NELÍTOSTNÝ SOUBOJ - Trudnomyslný epos antických rozměrů

 

Noční temnotu Los Angeles zmírňují tisíce zářivých světel. Nekonečné dálnice z výšky připomínají obří neonové hady plazící se betonovou metropolí. Pouliční lampy drží stráž na frekventovaných místech, ale bojí se nahlédnout do záludných postranních uliček, kde kriminalita bují jako zhoubný nádor. Uprostřed této noci v jedné restauraci spolu u jednoho stolu sedí dva muži. Obsluha lítá po place, přijímá objednávky, dolévá hostům kávu. Okolní ševelení však tito dva muži příliš nevnímají. Vzájemně si naslouchají, zvažují každé slovo a nic před sebou neskrývají. Nemají důvod hrát kličkovanou a navíc se vzájemně respektují. Jejich souznění je obdivuhodné a magické zároveň, neboť každý z nich stojí na opačné straně zákona.

 

Tváří v tvář

Fanoušci amerického režiséra Michaela Manna vedou do dnešních dnů tvrdé verbální přestřelky zabývající se jednou jedinou otázkou. Je lepším filmem dobrodružná jízda Poslední mohykán (1992) nebo kriminální epos Nelítostný souboj (1995)? A je druhý jmenovaný snímek zároveň nejlepší kriminálkou všech dob? Na první otázku si musí každý odpověď sám, ovšem v případě té druhé mám celkem jasno. Ne. Nelítostný souboj není nejlepší kriminální podívanou, protože je ve skutečnosti něčím daleko větším. Jde o procítěné melodrama nevšedních rozměrů i o akční řežbu s nejrealističtěji podanou přestřelkou filmové historie. Jedinečnost Mannova životního díla spočívá v pečlivě nastavené rovnováze mezi lidskou tragédií a žánrovým vzrušením. Režisérův atypický přístup k zaběhlé šabloně "policajt honí zloděje" zapříčinil vznik filmu, který se podstatně méně zabývá klasickými nástrahami kriminálního žánru a dává větší prostor selhávajícím identitám dvou nekompromisních mužů stojících na opačných stranách zákona.

A že nejde o jen tak ledajaké muže. Al Pacino i Robert De Niro se v první polovině devadesátých let nacházeli za vývojovým zenitem. Ani jeden z herců už nikomu nemusel nic dokazovat a jejich pracně vybudovaná pověst byla nedotknutelná. Doba, kdy se De Niro začne objevovat v laciných komediích a Pacino si na konto bude připisovat jeden průměrný thriller za druhým, měla přijít až za pár let. Nelítostný souboj vkládá oba herce do podobných žánrových rolí, které z nich v minulosti učinily žijící legendy. Inteligentní policisty ztvárnil Al Pacino například ve snímcích Serpico (1973) a Moře lásky (1989). Zákeřných zločinců z gangsterských fláků Neúplatní (1987), případně Mafiáni (1990), se zase skvěle ujal Robert De Niro. Michael Mann herce záměrně obsadil do rolí, jež funkčně osvěžují naší filmovou paměť, ale zároveň jejich přítomnosti samoúčelně nezneužívá. Ve filmu Kmotr ll (1974) si sice zahráli oba, avšak vlivem různých časových rovin se neměli možnost objevit ve společném záběru. Nelítostný souboj tuto skutečnost navždy změnil a zároveň z jejich prvního setkání učinil vrchol filmu.

V roce 1995 si jednoduše vše sedlo. Al Pacino i Robert De Niro se nacházeli v ideálním věku a kariérním postavení. Ani jeden nebyl pro svou postavu příliš starý, nebo naopak příliš mladý. Michael Mann navíc opatřil Nelítostný souboj nejen úžasnou technickou stránkou, ale také neuvěřitelně propracovaným scénářem, který obsahoval chytrou kriminální zápletku a celou řadu vedlejších dějových linií, z nichž ani jedna nepůsobila zbytečně či snad uměle. Rozkrýt okolnosti vzniku jednoho z nejikoničtějších snímků devadesátých let a pokusit se jej v závěru zanalyzovat, to není snadný úkol. Jenže co nadělám, když mě Mannův opus i po nesčetných projekcích neustále přitahuje jako magnet. Přibližme si nyní společně střet dvou impozantních mužů, střet dvou individualit. Neúnavného policejního workoholika Vincenta Hannu a chladnokrevného profesionálního zloděje Neila McCauleyho.

 

Příběh ze života

Na počátku všeho stál sen o natočení filmu zakládajícího se na reálném podkladu. Ten příběh znal v Chicagu snad každý. Americký policista Chuck Adamson platil za eso tamějšího sboru. Vyřešil spoustu zapeklitých případů a byl specialistou na mafiánské špičky, jež ovládaly chicagské podsvětí. Roku 1962 byl z Alcatrazu propuštěn recidivista a profesionální zloděj Neil McCauley, který venku začal okamžitě spřádat plány na další velkou akci. Se svou partou vyloupil firmu na výrobu diamantových vrtáků a krátce poté si zloději vzali za cíl obrněný vůz s penězi. Tou dobou už byl McCauleymu dávno na stopě Chuck Adamson. Svérázný vyšetřovatel jednoho krásného dne zastavil domýšlivého zloděje na ulici a následně jej dokonce pozval na kávu. Oba muži spolu seděli v bistru, pili kávu, diskutovali o banálních věcech, soukromém životě i útrapách všedních dní. Zároveň si ujasnili zásadní věc. Pokud se McCauley svého hobby nevzdá, bude jejich příští setkání doprovázeno střelbou. Tak se také stalo.

V březnu roku 1964 sledovala sehraná banda zlodějů obrněný vůz, který vezl tučný finanční obnos do velkého obchodu. Společnost The National Tea Company už dnes sice neexistuje, ale v šedesátých letech šlo o významný řetězec obchodů s potravinami působící především na středozápadě Spojených států. Zloději si počkali, až dojde k předání peněz, a obchod následně přepadli. Čtyřčlenná banda si odnesla několik naditých sáčků s necelými čtrnácti tisíci dolary. Dokonale připravený Chuck Adamson ale nechal zablokovat všechny ulice v přilehlém okolí a znemožnil tak zlodějům útěk. Zločinci opustili své auto a rozhodli se pokračovat pěšky. Během divoké přestřelky uprostřed města padli v malé uličce dva zloději, přičemž šéf skupiny Neil McCauley byl zastřelen o pár minut později. Zemřel na trávníku před malým rodinným domem. Poslední člen Miklos Polesti byl dopaden o několik dní později. Historka hodná zfilmování, nemyslíte?

