Překrásně

A venku den míchá ráno své barvy

ze stínů černá je, bílá zas sůl

a kosou drakům trav postíná hlavy

žnec, který věčnosti má ostří půl.

Tak brzy ráno je, že rosa ještě spí

a květy zavoní posledních lip

teď všechno zdá se jen, že i my jsme jen prý

a ty mi odpouštíš teď jednu z chyb.

Nabírám na lžičku med, dám jej do čaje

a on se rozpustí jako já v tobě

jak pohled do očí můj vždycky roztaje

a ticho je jako mrtvému v hrobě.

Skloníš se ke chlebu, nožem jej požehnáš

rozkrojíš na skývy a střídy své

a já se beze slov pomodlím Otčenáš

na krk tě políbím na ňadra též.

A ty jen vzdychneš snad, že oběd na plotně

spálí se, když budem v ložnici spát

a přitom oči mít dokořán překrásně

jako když pod vodou podplouváš splav.