TD - Výdejní okénko

Nezamknul výdejní okénko okamžitě, ačkoli už nejspíš nikdo s receptem v ruce dnes ráno nezazvoní.

Díval se, jak zvolna zhasínají lampy a poslední jeho pacientka, mladá žena kráčí přes silnici, nasedá, poněkud neobratně, dovnitř. Jak také jinak ve vysokém stupni těhotenství. Partner starostlivě přidržel dveře, a jen v tom malém gestu vycítil magistr obavy, které jím jako pozorovatelem pohnuly, obavy onoho muže o zdraví manželky a jejich  nenarozeného dítěte, a o malou chvíli později se auto zaparkované mezi dvěma mohutnými kaštany rozjelo k domovu.

Všechno měli viditelně teprve před sebou. Jemu zbyly útržky dávných vzpomínek...

Magistr se mimoděk usmíval. Náladu mu nezkazila ani pozvánka na mimořádně svolanou schůzi výboru Strany, na niž mu v jeho lékárenské kanceláři padl zrak. Tušil, že podpis pod archem, nazvaným Několik vět nezůstane bez povšimnutí. Jak rád by si byl nyní jist, že udělal dobře, stejně jako když četl apel pro všechny slušné lidi v této zemi. Bytostně toužil po tom, aby se i on zase mohl cítit jako slušný člověk, a proto podepsal.

Možná že je dnešní noční jeho poslední za tárou, možná že již za pár hodin skončí  tři desítky let trvající úspěšná kariéra vedoucího okresního lékárníka. Problémy kvůli jeho kroku pocítí i manželka. Ve funkci okresní prokurátorky, kvůli níž oddalovala vlastní těhotenství do nejzazšího biologického momentu, nejspíš neobstojí.

Do konce noční pohotovosti zbývalo půl hodiny. Sklidil moždíř a pár drog, z nichž v noci připravoval masti. Omyl svůj hrnek od zeleného čaje. Pokladnu může uzavřít až minutu před sedmou.

Vzal polštářek z pohovky a hodil jej do kouta. Hledal potřebnou stabilitu, avšak bylo znát, že ne poprvé. Za chvíli již měl ruce zkřížené na měkké podložce a mezi nimi naprosto pevně umístěnou hlavu. Pomaličku zvedal nohy do svíce. Napodruhé se podařilo...

Když zklidnil dýchání, zavřel oči. A zase se ocitnul v místnosti s roletovým šerosvitem, kde tehdy přede dvěma roky pevně rozkročen jako nějaký vojevůdce stál doktor Nojdorfl a přesvědčoval s pravítkem v ruce účastníky školení civilní obrany o důležitosti strategického postupu při napadení jadernou zbraní. Školometský, směšný, neskonale nudný a nezdolně přesvědčený o své pravdě.

Přišel tam tehdy po noční v lékárně později a usednul hned zkraje vedle dívky z Červeného kříže. Pod stolem louskala nějaké básničky a o přestávce vytáhla z kabelky knihu o józe.

Po školení ji pozval na kávu. Dala si zelený čaj. Popíjela jej s delikátně zdviženým malíčkem, tichým, klidným hlasem vyprávěla o staré čínské poezii a on odcházel domů s knihou jógy v podpaží.

Zhoupnul se zpět na nohy. Bylo za pět sedm. Polštář ze země sebral v poslední chvíli. Na chodbě zarachotil plechový kýbl a smeták.

„Ahoj, tati,“ pozdravila ho Danka. Uvazovala si puntíkatou zástěru, kterou měla na malé soudkovité postavě skoro k patám, a nandávala šátek.

„Ahoj, holčičko,“ dal jí polibek na čelo. Podívaly se na něj manželčiny oči.

„Všechno v pořádku, co maminka, už šla do práce?“ povytáhnul jí šátek výš.

„Oběd máš v ledničce, tati.“

„Tak pečlivě uklízej, Danuško. Jdu domů, po noční se musím vyspat, večer mám nějakou schůzi.“

Odcházel vyprovázen máváním z výdejního okénka a úsměvem charakteristickým pro děti s Downovým syndromem. Jeho dcera umí vracet náklonnost všem, kdo jsou k ní dobří. Přesto o ni, o její budoucnost má strach. Odjakživa mu od něj nejlépe pomáhá fyzická námaha.

Co nejpevněji zavázal tkaničky svých tenisek a před lékárnou se rozeběhnul. Domů to má přesně tři kilometry.