 

Dlouhá cesta

Kdyby se Michael Mann nedal na režírování, pravděpodobně by jej dnes svět vnímal jako fenomenálního spisovatele. Narodil se 5. února 1943 v Chicagu. Jeho rodiče Esther a Jack byli židovští obchodníci s koloniálním zbožím. Michael platil již od útlého věku za zažraného knihomola. Četl vše, na co přišel, ovšem nejvíce miloval dobrodružnou a kriminální literaturu, protože ho přitahovaly silné příběhy. Údajně prý s knihou před obličejem usedal i ke stolu během rodinných večeří. Rodičům se nevedlo zle, a tak si Michael mohl dovolit studovat anglickou literaturu na Veřejné státní univerzitě v Madisonu. Tou dobou opravdu reálně uvažoval o spisovatelské nebo pedagogické dráze. Během studií ovšem došlo k zásadnímu životnímu zvratu. Do cesty mu vstoupil Stanley Kubrick. Konkrétně jeho válečná satira Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964). Film se od té doby stal pevnou součástí jeho života.

Po promoci v roce 1965 odletěl na sedm let do Velké Británie a začal studovat Londýnskou filmovou školu, kde se mu podařilo získat magisterský titul. Následovaly první zakázky pro televizi. Michael Mann natáčel reklamy a psal k nim i scénáře. Během tohoto zajímavého období poznal budoucí filmaře jako Ridleyho Scotta či Alana Parkera. Z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že nemalá část velkých režijních es začínala svou kariéru v televizním průmyslu. Mann sbíral zkušenosti a hledal svůj styl, ale ještě úplně netušil, jak se svým budoucím životem naloží. Ve Velké Británii se například stihl oženit, ale v momentě, kdy ucítil potřebu vrátit se do své domoviny, došlo k nenadálému rozvodu. Všechno zlé je však pro něco dobré. Z nevydařeného manželství vzešla dcera Ami Canaan Mann. Dnes úspěšná režisérka, scénáristka a spisovatelka.

Po návratu do Spojených států dostal Mann příležitost u televize. Šanci mu dal zkušenostmi ošlehaný matador Robert Lewin. Legendární scénárista a režisér nechal Manna napsat čtyři zkušební epizody pro seriál Starsky a Hutch (1975). Mann se rovněž seznámil s Josephem Wambaughem. Bývalým policistou, který přesedlal na psaní a pracoval na v Americe populárním seriálu Kriminální oddělení (1973). Z hlediska psaní pochopil Michael Mann jednu podstatnou věc. Pokud má být scénář uvěřitelný a autentický, musí se opírat o fakta. Joseph Wambaugh ukázal mladému režisérovi nový směr, takzvané sbírání informací z první ruky. Mann si velmi dobře vzpomínal na slavný kriminální případ z roku 1964, který jej tehdy velmi zaujal. Neztrácel čas a setkal se s policistou Chuckem Adamsonem. Na základě dlouhých rozhovorů dal Mann dohromady sto osmdesáti stránkový příběh založený na skutečných událostech. Psal se rok 1979 a scénář byl pak postupně upravován a zrál dalších patnáct let.

 

Sběr zlatých plešounů

Na chvilku se ještě vraťme do roku 1975. Udílení cen akademie s přehledem ovládlo pokračování mafiánské ságy Kmotr ll. Z celkem jedenácti nominací jich snímek dokázal proměnit hned šest. Cenu si krom jiných odnesli i režisér Francis Ford Coppola a Robert De Niro. Zmiňovaný herec společně s kolegou Al Pacinem platili za absolutní herecké hvězdy a sedmá dekáda jim bezmezně ležela u nohou. Dvě rozdílné časové roviny zapříčinily, že se v Kmotrovi nemohli potkat ve společné scéně, a s tím, jak rostla jejich sláva, rostl i nátlak fanoušků. Smělé přání se filmovému světu splní až za dvacet let. Mezitím oba herci ztvární bezpočet ikonických rolí a každý si svou kariéru užije po svém.

 

Božský Al

Narozen 25. dubna 1940 v Harlemu italsko-americkým rodičům. Havraní vlasy, pronikavý pohled, výrazné lícní kosti a takřka hmatatelné charisma. Připočtěme k tomu obrovskou porci talentu a máme před sebou herce jako stvořeného pro role mafiánů, gangsterů, násilníků i drobných kriminálníků. Avšak Al Pacino toho umí daleko víc. Jeho herecký rejstřík nezná mezí a cizí mu není ani divadelní prostředí. Michael Corleone. Postava ze snímku Kmotr (1972), díky níž se stal Pacino přes noc slavným. Pak už to šlo jako po másle a tento vysoce metodický herec střídal jednu roli za druhou. Uvolněná road movie Strašák (1973), zmiňovaný Serpico, strhující krimi Psí odpoledne (1975) nebo slavné drama ze soudního prostředí ... a spravedlnost pro všechny (1979). S příchodem osmdesátých let vstoupil do jeho života jistý herecký útlum, ale co je důležité, poprvé spojil sílu s režisérem Brianem De Palmou.

I kdyby se stala brutální gangsterská epopej Zjizvená tvář (1983) jediným filmem s hereckým podpisem Al Pacina, navždy by již zůstal legendou. Vzestup a pád kubánského emigranta Tonyho Montany se stal nedílnou součástí světové popkultury a Al Pacino dokázal, že přesvědčivě zahraje absolutně cokoliv. Na počátku devadesátých let došlo k očekávanému uzavření mafiánské trilogie v podobě snímku Kmotr lll (1990). Poté se na obzoru zjevil režisér Martin Brest a jeho zlatá nabídka. Snímek Vůně ženy (1992) přinesl Pacinovi jistou profesní satisfakci. Po nekonečných nominacích získal konečně svého zcela zaslouženého Oscara. Následovala komorní gangsterka Carlitova cesta (1993) s Brianem De Palmou opět u kormidla. Božsky Al spokojeně odpočíval na svém hereckém trůnu a užíval si zasloužený odpočinek. V první polovině roku 1994 se s ním spojil netrpělivý Robert De Niro. Právě si prý přečetl scénář, který si zaručeně musí přečíst i on.

 

Zuřící býk

Americký herec Robert De Niro se narodil v New Yorku 17. srpna 1943. Oba rodiče byli umělecky založení a věnovali se malování. Po otci Robertu De Nirovi starším zdědila budoucí hvězda stříbrného plátna italské a irské geny. Podobně jako Al Pacino prorazil De Niro v sedmdesátých letech, kdy se objevil v několika ikonických filmech a především navázal dlouholetou spolupráci s režisérem Martinem Scorsesem. Kromě zmiňovaného pokračování Kmotra, které mu vyneslo Oscara, jej jako herce definují snímky Taxikář (1976) a veleslavné válečné drama Lovec jelenů (1978). Na všech třech jmenovaných filmech je dobře vidět De Nirova charakteristická specialita. Pro svou roli je ochoten udělat cokoliv včetně změny hlasu, vzezření, tělesné hmotnosti. Někdy se jeho proměnlivá transformace odehrává dokonce v rámci jediného filmu.

