X

 

Když otevře nákupní centrum, zamířím rovnou do koutku s občerstvením. V teple si tam projdu tu inzerci v naději, že narazím na skulinu v bezvýchodnosti mý situace. 

Řemeslný práce. 

Nic. 

Prodej ojetin. 

Nic. 

Lichva.

Lich—va? Lichva prozatím taky nic. 

Seznamka!

On hledá ji. Ona hledá jeho nebo nabízí sebe. Mladej pár shání někoho a třeba právě taky tebe. Ona má ráda procházky v přírodě, humor a upřímnost, ale bez kondomu jen s testem ne starším víc než týden. On zase zdůrazňuje, že je sportovní typ se zdravým životním stylem, protože nechce, aby se mu ozývaly holky, na kterejch je vidět, že si rády dopřejou. Oni se už sice pro změnu našli, jejich vztah má ale díry, takže sháněj někoho zdravýho a čistýho, kdo by jim je nezávazně pomoh, ideálně každý pondělí nebo středu, vyplnit. Bohužel žádnej inzerát nemá ani vzdáleně potenciál na řešení mý palčivý bytový situace. Možná teda až na ty páry.

Jídelním koutkem se zatím začíná šířit ta nezaměnitelná vůně domova. Přísahám, že za rybí prsty s hranolkama bych teď klidně někomu mečíkem rozpáral střeva. Od zbytečnýho krveprolití mě ale naštěstí zachrání milkšejk, kterej někdo odběhnul na stole. A pak hned u dalšího nedojedenej sendvič! Se slaninou. Tak to nic. Já děsně nesnáším slaninu. Vlastně ani nevím proč. Od dětství mi prostě vždycky přišla taková fuj. Já dokonce nejsem schopnej dát do pusy nic, čeho se jen dotkla. A ani  tentokrát neudělám vyjímku. 

Jinou a stravitelnější kořist prozatím nikde nevidím. Vydám se proto do trafiky, kde si vyžádám ty nejčerstvější inzertní noviny, a okamžitě nalistuju rubriku s nabídkama podnájmů. 

Podnájem je docela zajímavý slovo. Pod—nájem. Pod—nájemník. Vlastně to říká, že ten, kdo si byt pronajímá je něco nižšího. Z hlubšího prozkoumání dopadů historicko-stratifikačních konvencí jazyka na ekonomicko-společenskou vertikalitu životní reality lidí, co bydlení nezdědili, mě ale vytrhne hlas trafikantky: „Buď si je kupte, nebo je vraťte.“ 

Řekne to, jako by hrozilo nějaký skutečný nebezpečí, že bych snad ve svý hlavě dokázal zcizit něčí intelektuální vlastnictví. Myslím ale, že i kdybych nebyl s pamětí na nože, stejně bych nedokázal ukradnout ani jedno jediný číslo. Já vlastně nikdy v životě nic neukrad. Vážně! Ani žvýkačku. Párkrát jsem sice dával pozor, ale sám jsem se krádeže samotný nikdy nedopustil. Vždycky jsem měl totiž strach, že by mě rodiče z tý hanby raděj zabili a strávili zbytek života ve vězení, než aby od sousedů museli celej měsíc poslouchat, že jejich dítě krade, protože nemáme ani na žvýkačku.

Inzertní noviny teda prostě odevzdám a vrátím se zpátky do koutku s občerstvením. 

Tam už na mě zatím čekaj nedojedený hranolky, ke kterým se vydávám s neohroženou lačností dospívajícího lvího samce. 

Střetnu se u nich ale s uklizečkou.

Chvilku na sebe zíráme, což pro mě v posledních dnech není vůbec nic novýho. Za posledních pár dní jsem si na sebe s lidma nazíral tolik nepochopení, že už bych možná ani nikdy žádnýho jinýho člověka vidět nepotřeboval a pořád bych za celej život viděl víc nechápavejch výrazů než fyzikář, co po zvonění na přestávku vysvětluje sedmý třídě kvantovou mechaniku, protože považuje za neomluvitelný selhání vzdělávacího systému, že ani po tolika desítkách let plnejch úspěšnejch předpovědí, testů a praktickejch aplikací v našem každodenním životě ještě pořád není kvantovka zahrnutá v osnovách pro základní školy a ona tak musí zbytečně vychovávat další generace, co budou dál slepě věřit v duální binaritu postrelativistický pseudoreality života.

