Z příčetnosti k nevědomí

díky bixley, není to nakonec jedno? jestli je v tom pravda? 

Líbí se mi Tvé metafory, v básni je hodně pravdy

ahoj, díky ;)

Neměnil bych na ní nic, takhle se mi líbí

Povedená báseň!

o tom jsem slyšel, ale co je na tom pravdy nikdo neví, kdyby měl někdo tajné společenství, určitě by to nevěděli všichni že má tajné společenství, takové společenství by pak nebylo vůbec tajné, ale veřejné. informace z takového ranku jsou momentálně snadno dohledatelné o mimozemšťanech a ovlivňování.

faktem je že někdo musí dělat ty zlé, jinak by dualismus vůbec nefungoval a hmota by se úplně vypařila, kdyby to tu vypadalo jako v nebi, protože by se zhroutila rovnováha přetahování "dobra" a "zla". myslím že hledat nepřítele někde venku/za oponou nemá smysl, že to nikam nepovede a nakonec ani žádný takový nepřítel nalezen nebude a že se zjistí, že takové jaké to je jsme si zařídili jako společnost my sami, ostatně jako vždycky. kdo nadával jenom na druhé, s tím, že za to může někdo jiný, nikdy nic nevyřešil, takhle mi připadá hledání mimozemšťanů, kteří mají řídit vlády, takhle nikdy k žádné reformě nedojde

No většina starých nauk (včetně Castanedova toltéctví) vidí jako příčinu naší nevědoucnosti a ztráty našich původních schopností vpád mimozemských bytostí, které tu s námi již po staletí žijí jako neviditelní parazité a čerpají potravu z našich emocí. Ovlivňují naše vnímání tak, abychom se co možná nejčastěji dostávali do stresů a produkovali tak více výživy pro ně. A hlavně, abychom se to nedozvěděli a nezačali to nějak řešit. Ovlivňují tedy zejména vlády a lidi s mocí ve prospěch všeobecného zapomění a hlouposti.

Povídá o tom také jeden člověk na You Tube (říkáme mu Ichtyl, protože mluví trošku jako postižený, ale ve skutečnosti mám ráda jeho zamyšlení - je vidět, že se o věci zajímá do hloubky) v tomhle videu : https://www.youtube.com/watch?v=HWxasey0obA

no právě, já vím že jsou to ode mě jen smyšlenky a teorie, mohou být správné, ale i nemusejí, ale nic jiného od řeky Styx nemám :D

myslím že některé (ne-li všechny) zkušenosti jsou úplně nepřenosné, co ale píšeš pro mě zní dost nadějně, že za tímto světem existuje nějaký svět, kde lze existovat, i když jsou to informace z vstupu před branou, odkud už není návratu.

i mumifikace se může skládat na nějakých smyšlenkách, pozorování vstupních datech z kraje posmrtného život, nebo výletů do předzáhrobí a na základě této směsice v níž je něco pravdivého vytvořili třeba systém, který byl úplně nesmylný, vzdyť i západní církve hlásají úplné kraviny, přestože i oni drží střípek pravdy, ale z toho střípku udělali celé učení, které je ale tím pádem mimo. myslím jestli my nemáme za úkol tyto střípky sesbírat a složit zrcadlo, které se v nějaké civilizaci před touto civilizací v nějaké události, zapříčeněné lidmi/změnou narativu rozmlátilo a lidi rychle ztratili něco co vidíme dodnes jen ve zlomcích, - tak mi to aspoň přijde i s tím jak se mlátím od jednoho učení a výkladu k druhému, ale nikde není řečeno vše, možná je to celé jenom nějaký rébus s překvapivým koncem, který ale momentálně neznáme :D

problém je na čem kdo staví a z čeho vychází, může skládat úplně zvrácený obraz, aniž by to tušil, je potřeba neustále porovnávat, což je ale pomalu nemožné, nebo ne dostupné každému... paralela s laybrintem a Ariadninou nití na Krétě a Minotaurem uvnitř je na místě, tyhle příběhy často vyprávějí něco jiného, než je na první pohled patrno

PS: Možná ta existence duše po smrti je opravdu závislá na ještě nerozloženém těle. A možná, že civilizace, které o tom věděly, dopřávaly svým nejvýše postaveným lidem mumifikaci proto, aby jim to tu prodloužily...