Stačí si pustit boxerské drama Zuřící býk (1980). Kromě výborného hereckého výkonu (druhý Oscar) nám De Niro ukázal působivou práci s tělem. Od osvaleného sportovce až po obtloustlou trosku. Příprava na tuto psychicky i fyzicky náročnou roli ho dokonce málem stála manželství. Osmou dekádu si herec doslova osedlal a zazářil v nejednom pamětihodném snímku. Kolosální drama Tenkrát v Americe (1984), historií nabyté dobrodružství Mise (1986), mysteriózní horor Angel Heart (1987). Na prahu devadesátých let vstoupil do jeho života již popáté Martin Scorsese. Stylotvorná reklama na lidskou zkaženost Mafiáni potvrdila De Nirovu životní fazónu. Následovala série dalších parádních snímků a herec si na konto připisoval jeden úspěch za druhým. V roce 1994 mu jistý producent Art Linson poslal scénář, který De Nira naprosto uchvátil.

 

Pomalými krůčky k dokonalosti

Na sklonku sedmé dekády držel v ruce Michael Mann autorský scénář, jenž už tehdy nesl pracovní název „Heat“ (český distribuční název Nelítostný souboj jsem nikdy nepochopil, ale budiž). Byl ambiciózně pojatý s důrazem kladeným na realismus, avšak Mann neměl takřka žádné režijní zkušenosti. Jeho prvním ryze filmařským počinem se stal televizní, sportovně založený snímek Míle do Jericha (1979). Na scénáři se ve valné míře podílel sám Mann a řekněme, že příběh je podstatně kvalitnější než neotesané režijní řemeslo. Hned v dalším díle už ale Mann začal nebezpečně vystrkovat růžky. Kriminální thriller Zloděj (1981) se strhujícím Jamesem Caanem v hlavní roli ukázal výrazný posun režisérských schopností, které si Mann postupně osvojoval. Natočení filmu, k němuž si opět napsal scénář, byla přitom pro Manna z nouze ctnost, protože nedokázal najít vhodného kandidáta na režijní pozici.

Následoval velmi průměrný horor Pevnost (1983) a podstatně lepší mysteriózní thriller Červený drak (1986). Po celou dobu Mann neustále brousil a piloval svůj jedinečný autorský scénář založený na skutečných událostech. Pokud má někdo vrozený talent pro psaní a usilovně na něčem pracuje řadu let, zákonitě z toho musí vyrůst výjimečné dílo. Režisér si tuhle skutečnost uvědomoval a stále více prahl po realizaci projektu. Scénář mu popravdě přišel natolik spletitý, že se ho rozhodl zhmotnit formou televizního seriálu. Plánovanou televizní show pro společnost NBS měl zahájit devadesáti minutový pilot. Seriál měl být zaměřen na kriminální případy, které bude řešit policejní oddělení v Los Angeles. Policistu Vincenta Hannu si měl zahrát Scott Plank a zloděje Neila McCauleyho Alex McArthur.

Za překvapivě svižných devatenáct dní bylo hotovo, avšak zástupcům televizní společnosti se výsledek příliš nezamlouval. Trnem v oku jim byl hlavně údajně nevýrazný Scott Plank v roli Hanny. Režisér zatvrzele odmítal přeobsazení a tak byla celá show zrušena. Pilot byl upraven ve střižně a vydán jako samostatný televizní film Přepadení v L.A. (1989). Veškerý děj, potažmo snímek jako takový, připomíná laciný kastrát z pozdějšího kriminálního opusu, jímž si Mann navždy podmanil filmový svět. Režisér měl sice na kontě několik solidních zářezů, ale stále si nemohl vyskakovat, v důsledku čehož s ním zástupci filmových studií tak trochu orali. Mann nutně potřeboval zlatý štych, a ten nakonec skutečně přišel.

 

Přesně vržený tomahawk

Román Poslední mohykán od spisovatele Jamese Fenimora Coopera byl poprvé vydán už v roce 1826. Ačkoliv názory na jeho kvalitu mezi čtenáři celkem polarizují, Michael Mann v něm vycítil potenciál. Zaujala ho myšlenka o klasickém hrdinském příběhu zasazeném do prostředí divoké přírody, která filmaře přímo vybízí k natáčení opulentně pojatých panoramatických záběrů. Na volné adaptaci scénáře se podílel Mann se dvěma dalšími lidmi a výsledek jejich snahy udělal dojem na Daniela Day-Lewise. Zájem talentovaného britského herce spustil lavinu, protože k projektu přitáhl 20th Century Fox a produkční společnost Morgan Creek Entertainment. Rozpočet okolo čtyřiceti milionů dolarů umožnil režisérovi natočit film dle své vize, čehož beze zbytku využil.

Daniel Day-Lewis je samozřejmě šílenec, neboť aby se sžil s postavou Sokolího oka, zmizel na pár měsíců do hlubokých lesů, kde se učil lovit zvěř, střílet z pušky, stavět vory a vrhat tomahawky. Stanislavského metoda v praxi, vážení! Michael Mann v Posledním mohykánovi poprvé naplno předvedl svou režijní specialitu, a sice dokonalou práci se světlem během nočních scén, jež ve filmu zabírají téměř polovinu stopáže. Připočtěme k tomu nezapomenutelné hudební motivy, odporného záporáka Magua, dokonalou závěrečnou čtvrthodinku – a máme tu kinohit jako vyšitý. S vydělanými sto čtyřiceti miliony v kapsách investorů si Michael Mann získal uznání a konečně dostal zaslouženou tvůrčí volnost. Chvilku si pohrával s možností, natočit životopisný snímek inspirovaný životem herce Jamese Deana, ale nakonec se definitivně rozhodl pro realizaci svého vyzrálého scénáře.

 

Tři králové

Ohledně obsazení měl Michael Mann víceméně jasno, alespoň pokud jde o ústřední dvojici protagonistů. Postavit proti sobě Al Pacina a Roberta De Nira byla vábivá myšlenka, o jejíž zhmotnění se pokoušelo nejedno hollywoodské zvíře. Nikdo ovšem neměl v ruce tak parádní a po všech stránkách vzrušující materiál, jakým disponoval Mann. Scénář prošel za dlouhé roky bouřlivým vývojem, přičemž nejzajímavější nápad dostal režisér uprostřed osmdesátých let. Proč více neprohloubit vztah mezi policistou a zlodějem? A nebo ještě lépe. Proč nevytvořit maximálně schopného policistu, který by choval nepředstíraný obdiv k profesionálnímu zloději? Dva mistři ve svých oborech chovající k sobě vzájemný respekt. Tomu prvnímu se vlivem posedlosti prací hroutí soukromý život a ten druhý se pro jistotu nechce na nikoho vázat. Neotřelé, uvěřitelné a pro herce zatraceně přitažlivé.