„Ty nejsou vaše hranolky,“ prolomí ticho našeho zírání paní uklízečka.

„Viděl jsem je první!“ Zkouším to na ni s taktikou, která nefungovala ani ve školce.

„Vy je ale nezaplatil,“ odpovídá se stejným důrazem jako školní svačinářka, když jsem něco naopak jíst nechtěl. Maminka už za to totiž zaplatila, takže její práce je postarat se o to, že to sním.

„A není to jedno? Já mám hlad.“

„Tak kupte svoje hranolky,“ trvá si na svým.

„Proč bych si kupoval svoje hranolky, když tyhle už stejně nikdo nechce?“

„Ty nejsou vaše hranolky.“

„Vaše taky ne!“

„Já mám práci, pane,“ chlubí se povýšeně.

„No vidíte! A já vám s ní chci jen trochu pomoct,“ apeluju na její třídní soucítění. „No tak! Není to lepší, než je vyhodit? Já mám vážně děsnej hlad.“

„Já je musím vyhodit.“

„Proč? Proč proboha? Proč je pro vás tak důležitý vyhodit zrovna tyhle hranolky?“ 

„Když nevyhodím, já budu vyhozená.“

„Tak pudete uklízet jinam! Třeba někam, kde si vážej lidskýho života. Vsadím se, že v takovým výzkumným ústavu pro léčbu rakoviny taky nemaj lidi čas po sobě uklízet. Jenže tam, narozdíl od lidí tady, oni tam maj vážně důležitější věci na práci a kdyby tam měl každej po sobě uklízet, nikdy se toho léku nedožijeme. Tak co říkáte? Pomůžete mi vyléčit rakovinu?“ 

Mlčí. 

Nejspíš přehodnocuje svůj postoj. Představuje si, jaký by to bylo mít práci, která má smysl. Představuje si, jak tam při uklízení narazí na nějakej dokument s důležitejma výsledkama, kterej se v tom svinčíku, co po sobě takový doktoři zaručeně nechávaj, ztratil. Ona ty data ale zachrání. Přinese je jednomu z těch výzkumníků. On je rychle očima prolítne a pak ji hrozně srdečně obejme a možná jí i vlepí pusu. Jí ale nejdřív vůbec nejdojde, co se děje. Takže jí vysvětlí, že kdyby se tyhle výsledky ztratily, lék na rakovinu by se nemusel nikdy najít. Díky ní ale můžou začít léčit už zítra.

„Běžte pryč, nebo zavolám ostrahu,“ řekne a najednou nemilosrdně smete tu dozlatova vysmaženou baštu do koše.

Chtěl bych jí říct spoustu věcí, ale má štěstí. O slovo se právě přihlásil milkšekj.

 

Na záchodech to voní svěží čistotou a hraje tam hudba, která není ani náhodou dost výbušná na to, aby utlumila zvuky, který mísa pod náporem zpracovanýho milkšejku umocňuje. 

Při vytírání mi dojde, že nákupní centra maj i s těma nejzaplivanějšíma putykama jedno společný. Ten lacinej béžovej toaletní papír, co je tak tenkej, že si ho musíte odmotat aspoň třikrát víc, než toho hebkýho a voňavýho, takže byste si mysleli, že je to nejspíš musí nakonec vyjít vlastně dráž. Dráž to ale vyjde jen ty putyky, co si to neuměj spočítat. Nákupní centra na vás totiž zatím ve skutečnosti aplikujou nejnovější poznatky z ekonomický psychologie. Oni totiž věděj, že vám ten papír není příjemnej. Nejpíš dokonce veděj, že si to nějak podvědomě spojíte s tou zaplivanou putykou, kde by se vykadil jen ten největší zoufalec a to vy si samozřejmě nemůžete přiznat. Zvlášť po tom, co jste si koupili nový rifle a ještě si připlatili za to, aby vám v nich byla zima, protože jsou celý děravý. Ne! Vy se už nemůžete dočkat, až na sebe hodíte sako a někam v nich vyrazíte. Pokud je zima, přihodíte navrch i kabát, protože tyhle rifle se prostě hoděj k jakýmukoliv společenskýmu oděvu. Jsou to prostě rifle, před kterýma se nemůžete vytřít jen tak něčím a nákupní centra to vědí. Vědí, že když máte v igelitce takovou módu, uděláte všechno, co je ve vašich silách, abyste to nějak vydrželi a vykadili se až doma. A tomu se říká péče řádnýho hospodáře. 