Aru, těla lidí, co se vrátili, ještě neprošla celou smrtí, ani rozkladem, takže není jisté, zda emoce existují i úplně bez těla... Všechno má svou setrvačnost a duše po zemřelém ji má možná o něco delší než hmota. (Někde se uvádělo, že zemřelí tu s námi v nehmotné formě setrvávají ještě cca 40 dní.) Myslím si, že setrvačnost je opravdu pojistka, dokonce bych ji nazvala andělem strážným (mám s tím svou zkušenost). A pokud znáš fenomén astrální cestování neboli vytělesnění, i s tím mám osobní zkušenost. V tomto případě ty emoce fungovaly, ale takovým zvláštně chladnokrevným způsobem. Měla jsem velikou radost, že se mi to podařilo (zkoušela jsem to již několik let bez valného výsledku), ale bylo to bez rozrušování. Kdybych se u té radosti rozrušila, hned by mě to vcuclo zpět. Strach z toho, že mě to vcucne hned zpět, a nic si v astrálu nevyzkouším, byl také úplně chladnokrevný. Emoce tam byly, ale také svým způsobem nehmotné...

Nejzajímavější bylo opět to rozdvojení, jelikož jsem nespala, jen hluboce relaxovala. Vnímala jsem se na dvou místech najednou - ve fyzickém těle, i mimo po bytě (ve spodním patře a pak na zahradě). Ten stav připomínal střídání dvou různých scén ve filmu, až na to, že se ani jedna z nich kvůli té druhé nepřerušila. Je to dost neuchopitelné pro někoho, kdo to nezažil... 

A úplně jiné možnosti se mi otevřely po přečtení (a pochopení) knih Carlose Castanedy (první dva díly nejsou až tak důležité - v nich vynechal vše kromě psychedelik, to důležité a hluboké je od půlky šestého dílu výše - ale i první dva díly stojí za to si přečíst, na nich jsou pak postavené ty ostatní a je to veliké dobrodružství od začátku do konce).

to tedy ale fungují emoce ještě nějakou dobu mimo tělo, respektive spojení s tělem nemizí hned, asi je to nějaká pojistka pro případy, kdy se lidi ještě vrátí do těl, ten systém je propracovaný do posledního detailu...

jestli žijeme v nějakým omylu a emoce fungují i bez těl, to by otevíralo úplně jiné možnosti, ale to jsou jen teorie a smyšlenky :D

Sice se mi to stalo, když jsem chodila do druhé třídy, ale pocit si pamatuju naprosto přesně. Když jsem se trochu rozkoukala a došlo mi, že ta bezvládná loutka, kterou tam dole pode mnou právě svlékají z pižámka, že jsem to asi já, můj pocit byl protest, že mě klidně svlékají před tím cizím klukem, co je na protější posteli. Byla jsem na ně kvůli tomu naštvaná a styděla jsem se před tím klukem. Až když jsem se zaměřila na něj, došlo mi, že je z celé situace naprosto vyděšený a že má nahota je to poslední, co řeší. On si jen strašně moc přál, aby to dobře dopadlo, protože měl stejnou nemoc jako já, a na ní se umírá... Další pocit bylo překvapení z toho, že mohu být na dvou místech najednou. Že zároveň sleduji, jak mě svlékají a zároveň vidím, jak ve vedlejší místnosti ve sprše dvě sestry sprchují prostěradlo studenou vodou. O tom rozdvojení vnímání jsem pak často přemýšlela a vysvětlil mi to až Castaneda :0). A třetí pocit byla bezmoc, když mě to nesnesitelně bolavé tělo vtáhlo zpět dovnitř v okamžiku, kdy mě zabalili do toho ledového prostěradla. Vykřikla jsem a pak se rozbrečela. Věřím, že bych o chvilku déle mohla zažít i setkání s babičkou, tunel a na jeho konci světlo nebo Ježíška. Věřím všemu, co vyprávějí ti, kdo ze smrti zažili delší úsek. Jen nevím, co zažívá člověk po té - když už není návratu...