Producent Art Linson se k projektu dostal během předprodukčních příprav, a protože měl kontakt přímo na Roberta De Nira, scénář mu zaslal. Do telefonu nezapomněl opatrně zmínit, že Mann pro druhou hlavní roli počítá s účastí Al Pacina. Jistě, takových už bylo. Jenže čím více se De Niro textem pročítal, tím rostl jeho zájem a nepokryté nadšení. Svého hereckého kolegu znal velmi dobře a po krátkém telefonickém rozhovoru bylo víceméně rozhodnuto. Jakmile na veřejnost uniklo pár informačních střípků, začal marketing rozjíždět svá masivní ozubená kola. Dva legendární herci poprvé proti sobě a v jediném filmu! To se přeci musí prodat samo. Michael Mann mezitím pověřil terénní pracovnici Janice Polley, aby po celém L.A. zajistila co nejvíce vhodných lokací. Samotný průzkum trval od srpna až do prosince roku 1994. Ve filmu nenajdete jediný umělý interiér, neboť režisér byl od počátku rozhodnut celý film točit pouze v reálném prostředí.

Na pozadí produkčních příprav, které nabíraly tempo každým dnem, došlo k několika nezbytným schůzkám mezi režisérem a oběma herci. Témata se nabízela sama. Jak pojmout postavy, vyladit jejich charakter a dát jim duši. Al Pacino vnímal poručíka Vincenta Hannu jako nezdravě umanutého workoholika. Jeho bezedný zdroj energie a časté exploze emocí přičítal hypotetické závislosti na kokainu. Manna tahle myšlenka zaujala natolik, že uvažoval závislost na droze zakomponovat i do scénáře, což mu sám Pacino rozmluvil. Už takhle měl Hanna několik charakterových vad, proč být doslovný a házet mu pod nohy ještě pletky se zakázanými látkami? Al Pacino založil svou hereckou kreaci na fyzickém výkonu hnaném širokou škálou gest a nečekanými divokými výpady vůči okolí. Vincent Hanna musel být arogantní, dychtivý po informacích, ale zároveň také po čertech chytrý a bezmezně oddaný svému povolání.

Robert De Niro na to šel jinak. Prvotřídní zloděj Neil McCauley musel proti Hannovi působit jako charakterový protipól. Psychicky vyrovnaný, citově odměřený, maximálně koncentrovaný a – podobně jako Hanna – výrazně inteligentní. De Niro důkladně nastudoval případ z roku 1964. Skutečný McCauley za sebou nechal jen pár dostupných informací, ale i ty se herec snažil nějakým způsobem zužitkovat. Svůj výkon založil na úsporném herectví s důrazem kladeným na neustále soustředěný výraz v obličeji. Nečitelná maska, za niž je téměř nemožné nahlédnout. Jako pokerový hráč připravený kdykoliv zaskočit své oponenty nenadálým útokem. Absolutní profesionál, který nervy drží na uzdě i ve vypjatých situacích. Michael Mann mohl být spokojen. Žádné hvězdné manýry, ale dva soustředění herci s bohatými zkušenostmi. Stačilo jen obsadit zbytek osazenstva a konečně začít točit.

 

Ti ostatní

Velkou šanci si nechal ujít oslovený Keanu Reeves, který dal raději přednost Hamletovi v divadelní inscenaci. Peníze až na druhém místě. Jak můžeme vidět, Reeves se této zásady držel již od počátku své kariéry. Člena zlodějské bandy Chrise Shiherlise, jenž má mimo jiné problémy s hazardem, si tak střihnul Val Kilmer. Bandu doplnil ještě urostlý herec Tom Sizemore jako Michael Cheritto a představitel kultovních násilníků Danny Trejo si zahrál zloděje jménem... Trejo. Pro děj nesmírně důležitou postavou je proradný psychopat Waingro, jehož bezchybně ztvárnil Kevin Cage a jde bezesporu o nejvýraznější roli jeho kariéry. Za zmínku jistě stojí i obchodník s kradeným zbožím a zprostředkovatel zlodějských zakázek v jedné osobě, Nate. Elegantního muže obestřeného oblakem tajemna perfektně vystihl Jon Voight. Pro doplnění ještě uveďme, že předlohou pro Natea se stal bývalý kriminálník a recidivista Edward Bunker. Tento chlapík to z vězeňské cely dotáhl až na dráhu spisovatele a příležitostného herce. Životní cesty mohou být opravdu nevyzpytatelné.

Výrazným kořením filmu Nelítostný souboj jsou i ženské elementy, na což bychom neměli zapomínat. V jistém ohledu se nám mohou zdát zatlačené do pozadí, jejich jednání má však přímý vliv na mužské protagonisty, o čemž si povíme později během rozboru. Středobodem příběhu je zvláštní vztah dvou rozdílných mužů, proto režisér nechtěl na ženské postavy prvoplánově strhávat pozornost, čemuž uzpůsobil i obsazení, které nesázelo na blyštivé hvězdy stříbrného plátna. Převážně televizní herečka Diane Venora si zahrála Justine, manželku poručíka Vincenta Hanny. Její psychicky nevyrovnanou dceru Charlene z předchozího vztahu dostala na starost mladičká Natalie Portman. Zmiňme ještě Ashley Judd jako manželku nenapravitelného gamblera Chrise Shiherlise. Poslední pro děj nepostradatelnou ženou je nezkažená Eady, k níž se pokusí připoutat osamělý solitér Neil McCauley. Pro herečku Amy Brenneman šlo tehdy o první velkou hereckou příležitost.

 

Město andělů

Veškeré natáčení se podařilo vměstnat do letních měsíců roku 1995 a celkově si vyžádalo rovných sto osm dní. Michael Mann si z předem vytipovaných lokací pečlivě vybíral a upřednostňoval především městské části, které se dosud ve filmech objevovaly jen minimálně, nebo vůbec. Podobně jako u Posledního mohykána dýchá téměř z poloviny veškerých záběrů nálada magické noci, což je pro Manna jakožto experta na natáčení nočních scén příznačné. Tuto dovednost režisér vypiloval k dokonalosti především díky časté spolupráci se svým dvorním kameramanem s italskými kořeny. Dante Spinotti má jedinečné vizuální vnímání prostoru, jež dává filmům, na kterých se podílí, značně autentický smysl pro realitu. Častým užíváním kamerových filtrů dokáže navodit svíravě klaustrofobické pocity i mysteriózní atmosféru. I proto má noční L.A. v Nelítostném souboji ono specifické namodralé zabarvení.

Z řady budov i městských zákoutí, ve kterých štáb a herci pomáhali režisérovi vybudovat jeho epický kriminální monument, se později staly turisty často navštěvované zastávky. Jiné byste dnes pro změnu hledali marně. Velký prostor dostalo kupříkladu losangeleské mezinárodní letiště, širokou veřejností často nazývané svým letištním kódem LAX. Svou pozornost si uzmul i opodál stojící hotel Hilton. Obě místa jsou neoddělitelně spjata s osudovým vyvrcholením filmu. Štáb měl přitom nemalé štěstí, neboť tou dobou v Kalifornii řádil bombový atentátník Ted Kaczynski a jednou z reálných možností mohla být klidně i nekompromisní stopka z vrchních pater úřadu pro řízení letového provozu. Svou úlohu sehrála i nemocnice St. Mary nacházejí se asi třicet kilometrů od centra Los Angeles. Právě z této nemocnice Neil McCauley ukradne sanitku důležitou pro úvodní scénu s přepadením obrněného transportéru.