Když mám hotovo, počkám v kabince ještě pár minut, abych se ujistil, že nepotkám nikoho, kdo by si mě moh spojit s tím, co se v uvnitř po zvukový stránce odehrálo.

Zatímco ale čekám, dere se na mě dřímota. Veřejný záchody jsou naštěstí pro nouzový šlofíky naprosto ideální. Sundám proto prkýnko, nohy si zapřu o dveře a oči si omotám toaletním papírem. Pak už jen stačí opřít hlavu o stěnu kabinky a šlofit.

Navzdory všeobecnýmu mínění, během takovýho dřímání na záchodech se člověk může dozvědět spoustu věcí. Některý chlapi si totiž u mušlí děsně rádi povídaj. Většinou je to něco o objemech motorů, výsledcích zápasů nebo o tom, která holka z lidskejch zdrojů po análu kouří. Někdy se ale dozvíte i něco vážně užitečnýho. Třeba to, že pravidelný převlíkání potahu na polštář vám může pomoc zbavit se beďarů, že škrábance na dřevěným nábytku se daj zatřít vlašským ořechem nebo vám taky někdo připomene, že supermarket v přízemí má přece nástěnku, kam lidi dávaj inzeráty!

Spláchnu a vystřelím z kabinky. 

Umyju si ruce a když už jsem v tom, vydrbu taky ten zaručeně infekční zapalovač. 

V zrcadle vidím, že v řadě na fukar za mnou stojí starší pán. Několikrát škrtnu zapalovačem, ale nehoří. On na mě zatím kouká s pohledem plným porozumění. Zapalovač proto s jeho požehnáním ještě pár vteřin posuším. 

 