tak to je super. to jsou ty náznaky, které máme, buď je mozek daleko efektivnější než si připouštíme a dokáže vědomí vysílat mimo tělo, respektive nahlížet i mimo tělo po jakýchsi energetických drahách dál než jsi je mysl, která nám slouží k sebeuvědomování vědoma, ale lze to spatřit/zažít jen ve změněném stavu vědomí, nebo jsme jakési netělesné bytosti bydlící v tělech, něco jako šneci v ulitách, přičemz ulita je to tělo, nebo je to všechno dohromady - ta samá událost se dá interpretovat různě.

ale vůbec mi přijde že střípky pravdy leží všude, ale je chybou považovat takový střípek za celou pravdu.

a jaký jsi z toho měla pocit, když jsi byla mimo tělo? ony totiž pocity se neustále přetírají novými pocity, jsme spíše jako tekoucí voda, než cosi neměnného, stálého

Aru, to je úplně super, cos' napsal ! Já sice šířím myšlenky Carlose Castanedy, protože je beru jako nejpravděpodobnější verzi, (a ty, které jsem si ověřila, mám i za svou pravdu) ale mám to ve skutečnosti přesně jako ty. Já prostě nevím, co bude po smrti. Dříve jsem si myslela, že to vím, protože jsem zažila klinickou smrt a viděla jsem od stropu, jak mě zachraňují a viděla jsem i do vedlejší nemocniční místnosti, ale ta smrt neproběhla do konce. Zažila jsem jen její začátek a co by bylo dál už se nedozvím, protože se jim podařilo dostat mě zpět do těla.

A to, co píšeš o všech duchovních naukách, že jsou zkrátka zkreslené lidmi, to si myslím také. Vlastně souhlasím úplně se vším, cos' tady teď napsal, takže super! Jsem nadšená z toho, že zrovna v tomhle to má někdo stejně jako já! Já si totiž myslím, že vše, co existuje jsou jen různé druhy filtrů a zrcadel, které různými způsoby zkreslují absolutno.

myslím že každé duchovní učení se musí zčásti mýlit už jenom z toho důvodu, že ho interpretují lidé, jejichž život je zde, tudíž poznatky mají odsud, tudíž srovnání mají opět odsud, skrze své emoce a své vnímání, které existují opět jem zde v tomto světě. můžeme mluvit jen o tomto světe, všechno ostatní jsou jenom teorie a náznaky, dokud člověk zcela nezemře. je nebezpečné tvrdit o čemkoli z druhého světa, že to tak opravdu je, spíše že by to mohlo být možné.

ano, vědomí fungující zde musí logicky končit s tím tělem ve kterém přebývá, přesto vědomí jako takové, které utvořilo to co nás dělá lidmi zde zničeno být nemůže. problém je víra, lidé mají potřebu věřit, ať je to cokoli, proto představa nicoty je děsivá, v nicotu se věřit nedá, ačkoli je nicota to kam směřujeme, tudíž je jedno co zažijeme, respektive každý by měl dělat to co ho baví a těší, byť jiný to nebude považovat za správné, pak jsou systémy pravidel, které zabraňují dělat lidem co je baví a těší, pokud se to vymyká řádu společnostem, jo tak to jsem se zase dostal někam :D

mě prostě většina takových směrů přijde stejně scestná stejně, jako ti co tvrdí, že po smrti nic není, je to jen druhá strana úplně té samé mince, jak zaplácnout lidem touhu po smyslu. až se dostanu k řece Styx, pak budu moct prohlásit, že tam jsem :))

prošel jsem si několika duchovními směry a žádný nebyl úplně to přesně ono, respektive žádný mě nedokázal udržet na dlouho, zbyly jen poznatky a poznámky pod čarou.