Knihkupectví jménem Hennessey & Ingalls, kde McCauley kupuje knihu o metalurgii a rovněž zde naváže vztah s nesmělou Eady, se nacházelo v Santa Monice. Dnes už však prostory dávno slouží docela jiným účelům. Podobný osud potkal v roce 2014 luxusní restauraci Kate Mantilini, protože majitel budovy zvedl extrémním způsobem nájemné, s čímž se provozovatel nedokázal smířit. Restaurace sídlila na Wilshire Boulevard, kousek od Beverly Hills, a plných dvacet sedm let lákala hosty na pokrmy vybrané kvality. Její popularita pochopitelně ještě vzrostla po premiéře Nelítostného souboje. Vždyť kdo by si nechtěl dát dlabanec v místě, kde došlo k ikonickému setkání dvou hereckých legend? Ulice South Figueroa Street vypadá dnes takřka stejně jako v roce 1995 a ve známost vešla především tím, že se zde natáčela jedna z nejlepších přestřelek filmové historie.

 

Příprava je základem úspěchu

Michael Mann je perfekcionista. Neprojevuje se to pouze na jeho vybroušeném režijním stylu, ale také na práci s herci a zkoumáním "historie" postav, které ztvárňují. Mann na tato témata s herci dlouze a důkladně diskutuje. Odkud daná postava pochází? Proč se chová tak, jak se chová? Jaké měla dětství a rodiče? Že se žádné takové ani podobné informace nenacházejí ve scénáři? Co má být, hlavně, že tento puntičkářský přístup pomůže prokreslit charakter každé jednotlivé postavy. Například herec Mark Ruffalo musel kvůli roli policisty z filmu Collateral (2004) absolvovat dvoutýdenní střelecký výcvik, a to navzdory faktu, že ve filmu zbraň ani jednou nepoužije. No jo, ale co když se střílet musí a daná scéna má navíc tvořit jeden z vrcholů snímku? Inu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Bankovní loupež a následné střelecké inferno v centru Los Angeles mělo jediný cíl. Působit maximálně realisticky. Za tímto účelem byl najat bývalý seržant speciálních jednotek Andy McNab. Zastával funkci technického poradce zbraní, ve spolupráci s režisérem navrhl osnovu celé přestřelky a zároveň fungoval jako trenér, s nímž herci v rámci předprodukčních příprav absolvovali tříměsíční trénink. Herci během náročné přípravy stříleli ostrou municí, naučili se rozebírat a čistit samopaly a osvojili si některé vojenské techniky pohybu. Po návratu z výcvikového střediska si všichni počínali jako naprostí profíci. Vstupme nyní v následující kapitole rovnou do filmu a rozeberme si nezapomenutelnou akční pasáž od A do Z.

 

Válečná zóna

Už během bankovní loupeže můžeme vidět absolutní klid a vysokou úroveň profesionality, s níž lupiči k celé záležitosti přistupují. Jejich chování je nenucené, útočné pušky M4 mají dobře schované a každý má přesně stanovenou roli. Pak přijde na řadu odhalení a sled předem daných úkolů. Ovládnutí prostoru, uklidnění zaměstnanců, získání kořisti, demonstrace síly, avšak žádné zbytečné zabíjení. Všimněme si, že šéf bandy Neil MacCauley drží po celou dobu prst rovně mimo spoušť, čím eliminuje možnost nechtěného výstřelu. Celá akce jde přesně podle plánu a banda se i s ukořistěným lupem přesouvá k připravenému autu. Záměrně z banky vycházejí po jednom, aby na sebe zbytečně nepoutali pozornost. Bohužel pro ně policie dostala echo a obklíčila celou ulici South Figueroa Street i její přilehlé části. Jako poslední se k autu blíží usměvavý Chris, který před sebou spatří dva policisty a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, započne filmová revoluce. Narozdíl od drtivé většiny tehdejších akčních snímků vypálí Chris těžkou dávku směrem k policistům z ramene, nikoliv od boku.

Lupiči nejprve nasednou do auta a začnou odjíždět, ale jejich vozidlo je policejní palbou vyřazeno z provozu. Před nimi a za nimi jsou zátarasy a také desítky po zuby ozbrojených policistů. Zdánlivě to vypadá jako neřešitelný problém, ovšem nikoliv pro naše lupiče. Následující přestřelka v ulicích je natolik přesvědčivá, že se po dlouhá léta pouštěla rekrutům námořní pěchoty jako dokonalý příklad bojového konceptu „bounding overwatch“. V praxi jde o taktický střídavý pohyb koordinovaných jednotek, který v případě potřeby umožňuje potlačení nepřátelské palby na podporu vlastní útočné síly nebo její obranu. V nadcházejících deseti minutách si postavy navzájem poskytují krycí palbu a účinně potlačují policejní útok. Efektivně komunikují a pohybují se stejně jako vycvičení pěšáci. Chris a Michael z auta vystoupí jako první a bleskurychle se přesunou za kryt, jenž tvoří opuštěná auta rozesetá na ulici. Svými zbraněmi zasypávají důstojníky bouřlivým krupobitím potlačovací palby a funkčně je donutí, aby se kryli. Jakmile Chris zakřičí povel „Go!“, Neil automaticky běží blíže k zátarasu a najde si další kryt.

Sledujeme doslova učebnicovou taktiku námořních střelců zakomponovanou do hollywoodského filmu. Vzorec opakující palbu a následný pohyb je založen na jednotlivci, případně dvoučlenném týmu, jenž si poskytuje vzájemné krytí, zatímco zbylý člen postupuje směrem do bezpečí nebo útočí na nepřátelské pozice. Tento manévr lupiči s úspěchem opakují a neustále postupují kupředu. Jak můžeme sledovat, Chris a Michael po celou dobu bedlivě sledují Neila, který působí jako velitel jednotky. S tím, jak se bojový tým blíží k policejnímu zátarasu, roste zároveň přesnost a smrtelná efektivita vypálených kulek. Máme tu i jeden poměrně dlouhý, velmi zajímavý záběr na Chrise. Od Neila zazní pokyn „Go!“, Chris automaticky vyrazí vpřed k dalšímu krytu a začne střílet. Nejprve pálí dopředu, aby se mohl přesunout Neil, pak se otočí a pošle dávku dozadu, čímž zajistí bezpečný přesun Michaelovi. Náhle to přijde. Chrisovi dojde munice. Co bude následovat teď, panika? Kdepak.