Nástěnka je vážně plná inzerátů a docela dost jich nabízí podnájem a spolubydlení. Dokonce tu maj tužky a papíry, takže čísla si můžu narozdíl od trafiky prostě opsat, aniž by mě někdo podezíral z loupežnickejch choutek. Stejně se ale kolem sebe rozhlížím jako gazela na pastvě. Díky tomu mám tu čest být svědkem naprosto skvostnýho výjevu u regálu s chlazeným masem. Na vozíku plným kdečeho tam bez dozoru sedí takovej vyculenej chlapeček v zářivě zlatavý péřový bundičce s kožíškovým lemem na kapuci. Okresnímu přeboru roste nová naděje! Za ním se najednou zpoza rohu vynoří taková starší lejdy se skoro prázdným vozíkem. Oči jí šlehaj z jedný cenovky na druhou. Vozíku s bezprizorním capartem si tak všimne, až když do něj drcne. Capartem to maličko škubne a postrčí ho to blíž k regálu. Ten malej čipera pak neváhá ani vteřinu a okamžitě si uzme jednu vaničku s tmavě rudým a pořádně prorosteným masem. Oči se mu se zavýsknutím rozzáří. Lejdy se za ním otočí a vidí ho právě, když začíná žužlat roh vaničky. Ona si pak ale dál sveřepě a nezůčastněně razí cestu kupředu. Malej se po chvilce žužlání přesune k olizování fólie, která zakrývá samotný maso, a nejspíš se mu dostane na jazyk inkoust z cenovky. Maso mu už totiž najednou není po chuti a on propuká v takovej ten dětsky vřeštivej brekot, zatímco vaničkou zuřivě mlátí o madlo vozíku, dokud se fólie neprotrhne a nezačnou z ní lítat porce masa. To už ale k němu přibíhá jeho máma s náručí plnou jogurtů a přesnídávek. Když si všimne toho masa na zemi, vyklopí náruč do vozíku a chce ho rychle odtlačit. Kolo se jí ale zasekne o maso. Víc se do toho proto opře a maso přejede. Za rohem se jí povede zmizet těsně před tím, než z druhýho konce uličky dorazí prodavač. Ten ale zkušeně ohledá místo činu a všimne si tak stop po pneumatikách, který vedou od flákoty přímo do sekce s čerstým ovocem a zeleninou. Tam prodavač okamžitě obviní mámu toho uličníka. I když to vypadá, že si to s ní vyjasňuje docela hlasitě, nic neslyším, protože supermarketem už zase zní hlášení o akční slevě. Do sporu se taky najednou vloží ta starší lejdy. Ukazuje prstem na tu mámu a souhlasně přitom kýve na prodavače. Máma se vzdává a míří zpátky mezi regály s masem. Prodavač zůstává pozadu a chvilku toká s tou lejdy. Nejspíš jsou pyšný na to, jak se jim společně povedlo dopadnout a usvědčit ty ničemný pachatele. Pak se i prodavač vydává mezi regály s chlazeným masem, aby se ujistil, že matka opravdu vezme zodpovědnost za způsobený škody a ona si teda před ním do vozíku naloží tu prázdnou vaničku. Prodavači to ale z nějakýho důvodu asi nestačí. Zdá se totiž, že trvá na tom, aby si vzala i to maso, což ona odmítá. On to maso proto veme ze země a hodí jí ho do vozíku. Lejdy to zatím bedlivě sleduje zpoza rohu a mně už to nedá. Já totiž moc dobře vím, jaký to je být obětí bezpráví. Ani si to rozepsaný číslo nedopíšu a propisku odhodím. Zatímco se za mnou houpá a poskakuje na takový tý spirálovitý gumičce, já ve zpomaleným záběru tím nejrozhodnějším krokem procházím skrze pokladnu přímo do centra probíhajícího konfliktu. Když míjím špehující lejdy, zamračím se na ni a zavrčím: „To je vaše vina.“

„To je její vina!“ Ukážu prstem na tu lejdy. „Já jsem to celý viděl.“

„Co jste viděl?“ zeptá se prodavač. 

Máma na nás zatím jen zahanbeně kouká a hladí uličníka po kožíšku. Mám z toho radost, protože vím, že stejně jako já i ona ví, že to není jeho vina. 

„Viděl jsem, jak se to celý stalo! Viděl jsem, jak ta paní—“ Znovu se otočím na tu lejdy. „Jak ta paní, co tu ještě před chvílí byla— Viděl jsem, jak ona svým vozíkem vrazila do tohle vozíku, kterej se pak dostal blíž tady k tomuhle regálu a kvůli ní se tenhle malej pak dokázal natáhnout pro to maso. Takže nic z tohohle by nestalo kdyby—“

„Kdyby tady paní maminka jaksi nenechávala dítě bez dozo—“

„Bez dozoru? Děláte—“ 

„Já vám děkuju, ale to je dob—“ promluví najednou ta máma.

„Dobrý? Nic není dobrý! Nikdy nic na světě nebude—“ Zarazím se, protože nechci už zase znít jako naprostej šílenec. Ne před touhle mámou. Přijde mi, že to je dobrá máma. Jiný mámy by totiž byly hned celý naštvaný na ty svý malý uličníky, který se prostě snažili jen nějak zabavit a nevěděli, že to dostane jejich mámu do svízelný situace. „Vážně po ní chcete, aby se s takovým nákupem tlačila tam a zpátky přes celej obchod?“ Pokynu hlavou směrem do jejího vozíku a všimnu si přitom několika nálepek na tý prázdný vaničce. 

„Vy se tady do toho vlastně vůbec—“

„Já to zaplatím.“ Přeruší máma toho prodavače a pak se podívá na mě. „Děkuju, ale—“

„Tudy prosím.“ Prodavač mi vezme tu vaničku, na kterou jsem zatím nevěřícně zíral, a ukáže s ní směrem k pokladnám. 