zcela se domnívám, že smyslem života je ho žít, co si kdo pod tím představí je na každém zvlášť a jaký to má celé nějaký vesmírný nadsmysl může být celkem fuk :))

Aru, to je milé, že se omlouváš, že furt poučuješ - přitom to furt dělám já... :0) 

Máš pravdu o tom štěstí. Nejšťastnější jsou malé děti, které jsou teprve na začátku své cesty. Kdo je dál, musí za to zaplatit svými silami, o které ho cesta připraví. I svými nadějemi a vírami a láskami. O vše ho cesta postupně připraví a nakonec i o život. Ale přesto nám ta cesta musela stát za to, když jsme se na ní ocitli. Něco důležitějšího nám přináší, než nám bere. Tobě třeba přinesla umění pracovat se svými úzkostmi, energiemi a pocity. Možná v tom budeš tak dobrý, že bys to mohl učit ostatní, kteří si s tím zatím nevědí rady a plácají se v tom.

Můj oblíbený Don Juan Matus říká, že největší lidský omyl, kvůli kterému se lidé chovají jako pitomci, je, že si myslíme, že máme více životů, že zde máme více šancí, že ve skutečnosti skoro nikdo nepočítá s tím, že po smrti opravdu zanikne, že je tu jen jednou jedinkrát a měl by se snažit to využít na maximum. Podle Dona Juana nás po smrti "sežere orel". Stvořitel použije naše vědomí jako potravu pro to své neustále se rozšiřující. Zbydou po nás jen naše vzpomínky zapsané v jeho knihovně Akáše a ty knížky na pokračování možná použije k tomu, aby sem na Zem poslal nejaké další malinké já, s tužkou a papírem, aby napsalo další kapitolu rozečteného románu. On neví, jak budou příběhy pokračovat a chce další díly. A náš jediný úkol není se tu něco učit, nebo tu trpět, nebo nahromadit majetek, nebo další falešné cíle. Ten úkol je pouze zaznamenávat. Tím, že to prožíváme. Svými rozhodnutími tvoříme slůvka příběhu a Jemu je jedno jaké, zda dobré nebo zlé. On se klidně koukne i na horror. ;0) Proto mu Don Juan říká "velký tyran", on nás zkrátka používá. Jsme takoví jeho malikatí otroci. Žít, rozhodovat se a zaznamenávat musíme, nic jiného nemusíme. Vyfasujeme něčí příběh jako štafetu, a jdeme s ním nějak naložit.

myslel jsem to tak, že báseň nereflektuje to co so děje, ať je to cokoli, ale že to byl spíše jen můj pocit, proto kategorie "MIMO"

ano, poslední dva roky a půl jsou náročnější a je to víc vidět, protože má více lidí potíže, ale vždy tu byli lidé co měli potíže, jen to většinu lidí nezajímalo, protože se jich to netýkalo.

neřekl bych, že jsem dál, nevím, spíše je šťastnější ten kdo není dál, ono dál je vždy vykoupeno tou cestou na které se ono dál stalo. o tom je vlastně druhá báseň, přijetí i vlastních mizerných stavů, jako něčeho byť bolestivě přesto krásného, proto jsem psal, že nicota je krásná - ekvivalent k nicotě je buddhistická nirvána. z našeho pohledu po smrti nic není, protože tam žádné emoce nejsou, ani cokoli lidského není, pouze vědomí, ale to už zase zabíhám úplně jinam, promiň je to šílený se mnou, furt poučuju :D

Aru, takže je to takto : buď se nyní zvýšil počet citlivých lidí, a nebo se natolik zvýšil tlak, že to teď drtí i ty odolnější. Dřív u psychiatra končilo jen nějaké zanedbatelné procento a dnes jsou tam půlroční čekací lhůty. A někdo spáchá sebevraždu dřív, než přijde na řadu... (Možná je to i tak, že se snížil počet psychiatrů... ;0) )

Já si myslím, že se opravdu velmi zvýšil tlak na lidi, možná, že byl dlouhodobě snížený, ale zkrátka je toho nyní už trochu moc...