Chris okamžitě zaklekne a současně vytahuje prázdný zásobník. Z vesty popadne další, vloží ho do pušky, plácne do něj dlaní, aby se náboje srovnaly a opět zahajuje palbu. Perfektní! Taktika lupičů je sice účinná, ale pořád jsou to přeci jen záporáci. Jeden z detektivů se dostane Chrisovi do zad a střelí ho do ramene. Neil v tom raněného parťáka nenechá, zvedne jej a oba pokračují v útěku, přičemž Neil neustále jistí ústupovou cestu opakovanou palbou. Nakonec utečou a zachrání si život. Michael takové štěstí nemá. Při útěku střílí naslepo po dotírajících policistech a zmocní se malé dívky, kterou použije jako štít. Jenže na mušce už ho má Vincent Hanna. Svou útočnou pušku FN FNC-80 si posadí vysoko na rameno, zavře jedno oko, zamíří a zadrží dech. Počíná si jako rozený odstřelovač. V okamžiku, kdy se Michael otočí, Vincent vydechne a jedinou kulkou mu prostřelí hlavu. Zlosyn je mrtev, dívka žije a přestřelka končí.

Je úžasné sledovat postavy, které během střelby vyměňují zásobníky a nemají zázračné zbraně s nekonečnou zásobou munice. Je úžasné sledovat herce s takovým nasazením. Ještě dodejme, že Michael Mann používal citlivé mikrofony pro sejmutí autentické a velmi syrové zvukové stopy. Střílelo se slepými náboji a zaznamenaný zvuk již neprocházel žádnou další úpravou. Tento neobvyklý přístup zvýšil dojem z reality rozsáhlé akční pasáže o další úroveň. Výstřely doslova trhají uši a ozvěna, jež se odráží od stěn okolních budov, šroubuje pocit autenticity až na doraz. Říká se, že Nelítostný souboj obsahuje dvě vrcholné, vzájemně naprosto odlišné scény. Tou první je bezpochyby setkání obou hlavních postav v restauraci. Krásná ukázka herectví a bezchybných dialogů. Druhá vrcholná scéna způsobuje mrazení v zádech a zároveň nadšení z bezchybné akce.

 

Génius v pozadí

Natočený materiál útočil na tříhodinovou stopáž a až na několik drobností dostal Mann do filmu vše, co potřeboval. K takto epicky pojatým dílům bývá zvykem složit i náležitý hudební doprovod stojící minimálně na jednom stěžejním motivu. V případě snímku Nelítostný souboj je tomu spíše naopak. Elliot Goldentgal bývá považován za přemýšlivého skladatele, který se nebrání experimentům. Nikdy se nestal doopravdy slavným, ale jeho práce si zaslouží pozornost a respekt právě pro onu odvahu dělat věci trochu jinak než ostatní. Goldentgal vsadil v tomto případě na atmosférickou hudbu, jež kombinuje elektronické pasáže a vrstvené kytarové plochy. Takzvaný kytarový orchestr, jak si tento postup sám skladatel pojmenoval. Hudba samotná ve filmu spíše podtrhuje konkrétní okamžiky a zesiluje jejich vyznění. Objevuje se znenadání a rázem zase mizí v pozadí. Přesto dokáže zaujmout svou elektrizující atmosférou a geniálním načasováním.

 

Kriminální odysea

Nelítostný souboj je i přes svou v základu jednoduchou dějovou linku nesmírně epické dílo sestávající z řady témat a menších podzápletek. Masivní pomník plný detailně vykreslených postav, které jsou součástí Mannova operního scénáře. Film se v jeho podání stává melodramatem, jež je až po okraj napěchované zločinem, ale zároveň narušuje klasickou strukturu běžné žánrové podívané. Mann na pozadí pečlivě vystavěné zápletky důkladně zkoumá vnitřní rozpoložení svých postav a skutečnost, jak profesní práce ovlivňuje jejich soukromé životy. Je prakticky nemožné zachytit a rozebrat v několika odstavcích všechny vrstvy tak komplexního filmu, jakým Nelítostný souboj bezesporu je. Zaměřím se proto především na stěžejní motivy a dva ústřední protagonisty příběhu, okolo nichž se točí vše podstatné.

Hned v úvodu je nám představen Neil McCauley, profesionální zloděj. Právě se chystá ukrást sanitku, kterou potřebuje pro nadcházející akci. Střih je čistý a precizní, stejně jako každý pohyb Neila. Vyzařuje z něj vysoká míra sebevědomí a chladná soustředěnost, plně odrážející jeho přísné krédo. „Na ničem ti v životě nesmí záležet natolik, aby jsi to nebyl schopný během 30 vteřin opustit, pokud za rohem ucítíš policii“. Tato věta Neila dokonale charakterizuje a zároveň se stává jakýmsi leitmotivem celého filmu. Mezitím sledujeme přípravu ostatních členů zločinecké skupiny. Chris Shiherlis, Michael Cherrito, Trejo a z vězení čerstvě propuštěný nováček Waingro. Všichni jsou v přesně určený čas na přesně určeném místě a čekají na obrněný vůz, který dle detailně zpracovaného plánu přepadnou. Loupež probíhá hladce. Lupiči ukradnou zhruba jeden a půl milionu dolarů v dluhopisech na doručitele a chystají se opustit místo činu. Jenže psychopatický Waingro bezdůvodně zastřelí jednu ze tří stráží. Po menší prodlevě vyšle Neil gestem nemilosrdný příkaz. Žádní svědci.

Akce byla zdárně dokonána, ale zároveň sledujeme Neila, jehož v autě nečekaně ovládne vztek a tvrdě vyjede na Waingra. Divák si rázem uvědomí, že Neil je sice zločinec, ovšem nikoliv zvrácený vrah, který by lidi zabíjel bezdůvodně. Ukradené dluhopisy patří nečestnému obchodníkovi Rogeru Van Zantovi. Protože dluhopisy má Zant pojištěné, rozhodnou se mu je Neil a jeho společník Nate prodat za 60 % jejich hodnoty, což by vedlo k oboustrannému zisku. Zant naoko souhlasí, ve skutečnosti však chystá podraz. Mezitím se naše parta zlodějů setká v bistru. Po chvilce vytáhnou Waingra na parkoviště, kde jej Neil zmlátí a následně ho chce zastřelit, ale kluzký psychopat využije menší nepozornosti a prchá. V této části Michael Mann pomalu rozjíždí další dvě dějové linie. Příběh podvodníka Rogera Van Zanta a Waingra, který ve volném čase bestiálně vraždí prostitutky.

Separátně s hlavní dějovou linií sledujeme zároveň počínání poručíka Vincenta Hanny. Workoholika, jehož posedlost prací způsobuje erozi v již třetím manželství. Hanna obdivuje preciznost, s níž lupiči provedli přepadení, a upne celou svou pozornost na shromažďování důkazů. Vytrvalá detektivní práce ho přivádí na stopu McCauleyho a jeho bandy. Hanna cítí respekt k inteligenci a promyšlenosti, se kterou Neil přistupuje ke svým protizákonným zakázkám. Jeho obdivu se vyrovná pouze touha prvotřídního zloděje chytit. Neil zatím zkusí uskutečnit obchod s dluhopisy. Na místě setkání čeká zástupce Van Zanta, ale jde o podlou léčku. Na korbě vozu je přítomen i skrytý střelec s jediným úkolem. Neila před jistou smrtí zachrání Chris čekající s odstřelovací puškou na střeše nedaleké budovy. Vytočený McCauley poté zavolá Zantovi a velmi jasně mu vyhrožuje smrtí. Tento telefonát spustí další kolotoč událostí.