Nevěřícně se proto zadívám prozměnu na něj. Poslední nálepka totiž hlásila slevu 70 % a pohled na datum trvanlivosti mi prozradil, že: „Zítra prošlý! Zítra—“

„Vy už se do toho dál nepleťte.“

„Prosím,“ prosí mě ta máma a já jen z ohledu na její utrpení přiznávám porážku.

 

„No a kdy se musíte vystěhovat?“ ptá se mě uličníkova máma Iveta, zatímco na eskalátoru sjíždíme do garáže.

Když jsem se vrátil k nástěnce, abych si opsal zbytek čísel, po zaplacení nákupu přišla ke mně, aby mi poděkovala. Já jí řek, že by to udělal každej a ona se usmála. Ale jen jedním koutkem.

V levý ruce držela igelitku a v pravý zase čiperovu ruku. Přes rameno pak měla ještě jednu takovou tu větší plátěnou tašku. Zeptal jsem se jí proto, jestli s tím nechce někam pomoct. Ona ale řekla, že mě nechce zdržovat. Já na to zase, že nikam nespěchám a že mě mrzí, že jsem jí víc nepomoh. Ona ale trvala na tom, že jsem vážně moc hodnej, ale že to je dobrý. Zdálo se proto, že i tenhle dobrej skutek nakonec bude nad moje síly. Jenže pak ji začal ten malej tahat za ruku, že chce zvednout. Ona mu ale řekla, že to musí vydržet, protože už je velkej na to, aby se nosil jak mimino. Viděl jsem ale na ní, že ví, že to není pravda a trhá jí srdce mu takhle lhát. I podle mě pořád ještě měl nárok na to nechat se něžně zvednout a nést se v láskyplným obětí bytosti, která by nikdy nedovolila, aby mu někdo ublížil. Musel jsem proto s nabídkou pomoci ještě jednou zanaléhat. Tohle by se totiž dalo počítat jako dva dobrý skutky. Malej mi navíc ještě přispěchal na pomoc tím, že začal mručet a zatínat pěstičky. Nepůsobil přitom ale vůbec jako nějakej rozmazlenej parchant. Bylo to spíš takový roztomile srdcervoucí volání o pomoc. Takže to vlastně nebylo vůbec nutný, když se mi za něj omlouvala, že je nevyspalej, protože před školkou prasklo potrubí, takže tam od rána dělali randál s těžkou technikou a děcka se tak nemohly po obědě vyspat.  

Naštěstí mi teda dovolila vzít jí ten nákup k autu a cestou k němu se mě zeptala, co sháním a já jí řek, že podnájem, protože majitel se najednou rozhodnul byt zrekonstruovat. „Smlouva byla napsaná na spolubydlícího, kterej se předvčerejšky odstěhoval ke svý přítelkyni. Je to moc hodná a hezká holka a podle Vaška dělá ty nejlepší palačinky.  Vašek dokonce říká, že čerstvý jsou úplně vážně lepší, než co dělá jeho babička. Klára si navíc pro ně dělá vlastní domácí marmeládu!“

„Marmeláda je fuj,“ řek ten malej nezbeda.

„Petíne!“ napomenula ho tak sladce, jak to uměj jen opravdu milující mámy. „Já mu jednou dala právě tu domácí marmeládu a nebyl v ní žádný cukr, takže mu to asi přišlo takové kyselkavější a od té doby marmeládu nechce.“

