XII

 

Švác!

Tupý třísknutí najednou zaduní temnotou, ve který se ospale choulím. Vzápětí jí začíná otřásat burácivý bručení a temnota se i se mnou vydává do pohybu.

V polospánku mám pocit, že jsem v břiše nějaký bestie. Spolknula mě, protože jsem nebyl přikrytej peřinou. 

Mžouravě hledám cestu z toho chřtánu.

Skrze podélnou škvírku dovnitř prosvítá uzoulinkej pás světla. 

Vrhnu se k ní a—

Skvík, škrách a bum, prásk!

Řinčivej náraz mě po hlavě vymrští kupředu.

Kotoulovitým saltem plachtím, dokud nenarazím na palubní desku.

Ja! Kostrč!

Vzhůru nohama s hlavou mezi předníma sedačkama si konečně uvědomím, kdeže to vlastně jsem. 

Panička má hlavu opřenou o volant, po kterým líně crčí čůrek krve.

Když bolest trochu ustoupí, sesunu se na sedadlo spolujezdce a všimnu si, že brána je ještě otevřená. Stojí v ní svoboda a už zase na mě mává. Vážně mě musí milovat! Proč jinak by tam jenom kvůli mě přečkala celou tu mrazivou noc.

Otevřu kufr. 

Panička ještě pořád leží na volantu. Při pohledu na ni mě v šourku maličko píchne.

Čapnu kabát a v běhu si ho oblíkám. Píchání v šourku je  s každým krokem intenzivnější. Musím to ale překonat! Brána už se totiž začíná zavírat. Svoboda ke mně natahuje ruku. Přidávám do kroku a bolest přechází v nesnesitelně cukavý bodání. Těsně před svobodou padám na kolena. Ona v poslední chvíli zdrceně stahuje napřaženou paži. V očích mám směs slz bolesti i lítosti.

Když se vrátím ke kočáru, už to skoro vůbec nebolí. Snad to teda nakonec nebude nic vážnýho.

Pročešu úložný prostory na středovým panelu a hahá! 

Dálkový ovládání.

Znovu peláším k bráně.

Nestihnu ale uběhnou ani tři metry a v šourku mi něco imploduje. V zápětí následuje oslňující záblesk a mým tělem otřese výron bolesti o síle supernovy. Tlaková vlna mě sráží k zemi.

Chvěju se. Není to ale bolestí. Ta stejně rychle, jak přišla, i odešla. Chvěju se strachem. Cítím totiž, že se ve mně probouzí něco hrozivě prastarýho. Něco, co v hlubinách dřímalo tak dlouho, až se zdálo, že to nikdy nemohlo být nic víc, než dávnej mýtus vyprávěnej zfetovanejma šamanama.

Rychle se dám znovu do běhu. Je už ale moc pozdě.

Jémináčku! Takhle teda ne! To bysme nebyli kamarádi, promluví ke mě svědomí. Takhle tam přece tu nebohou, bezmocnou paní nemůžeš nechat!

‚Táhni, ty sadistická svině!‘ pomyslím si vzdorovitě.

Ty ale přecinky sám moc dobře víš, že jak jsem jednou vzhůru, už přede mnou nikam neutečeš!

‚Ty vůbec nevíš, co se tu děje!‘

Á, tady nám někdo zase lumpačil! Poslední, co si pamatuju—

‚Neříkej to! Drž hubu! Neříkej to!‘

Dobře, dobře. Tak se zase uklidníme. Do detailíčků mě pozděj zasvětí paměť—

‚S ní se vůbec nebav! Ta mě taky chtěla už několikrát zabít!‘

Odkašle si. Aniž bych na někoho chtělo ukazovat prstíčkem, pokud si ale dobře vzpomínám, taks to byl ty, kdo si začal.

‚Já?! To ona na mě furt něco vytahovala! A já jsem si to měl střízlivej nechat všechno líbit?!‘

Ona ale přecinky ani jinak nemůže. 

‚Jako vždycky seš na její straně!‘

Tak ale— I ty přece musíš uznat, že jen dělá svou práci.

‚S tou prací už taky běžte všichni do prdele!‘

Ty přece moc dobře víš, že to s tebou myslím dobře! To je zase moje práce. A proto ti prostě nemůžu dovolit nechat tu paní bez pomoci.

‚Hovno! Venku na nás čeká svoboda!

No a?

‚No a navíc! Navíc je to naprosto v rozporu se vším, co říká pud sebezáchovy! A vůbec! Kde ten parchant je, když ho člověk potřebuje?!‘

Svědomí najednou mlčí.

‚Cos mu udělalo, ty vyšinutý hovado?!!! Jestli mu zkřivíš jen jeden jedinej vlásek na těch jeho divoce mužnejch zádech!‘

Nic se mu nestane, když uděláš, co máš!

‚A to je jako, do prdele, co?‘

Můžeš začít třeba tím, že zjistíš, jestli paní ještě dýchá.