Neil si v knihkupectví shromažďuje literaturu o kovech, která mu má pomoci s další, tentokrát vskutku ambiciózní akcí. Krádež cenných kovů. Během četby pozná sympatickou Eady, naváže s ní vztah a tím své životní krédo, nebo chcete-li profesní kodex, podrobí zatěžkávací zkoušce. Hanna prožívá domácí peklo, neboť maximální pracovní nasazení si vybírá daň. Manželka Justine se cítí zanedbaná, jeho nevlastní dcera Charlene vykazuje známky deprese pramenící z nezájmu biologického otce a Hanna neví, kde mu hlava stojí. Nejen, že s Neilem musí hrát náročnou hru na kočku a myš, ale navíc v okolí přibývá brutálně umlácených prostitutek. Po manželské hádce Hanna udělá to, co mu jde nejlépe. Pracuje. Sedne do vrtulníku a křižuje oblohu, díky čemuž si můžeme vychutnat úchvatné panoramatické záběry nočního L.A. doprovázené zkresleným kytarovým sólem. Po dálnici se prohání i detektivy dlouhodobě sledovaný McCauley. Vrtulník dosedne na volné prostranství, Vincent Hanna nastartuje přistavené auto a na dálnici dožene svůj cíl, který za použití majáku zastaví. Možná z pocitu frustrace nad rozpadajícím se vztahem pozve policista svého nepřítele na kávu.

Oba muži sedí v restauraci u jednoho stolu a hovoří. Hovoří spolu o sobě. Hanna přiznává, jak oddanost k práci ničí jeho soukromý život. McCauley popisuje pomíjivost svého nového vztahu, protože profesní kodex ho nutí být neustále ve střehu a v případě potřeby vše opustit. Navzdory společnému sdílení pocitů z jejich osobního i profesního života, ale také oboustrannému obdivu, oba muži tvrdí, že pokud se znovu setkají na místě dalšího McCauleyho zločinu, ani jeden nebude váhat použít zbraň. Je úžasné tuto scénu opakovaně sledovat a zároveň pomyslně skládat poklonu Mannovi, který z nevšedního hereckého setkání jen slepě neprofituje. Záměrně se brání velkému společnému záběru a aktéry natáčí současně za použití dvou kamer, přičemž cyklicky střídá pohledy na oba herce. Mannovi jde o celistvou integritu dané scény, o zachycení síly vzájemného dialogu a převedení oné herecké magie od obou pánů na filmový pás. Kombinace mistrné režie a vyzrálého herectví Al Pacina a Roberta De Nira dělají z této komorní, svým způsobem lehce intimní scény vrchol filmu.

Po přátelském kafíčku snímek nabere tempo a posune několik dějových linií výrazně kupředu. Vyděšený Van Zant naváže spolupráci s Waingrem. Podaří se jim dopadnout člena zlodějské skupiny Treja a mučením z něj dostanou klíčovou informaci o nadcházející akci. Přepadení banky. Krvavě získané info předhodí proradní práskači policii, výsledkem čehož je brutální přestřelka v centru Los Angeles, kterou jsme si již podrobně popsali v samostatné kapitole. Loupež skončila nezdarem a je jasné, že zbytek zdevastované bandy bude chtít zmizet. Vincent Hanna se zoufale snaží vystopovat McCauleyho dříve, než navždy opustí město a úspěšně předvídá jeho kroky, protože si chytře zjistil totožnost práskačů. Nyní je potřeba svázat všechny volné příběhové konce. Neil, ovládaný hněvem, zavraždí Van Zanta a chce i hlavu Waingra. Ten je ubytován poblíž letiště v hotelu a střeží jej policie. Nate zajistí Neilovi a Eady malé letadlo i s pilotem a prozradí mu polohu Waingra. Tato informace je fatální, protože Neil nedokáže odolat pokušení Waingra zabít. Podaří se mu to za cenu obětování vlastního života.

Michael Mann umí podobně jako Stanley Kubrick předat bezchybně svou vizi hercům, kameramanům i producentům. Díky hlubokému a kolektivnímu pochopení dané látky odvádí každý skvělou práci a divák tak dostává dokonalou ukázku bezchybné mizanscény. Nelítostný souboj exceluje vyjádřením samoty zločinců a policistů prostřednictvím jejich problematických osobních životů. Všechny dílčí prvky jako postavy, scénář a vizuální složka tu bezchybně zapadají do společného tématu, jímž je samota. Neil i Vincent jsou osamělí, i když se denně stýkají s lidmi. Dokonce i přelidněné Los Angeles ztvárňuje Mann jako tichou betonovou džungli plnou neonů protínajících nepropustnou tmu. Dante Spinotti nám ukazuje jedinečné obrazy velkoměsta, které jsme dosud neměli možnost takto vidět. Auto jedoucí po prázdné dálnici, strohý byt odrážející nekonečný oceán za oknem, pozvolna zhasínající letištní světla nechávajíce runway napospas tmě.

Nelítostný souboj místy evokuje klasický film noir. Drsná detektivní rovina, městské prostředí, souhra světel a stínů. Avšak je zde přítomna jedinečná nadstavba v podobě ledově modré palety, jež specifickým způsobem umocňuje posmutnělou náladu filmu. Atmosféru dotvářejí i některé konkrétní momenty, jako v pozadí stojící Neil obrácený k oceánu, se zbraní položenou na stole v popředí, což je výjev, který nápadně připomíná obraz Alexe Colvilla z roku 1967 „Pacifik“. Tento výrazný režijní styl dělá z Nelítostného souboje spíše smutnou operu zasazenou do kruté šachové partie, kde má každý tah své, často tragické následky. Vezměme si za příklad srdceryvný příběh postavy jménem Donald Breedan. Propuštěný trestanec se snaží přizpůsobit normálnímu životu, ale drsně nastavená pravidla systému mu nedávají nic zadarmo, zacházejí s ním jako s týraným zvířetem a nutí jej opět myslet na šikmou plochu. Neil si Donalda pamatuje z vězení a nabídne mu místo řidiče. Bankovní loupež však končí nezdarem a Donald během marného úniku umírá za volantem vozu.

Zprávu o úmrtí sleduje jeho přítelkyně v televizi a velmi ji tato událost raní. Ženy zde vůbec fungují jako mučednice, které svou nahromaděnou bolest vypouštějí formou slz do polštářů. Jsou smutným důkazem toho, jak se na nich neblaze podepisují mužská ega posedlá kariérou, úkoly a neřestmi. Chris holduje hazardu, což ničí jeho ženu. Vincent je posedlý svou práci a odhání tak od sebe Justine. Mladou Charlene zraňuje nezájem vlastního otce a ztělesněné zlo Waingro pro jistotu všechny ženy vraždí. Mezi chlapy je to přesně naopak a mají k sobě blízko. Dobře je to vidět ve scéně, kdy se zloději rozhodují o osudu další rizikové akce, neboť jim je policie na stopě. Neil svého parťáka Michaela Cheritta nezneužívá, ale místo toho se jej snaží odradit: „Tvá žena se o tebe stará, dobře jsi investoval do nemovitostí, na tvém místě bych se na to vykašlal.“ Jenže Michael se nenechá odradit, protože je závislý na adrenalinu stejně jako Chris na hazardu a jako jsou Neil s Vincentem posedlí svými úkoly.

