Anděl strážný

Dotankoval sem plnou. Hladový voko se přihlásilo vo svý akorát včas, už sem si myslel, že budu muset bivakovat ve zavšiveným motelu, kde spí jenom děvky nebo sedláci. V hlavě se mi to mlelo jak v posraným mlejně… Jenže i prochcaná postel je lepší než žádná.

Obsloužil mě starej dědula, co vypadal jak zombie ze ZZ Top, taky smrděl olejem a stářím. Zaplatil sem za benzín a koupil si dvě krabičky L&M s červeným pruhem. Padly na to moje poslední dolary, děj se vůle boží.

Nastartoval sem svůj Voyager. Zakašlal jak tuberák, než se motor nahodil.

Jsou to tři dny, co sem ho vyměnil za byt. Před chvílí sem provedl významnou kosmetickou úpravu – popadnul sem užvaněnou navigaci a vyhodil ji z vokna. Bylo krásný, jak křápla o asfalt a rozbila se.

Už bylo na čase. Nepotřeboval sem posranýho průvodce. Chtěl sem jenom čumět z vokýnka, vypnout se a fantazírovat. Když máš dluhů plnou řiť a tvoje ženská je běhna, jde to samo…

Začalo se smrákat.

Jel sem po poli a pálil jednu od druhý, až mě bolely plíce. Pak sem přejel na lesní cestu, ve který mě přivítala němá náruč borovic.

Vtom sem si všimnul, že se ke mně něco žene.

Lasička? Liška?

Ani náhodou. Bylo to vo dost větší. A do zvířete do mělo daleko, byl to malej, vobtloustlej, asi desetiletej kluk.

Dupnul sem na brzdu.

„Co se ti proboha stalo?“ čapnul sem ho za ruku. Kde ses tu kurva vzal, kluku? A co máš na čele? Krev?

Ve skutečnosti sem mlčel jako pěna a nezeptal se na nic, ve skutečnosti mi byl ukradenej a spíš mě vobtěžoval, než že bych ho litoval. Upíral na mě svoje psí voči. Měl mě asi za anděla strážnýho, jenže to já nejsem.

Sorry, kluku. Možná je to krev, možná kečup, co já vím, it's not my business.

Vyfoukl sem poslední várku kouře a vajgl hodil do kaluže vedle kluka, už sem měl plnej popelník.

Probudilo mě skleníkový vedro. Slunce se opíralo do auta jak rozzuřenej buvol. Protáhl sem se a rozhlídl se, všude kolem dokola byly lány kukuřice.

V hlavě sem měl prázdno.

Zničehonic tu byli chlupatý. Přijeli ze všech stran. Majáky zapnuli až teď, když mě měli v hrsti.

To je kvůli tomu klukovi, napadlo mě.

Začnou do mě vandrovat, že sem neposkytl pomoc bližnímu svému, nebo jak je to napsaný v těch paragrafech.

Šerif na mě vytáhl kvér a nasadil mi klepeta: „Zatýkám vás za podezření z vraždy.“

„Vraždy?“ vyjelo ze mě. Nikoho sem nevoddělal. Zabít, to je největší svinstvo.

„Drž hubu,“ zařval na mě.

Nakopl mě mezi nohy, až sem se složil jak domeček z karet. Od toho okamžiku mám všechno v mlze.

„Kouřil L&M, šerife.“

„Výborně. Porovnáme je s cigárem z místa činu.“

„Co s ním?“

„Převezte ho na stanici a udělejte mu stěr nehtů. Má za nima krev.“

„Uškrtit desetiletýho kluka, to mi hlava nebere.“

Hodili mě na zadní sedadlo jako pytel brambor. Nepřipadal sem si vo nic líp.

Mohl sem se utěšovat akorát tím, že sem nevinnej. Jenže to říkaj všichni, a navíc – kdo je bez viny? Možná dítě, než zabije svoji první mouchu, možná desetiletej kluk, než uteče svým rodičům od táboráku, aby si zapálil první cigaretu, možná já, než sem se rozhodl poznat sám sebe… jenže jde to vůbec?

Nejhorší na tom všem je, že si ze včerejška nepamatuju nic. Jenom to, že sem dotankoval a vydal se do lákadel noci bez průvodce.