Začínám mít toho malýho dacana rád. I když mi kyselost nevadí, marmeláda je vážně fuj. Marmeláda je vlastně takovej želatinovej sliz a dost často je taky plná takovejch těch malejch křupavejch semínek, takže vám přijde, že jíte broučky velikosti klíšťat.  Já tam tu marmeládu nejspíš neměl vůbec tahat. Jenže já jsem děsně košatej lhář. Košatej a taky dobrej. Já, když začnu lhát, tak je to skoro až jako nějaká nadpřirozená schopnost. Není to ale jenom o tom, že si umím hrozně rychle a věrohodně vymejšlet. Je to hlavně tím, že si všechny ty lži pamatuju a dokážu na nich dál stavět, dokud z nich není naprosto nedobytná tvrz. Moje třídní by o tom mohla vyprávět. Kdykoliv jsme s klukama spáchali nějakej průser, snažila se nějak dokázat, že jsem v tom byl taky namočenej. Nikdy se jí to ale nepovedlo. Moje tvrz totiž odolávala jejím výpadů až do konce povinný školní docházky. Při předávání posledního vysvědčení si mě pak zavolala k tabuli a před celou třídou řekla, že ví, že jsem v tom byl vždycky taky, ale že mi to prostě jenom nemohla dokázat a že to je taky důvod, proč mě nenavrhne na tu největší poctu, jaký se může absolventovi základní školy dostat. Samý jedničkáři totiž u nás chodili na audienci ke starostovi, kde ten šašek ocenil jejich výtečnej prospěch a chování a ke gratulaci ještě přihodil celý dvě stovky. Ty bych já ale stejně hned utratil za zmrzlinu, nebo hranolky. Ale ten pocit stát před celou třídou a slyšet od učitelky, z jejích vlastních úst! že jste tak moc lepší než ona, je něco, co si v srdci odnesu do hrobu. 

„Třeba bych vám moh od Kláry sehnat recept? Její marmeládá totiž není vůbec kyselá a přitom v ní taky není žádnej přidanej cukr.“ Trochu pochybovačně se usměje na toho svýho uličníka. „No vážně! Je to vážně naprosto fantastická marmeláda. Já se na tom s Vaškem úplně shodnu. Vašek si vždycky nějaký palačinky přines, aby mi dal ochutnat, a i za studena jsou, hlavně díky tý marmeládě, vážně moc výborný. Klára si ale myslí, že oba děsně přeháníme. Ona je totiž úplně stejně děsně skromná, jak je hodná.“ 

Iveta se znovu usmála. A tentokrát to bylo oběma koutkama! 

„No a Klára se teda— protože ona je vážně úplně zlatá. Vašek má teorii, že to je kvůli tomu, že vyrostla v dětským domově, protože její rodiče kouřili trávu.“ Malej se tý představě zachichotal a mně došlo, že bych si měl dávat větší pozor na pusu. Iveta si z toho ale naštěstí nic nedělala. „Každopádně. Já si teda myslím, že některý lidi se prostě narodí vážně tak hodný, až jim to prostě zůstane. No a Klára mi teda nabídla, že bych moh u nich zůstat na gauči, dokud si něco nenajdu. Já to ale odmítnul. Já bych jim tam totiž hrozně nerad překážel. Přišlo by mi to hloupý a nejspíš bych se cítil taky jako úplnej příživník. Klára by totiž určitě udělala ty svý marmeládový palačinky, který by vážně byly lepší než od Vaškovi babičky, a já bych jí je pak chválil tak moc, že by je pak dělala skoro pořád a—“ 

„Co se vám stalo s nosem?“ přerušilo mě to kvítko jedno zvědavčí.

„Na to se pána neptá!“ Zachránila mě Iveta. Mý lhářký schopnosti maj totiž jednu takovou velkou slabinu. Já prostě neumím lhát dětem. Jako malej jsem samozřejmě svým kamarádům lhal. Pak se ale někdy něco změnilo a já od tý doby najednou nemoh lhát nikomu, komu bylo míň než deset. „No a kdy se musíte vystěhovat?“

 

„Co nejdřív,“ povídám.

Iveta se odmlčí a já už tak nějak tuším, nad čím asi tak nejspíš dumá. Už v obchodě jsem si totiž všimnul, že její nákupní vozík je plnej zlevněnýho zboží a u pokladny platila stravenkama. Teď jsem si navíc ještě uvědomil, že na jejím prsteníčku podezřele chybí ten kroužek zavazující k věčný lásce.