I natolik chladnokrevný profesionál, jakým je Neil, občas zatouží po lásce. Intenzivní je v tomto ohledu scéna s hromadnou večeří. Neil a jeho parťáci s rodinami sedí v restauraci u velkého stolu a spokojeně se baví. Stačí pozorovat souhru mezi herectvím De Nira a pohybem kamery, aby nám naplno došel účel této scény. Kamera zabírá falešné úsměvy a strojené reakce Neila, přičemž jeho oči bez ustání sledují spokojené interakce mezi manželkami, dětmi a jejich otci. Neilovu tvář náhle zaplaví vlna smutku. Uvědomuje si, že tito lidé nejsou tak osamělí jako on. Touží po tom, co mají. Chce sdílet lásku, štěstí a blízkost milované osoby. Proto se zvedá a volá Eady, čímž poruší svůj kodex a z lásky na jednu noc se vyvine vztah. Ostatně, Neilovo pravidlo o 30 vteřinách jej neustále ovlivňuje a jeho důležitost vidíme ve třech klíčových scénách.

Poprvé během noční loupeže, když se ozve podezřelý zvuk. Neilova tvář náhle zbystří a ukrytý Vincent se svým týmem čeká na jeho reakci. Trvá to 30 vteřin, než se Neil rozhodne přerušit akci a odejít. Podruhé, když dostane informaci, kde se Waingro nachází. Neil ve fantasticky nasnímané sekvenci projíždí bíle nasvíceným tunelem a divák skrze De Nirovu vynikajícímu herectví vidí těžký rozhodovací boj. Vše nám zprostředkuje pouze hra obličeje. Bez jakéhokoliv dialogu se Neil během 30 vteřin rozhodne porušit své pravidlo a zatočí. Tato spalující touha po pomstě ale nakonec vede k jeho smrti. Poslední „30 sekundová“ scéna následuje po zabití Waingra. Neil jde k Eady, ale v davu najednou spatří Vincenta. Opět bez jakéhokoliv dialogu sleduje střídavě Eady a Vincenta. O 30 vteřin později se otočí a utíká, aby svou lásku nedostal do problémů. Nejromantičtější scéna filmu zastihuje Neila v okamžiku, kdy se vzpamatuje a opět se řídí svými pravidly, ale už je pozdě.

Vincent Hanna mu už v restauraci tvrdil, že pokud ho bude muset zabít, tak jen velmi nerad. Náhle je to tady a život Neila ukončuje několik projektilů vpálených do hrudi. Vincent zastřelí jediného muže, kterého si váží, rozumí mu a nemá z toho žádnou radost: „Říkal jsem vám, že už se tam nikdy nevrátím,“ vysloví z posledních sil Neil. Vincent k němu pomalým krokem přistoupí a odevzdaně odpovídá: „Jo.“ Následně si oba podají ruce a kamera v detailu zabere Vincenta, jak truchlivě hledí do noci. Úžasný moment pro herectví Al Pacina, protože prostý pohled do jeho očí nám předá veškeré potřebné emoce. Tohle nebyl jeho záměr. Vincent Hanna chtěl Neila McCauleyho chytit, ne jej zabít. Na druhou stranu, Neil by raději zemřel, než aby se vrátil do vězení. Pro obě postavy je to tragický konec. Nadpozemská skladba „God Moving Over the Face of the Waters“ nabírá na intenzitě. Poslední společný záběr na oba muže ve středu obrazu je dokonale hluboký a intenzivní. Nejdojemnější podání ruky v historii filmu představuje skutečnou audiovizuální poezii.

 

Léty prověřená kvalita

Nelítostný souboj dokázal relativně krátce po své premiéře, datované na 15. prosinec roku 1995, vydělat společnosti Warner Bros více než trojnásobek svého rozpočtu, který činil šedesát milionů dolarů. Nemusíme si tu nic nalhávat. Do kina tehdy lidé v houfech proudili především kvůli do nekonečna opakovanému marketingovému lákadlu těžícímu z přítomnosti dvou hereckých legend v jediném filmu. Avšak nebýt úspěchu Posledního mohykána, získal by režisér Al Pacina a Roberta De Nira do svého projektu s podstatně většími obtížemi, jestli vůbec. Kritika na film od počátku pěla oslavné ódy a považovala ho oprávněně za nesmírně komplexní a inteligentní dílo. Popularita a obliba Nelítostného souboje roste s každým dalším rokem. Snímek například částečně ovlivnil podobu populární hry Grand Theft Auto lll od vývojářského studia Rockstar games.

Značnou inspiraci ve filmu nalezl i režisér Christopher Nolan během příprav komiksového opusu Temný rytíř (2008). Přestřelka v ulicích Los Angeles je zase pravidelně vzývána jako jedna z nejlepších ve filmové historii. Přirovnává se k legendárním akčním výjevům, jaké nabízí třeba závěr filmu Divoká banda (1969), finální krvavé inferno v gangsterce Zjizvená tvář, kácení stromů ze sci-fi klasiky Predátor (1987) nebo masakr ve vstupní hale z kultovního Matrixu (1999). Bohužel, scény detailního bankovního přepadení a útoku na obrněné vozidlo, jaké Nelítostný souboj předkládá, už se pokusila napodobit celá řada skutečných zločinců po celém světě, z nichž mnozí za svou troufalost zaplatili vlastním životem. Inu, za blbost se platí, že?

 

Bezedná hloubka

Zbývá ještě mnoho témat, o nichž jsem v souvislosti s tímto kriminálním monolitem nemluvil. Chris a smutné vyústění jeho příběhu, pokus o sebevraždu Vincentovy nevlastní dcery, nevěra Justine jakožto zoufalý pokus o ukončení manželského svazku. A co všechny ty drobné detaily, které nám ledacos napovídají o povahách a minulosti některých postav? Značí snad specifické tetování na tělech Neila a Chrise, že oba sloužili v armádě? Jistě by to s ohledem na některé konkrétní scény dávalo smysl. Neil nosí permanentně šedé obleky, kdežto Vincent černé. Máme to chápat tak, že má zástupce zákona Vincent daleko problematičtější a temnější povahu, než zločinec Neil, kterého můžeme vnímat jako dokonalý symbol úspěchu? Nelítostný souboj je zkrátka impozantním, elegantně natočeným snímkem složeným z mnoha vrstev, o němž by se daly vést mnoha hodinové diskuze. Mistrovské dílo zahalené do nočních stínů. Mimořádná studie symbiotického vztahu dobra a zla, nad nímž film bez ustání zasmušile medituje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---