká prolézací ulička na náměstí. Na něm stála řada obchodů, takzvané Smíšené zboží, drogerie, Maso uzeniny, kromě toho i kadeřnictví. Ale hlavně cukrárna! Tam jsme s babičkou chodili na zmrzlinu a cukroví. Nejvíc mi chutnaly takzvané brambůrky. Základem téhle dobroty byl piškot s krémem a na něm marcipán posypaný kakaem.

Na jedné z hlavních ulic byl hotel U tří králů, ve kterém se často konaly svatby. Proti němu lékárna. Na okraji vyrostlo malé sídliště a na konci bylo nádražíčko,kam přijížděly vláčky motoráčky. Zkrátka malé městečko se vším všudy.

Ale nejvíc nás jako děti fascinovalo okolí! Byl to kraj rybníků. Nadšeně jsme chodili k takzvanému rybníku Kolečko alejí z prastarých, i několikasetletých často už vykotlaných dubů. Alej potom pokračovala ještě k většímu rybníku. Ale zdaleka největší rybník byl takzvaný Dombas (ano, místní ho vždy vyslovovali s m), původně malý rybník vybagrovaný kvůli pitné vodě pro Přerov – jak se nám tenkrát zdálo – do olbřímích rozměrů. Tam jsme se chodili v létě koupat, i když později to už bylo zakázané. A taky jsme s dědou hodně jezdili na kole, byla tam samá rovina.

Dědeček zemřel už v roce 1977, babička v roce 1994. Hrozně jsem toužila se tam znovu podívat. A tak jsem před pár lety přemluvila kamarádku, že si uděláme velikonoce v Tovačově. Objednaly jsme si penzion, který byl samozřejmě nově postaven po revoluci. Když jsme se dověděly, že se tam nevaří, poptávaly jsme se, zda bude o svátcích otevřen nějaký obchod.

„Máme tady Vietnamce a ti pracují neustále,“ zněla odpověď.

A tak jsme na Bílou sobotu vyrazily autobusem z Brna. Penzion stál hned u autobusového nádraží kousek od Podvalí, kde děda s babičkou bydleli. Jejich dům už ovšem nový majitel dávno předělal.

„Pojď, ukážu ti náměstí,“ řekla jsem kamarádce, sotva jsme v penzionu vybalily svých pár věcí.. Šlo se tam ulicí kolem základní školy. Školní budova i nadále sloužila svému účelu. Možná bych do ní jako malá chodila. Kdo ví! Hned jak jsme došly na náměstí, jsem ztuhla. Místo vzrostlých lip, které je vždy lemovaly, a uprostřed je zdobila krásná kašna, tu byly jen pařezy!

„Ježkovy zraky, oni ty stromy vykáceli!“ neudržela jsem se.

„Ale budou tu sázet nové,“ usmála se na mě jedna obyvatelka povzbudivě, když mě slyšela. Příliš mě to neuklidnilo. Idylická vzpomínka byla tatam.

Vietnamci navíc prodávali v obchodě udělaném z bývalého kadeřnictví. Co se dalo dělat, bylo to jediné místo, kde jsme si mohly koupit rohlíky, šunku a jogurty. Cukrárna už na původním místě taky nebyla. Prošly jsme celým městečkem. Přibylo spousta nových domů a vilek. Hotel U tří králů byl zrušen.Kolem sídliště jsme šly směrem k nádraží, ale to bylo taky zrušeno, vlaky sem už nejezdily. Zato u cesty byl vybudován nový areál minigolfu.

Snad aspoň zámek bude opraven! těšila jsem se. Marně. Okolí bylo sice upravenější, ale zámek dál chátral. Dověděly jsme se, že město na opravu nemá peníze. Přesto v jeho blízkosti byla nová silnice a kousek od ní cedule, že byla postavena z fondů Evropské unie.  Nedalo nám to. Zámek jsme si prohlédly a dokonce vylezly na věž. Byl tu nádherný rozhled a kolem nás létala spousta holubů.

Na velikonoční neděli jsem naplánovala procházky po okolí, k milovanému Kolečku a Dombasu. „Ale tys říkala, že jedeme do města, já tu mám jenom lodičky!“ zaúpěla kamarádka. Co naplat, táhla jsem ji dubovou alejí, kde bylo po dubnovém dešti dost louží a bláta. Ale Kolečko ji opravdu nadchlo. Krásně kulatý rybník vroubený stromy a keři.

„A jak tu v létě kvákaly žáby!“ dodala jsem.

K Dombasu to bylo na druhou stranu a dost daleko, ale kamarádka v lodičkách statečně šlapala. Stály tu opět bagry. Zřejmě se vodní plocha ještě dál rozšiřovala. Obrázek z dětství vzal opět za své.

Tak nevím, přemýšlela jsem, když jsme v pondělí odjížděly. Raději budu dál žít ve svých vzpomínkách! Ty jsou vždycky nejkrásnější.