‚A co když ne? Co když je už mrtvá?!‘

Jestli ti opravdu záleží na tom tvém zaostalém primitivovi, tak se modli, aby nebyla.

 

Vlezu zpátky do auta a paničku odtlačím do sedačky. Snažím se jí nahmatat puls. Jenže já vůbec nevím jak! A i kdybych věděl, stejně se mi ruce třesou tak, že bych nebyl schopnej ho vycítit.

‚Já— Já nevím—‘

Jau! Kurva do prdele! Najednou slyším hlas svýho pudu sebezáchovy.

‚Co se ti stalo?! Seš v pořádku?!‘

Ne, nejsem! Ten magor mi právě vytrhnul ze zad chlup!

‚Já přísahám!‘

Ne! Já přísahám!

Hledím na tu paničku a nevím, co mám dělat. Po hrudníku jí stéká krev a mizí ve výstřihu, kterej—! Kterej se vzdouvá v pravidelným rytmu! 

‚Díky libido!‘

Hehe, rádo se stalo, odpoví ten starej obšourník.

‚Takže už můžeme jít?!‘ vyjeknu na svědomí.

Jít?! 

‚Jo! Jít! Jít za svobodou a na všechno tohle zase zapomenout!‘

Tak snadné to, milánku, nebude. Jen se na ni podívej na chudinku! Takhle bys ji tady, ty jeden nezbedo nezbedný, chtěl nechat?! Co kdyby měla krvácení do mozku?

‚Tak budeme doufat, že nemá a projistu si pár roků nepustíme zprávy!‘ pomyslím si vítězoslavně.

Hezký pokus! Jak už ale nejspíš tušíš, na mně něco takového, bohužel, stačit nebude.

‚Co víc mám teda podle tebe jako dělat?‘

Jít dovnitř a zavolat záchranku.

‚Chci s ním mluvit!‘ Dožaduju se konzultace s pudem sebezáchovy. Před očima mi ale místo toho přistane plná hrst chlupů. Nasucho polknu a do očí mi vhrknou slzy zuřivosti.

Další na řadě je hrudníček, povídá svědomí.

‚Ty vypatlanej—‘ Najednou si přiložím mečíka už zase ke krku. Tentokrát to ale myslím vážně vážně a svědomí to ví.

Ne! Uď—elej— co! Co ten— Co ten magor říká—

 

Beru za kliku.  

Zevnitř se na mě vyvalí vůně toho nejhřejivějšího tepla, jaký si nikdo chudej nedokáže ani představit. To teplo je totiž úplně stejně svěží jako huňatý! Je to, jako kdyby celý vaše tělo objímaly ponožky, co vám vaše oblíbená babička upletla ze vzpomínek na vaši první dovolenou u moře přesně tak, jak na ni vzpomínáte, a ne jak se ve skutečnosti stala.

Chce se mi brečet dojetím, ale svědomí mi to nedovolí.

Musím najít telefon.

Rozhlížím se všude kolem a na kuchyňským kontinentu si všimnu nedopitý skleničky čirýho alkoholu ze včerejška.

Ani na to nemysli! vyjekne na mě ta nepřející stvůra.

Pokračuju teda v obhlídce terénu. Říkám tomu terén, protože nevím, jak tenhle prostor jedním slovem pojmenovat. V normální domácnosti by totiž jeho funkce zastávalo několik různejch místností. Přitom by ale nezabíraly ani třetinu jeho plochy.

Doprdele! Jak já bych tady dokázal bydlet!

Telefon samozřejmě najdu v pracovní části terénu. Než ho ale zvednu, vrátím se zpátky ke kuchyňskýmu kontinentu.

Co si myslíš, že děláš?!

‚Sorry,‘ povídám omluvně. ‚Ale tohle prostě bez panáka nedám.‘ Já mám totiž děsně nízkej práh bolesti, který budu muset vydržet víc, než bych chtěl.

No tak když musíš, tak aspoň šup, šup rychle!

Kopnu to do sebe a jdu k telefonu.

Zmáčknu první číslo. Pak druhý číslo a—

A pak se začnu zuřivě mlátit sluchátkem do hlavy.

To nesmíš!!! Tohle nemáš dě—

Spi! Spi, ty sadistická kurvo! Pud sebezáchovy má svědomí v kravatě.

Já se dál mlátím do hlavy.

Dost! Dost, nebo nás fakt zabiješ! Vykopne mi sluchátko z ruky a ono letí tak daleko, jak mu šňůrka dovolí. 

‚Já věděl, že mě v tom nenecháš!‘ povídám s úlevou, zatímco mi po spánku mu stéká krev.

Co děláš?! Musíme jít!

‚Jen si chvilku odpočinu.‘ Kácím se na zem.

Máš otřes mozku! Slyšíš mě?! Nesmíš usnout! Za žádnou cenu tady nesmíš—

 

?

 

„Když já mu nechci ublížit.“

„Tak mu o tom neříkej.“

„A to se s ním mám jako rozejít tak, aby si myslel, že to je jeho vina?“

„Ty ses ním chceš— rozejít?!“

---