Je však fajn, že se toho nebojíš a bereš to jak to je. To se někteří z nás učí celý život, brát věci jak jsou, a nedělat si zbytečné starosti. To jsi dál než většina z nás :0)

Aru, naopak. ta společnost tam patří. Skutečně v ní vane vítr, který tě může roztrhat. já jen pochybuji o formulaci.

zvedavec, jo jít stále dál je někdy těžký ;)

Lenochode, nebojím se zkázy světa, když klesá energie, můžu se dívat do hlubin, když stoupá můžu dělat žertíky ;)

je to spíš pocit, ono to není ani tak že by tahle doba začala zničeho nic drtit lidi, ve větších společenstvích se najdou vždy ti na které to bude příliš - ono jde o nějaký počet lidí kteří to nezvládnou, určitý počet je přijmut a je uklizen různě, až když je překročena určitá hranice, pak jsou najednou vidět, teprve tehdy to začne zajímat větší počet lidí

Safiáne, tys to prokouk, slovo "společnost" tam dorazilo až dodatečně, ono je to sporný, křehci jedinci se rozbijí velice snadno, zatímco ti neporazitelní odolají i uragánámům.

ono by to mohlo končit bez poslední věty a dávalo by to smysl

lenochod - "Nezbývá nám, než jít krok za krokem i v této narůstající nejistotě a být pro sebe člověkem, jakým být chceme. Třeba jen laskavým člověkem, nic víc, nic míň. A občas se u toho dobře bavit... :0)"

vďaka

Aru, ty se zkrátka bojíš zkázy světa, přiznej si to, a nesváděj to na depresi! ;0)

Měli bychom si to přiznat všichni, kdo máme oči k vidění a uši ke slyšení. Jenže jak tomu čelit? Na to se nedá připravit. Nezbývá nám, než jít krok za krokem i v této narůstající nejistotě a být pro sebe člověkem, jakým být chceme. Třeba jen laskavým člověkem, nic víc, nic míň. A občas se u toho dobře bavit... :0)

Aru, pěkná báseň.  Jen ten poslední verš by měl znít malinko jinak? Plachty příčetnosti a vítr společnosti není úplně to pravé. Obsahu rozumím a souhlasím s ním, ale slovně by to chtělo doladit. V prvním případě by stačilo nechat jen plachty. S druhým nevím. Mému čtení by také vyhovovalo dát osobnější až zem ti shoří na popel. Možná bych škrtnul jako zbytečné  v cestě.

vím že to tak je, ale pocitům neporučíš

možno sa rútime kamsi... nič si nenahováram, ale to už zopár rokov

ale zase, moja skúsenosť, keď sa zdá, že je všetko v poriadku, zrazu sa všetko zmení naopak a platí aj to, že zo dňa na deň sa môže to zlé zmeniť na dobré - celkom nečakane

veď uvidíme

jo, když klesá energie, stíny se dlouží a nabývají podob příšer,... než se zas rozední,... ale než se rozední zdá se stále silněji jakoby nic takového nemělo nikdy přijít,... na mě fakt lezou deprese, to je šílený :D

díky, ať se ti daří ;)

dnes Ti vládne beznádej

mne sa vyliahli cez víkend krásne kuriatka, už druhé tohoročné, mám celodennú zábavu a aj sa dosť aj okolo nich fyzicky narobím, a keďže ma bolí aj chrbát, tak naozaj mám o zábavu aj "zábavu" postarané

ďakujem bežným ľudským radostiam a starostiam, povinnostiam, že sa im môžem venovať