„Mám ale už děsnou fůru slibnejch nabídek,“ pokračuju ve svým blábolení. Já mám totiž už od malička pocit, že když spolu dva lidi mlčí, znamená to, že si nemaj, co říct. „Nejpíš je nebudu ani muset všechny obvolat a něco určitě najdu. Jen doufám, že mi počkaj do výplaty, protože se mi do toho všeho ještě pokazilo auto a majitel trvá na tom, že mi kauci vrátí, až si byt po vystěhování zkontroluje,“ povídám, i když jsem nikdy žádný auto neměl. Já vlastně nemám ani řidičák. Řídit sice umím, ale jenom na poli. Jeden kluk od nás ze sídliště si totiž moh od dědečka půjčovat žigulika, kterej už neprošel technickou. Byl zelenej a natřenej takovou tou prastarou barvou, co špinila kalhoty, když jste se posadili na kapotu. Museli jsme si na to dávat hroznej pozor. Naše mámy o tom totiž nesměly vědět, protože nám to zakázaly. My se stejně ale vždycky složili na benzín a jezdili s tou zelenou bestií po poli a troubili na sousedovi krávy a podobný voloviny.

„Tak jsme tady,“ řekne Iveta před takovým nezajímavým kombíkem a začne otevírat kufr. „Moc vám děkuju—“

„To nemáte vůbec zač.“ 

„A taky doufám, že se vám podaří rychle něco najít. Něco hezkýho a s hodnejma spolubydlícíma, co si vás zasloužej.“

Nervózně se zasměju. „Tak já vás už nebudu dál otravovat. Mějte se hezky a nashledanou.“

„Nashledanou.“

„Peťulko, nepozdravíš pána?“

„Ne.“

„Já bych taky nepozdravil pána, co mi nutí marmeládu.“ Zasměju se a ona taky. „Tak už teda vážně nashledanou.“

„Nashledanou,“ povídá, zatímco dává toho ospalýho raubíře do sedačky.

Jdu směrem k východu a začínám přemýšlet, kde vezmu drobný na telefon. Já totiž vážně doufám, že mi někdo skočí na tu pohádku o zlým majiteli bytu a pokaženým autě. Najednou ale za sebou slyším troubení. Je to Ivetin kombík. Uhnu jí z cesty a ona zastaví vedle mě a stáhne okýnko.

„Já—nemyslete si o mně prosím, že jsem nějaká bláznivá ženská,“ povídá nejspíš proto, že na ni hledím varovným pohledem, aby to nedělala. „Já—Já bych něco takového normálně asi neudělala. Ale tohle je možná znamení, že jsme na sebe takto narazili. Já nemám velký byt, ale kdybyste do výplaty potřeboval—“

Dál už nic neslyším. V uších mi totiž píští, jako když se rychle vynoříte z velký hloubky, a před očima mi do toho šlehaj záblesky bílýho světla.

Obcházím auto a nasedám. Dveře za sebou zavírám opatrně, abych nevzbudil chrupkajícího Peťulku.

Auto se začíná rozjíždět, až si zapnu bezpečnostní pás. Pak na sebe dál něco mluvíme. Já ale pořád slyším jen to pištění. Občas se mi podaří zaslechnout slova nebo jejich útržky, ze kterejch si postupně poskládám, že je to samoživitelka a že kdybych chtěl, možná bych moh zůstat i po výplatě, protože by jí to pomohlo.

Na výjezdu zastaví u závory a při hledání parkovacího lístku se otočí na toho malýho uličníka. Hlava mu padá na stranu a víčka mu divoce kmitaj. 

Iveta na něj něžně přihmouří oči. Moje máma tomu říkala kočičí pusa a dávala mi ji těsně před tím, než se za ní zavřely dveře školky. Vždycky jsem na ten moment čekal a když na to ze spěchu někdy zapomněla, brečel jsem, dokud mi teta nedala na hraní takovej žlutej bagr, se kterým jsem si mohli normálně hrát jenom za odměnu.

Parkovací lístek zmizí v turniketu a brána se zvedá. 

Iveta společně s brzdou pouští spojku a já si odepínám pás.

Kombík odjíží.

 

A já! Se třema dobrejma skutkama! Mizím ve vánici.

 

---