Angličanova řeka

Mám podobný dojem jako Luzz - silné pocity to ve mně nevyvolalo a jako věcná "reportáž" je to zas krátké. 

Neviem sa zbaviť pocitu, akoby si to opisoval "len tak z diaľky"..chýba mi v tom intenzita, sila pocitu, je to akoby ten silný zážitok ostal stále / iba /v tvojej hlave, škoda 

ten námět (zachytit přerod od strachu k touze) se mi docela líbí... ale takto napsáno mě to moc neoslovilo... možná je to příliš doslovný, suchý, nevím, necítila jsem při čtení ani ten strach ani tu touhu.

zajímavý pohled do propasti, nebojím se, mám jiné fobie, líbilo *

Perspektivu smrti máme přece všichni.

Já nemám strach z výšek, ale z cest na ně. Když už jsem na vrcholu, hlavou v oblacích, je po strachu. Asi je to kvůl zážitku z dětství, kdy jsem byla smrti velmi blízko. Tehdy jsem stála v Nízkých Tatrách pod Dˇumbierom, když sváželi mrtvé po pádu při vykolejení sedačkové lanovky. Z čtyřčlenné rodiny zbyli jen dva. Matka s druhým dítětem nepřežila...

Přesto má fascinace tím, jak "lehce" bych mohla zemřít je z úplně jiného soudku. Dcera si před pěti lety koupila fenu haski. Když se s ní nastěhovala před dvěma roky domů, začala hlídkovat u sousedova plotu a běda každému potkanovi, který si spletl cestu. Soused je vykrmuje, protože chová jakési okrasné ptactvo.  Jelikož trpím musofobií, byl ten rok, než sousedovic potkani pochopili, kudy cesta nevede, pro mě utrpením. Vidět psa s uloveným potkanem v hubě, co je proti tomu nějaký pohled do propasti! Naštětstí to vždy bylo z dálky a přes okno do zahrady...ale dočkejme času ;-)

Lakrov: Ale klidně, a vždycky bez ptaní. :-)

Vtáhlo mě to prologem (protože po nedávno prodělané /uměle navozené/ ztrátě vědomí mám pocit, že je mi zmiňovaná perspektiva velmi blízká). Akrofobie je mi naopak velmi vzdálená, takže se při čtení cítím jako vítěz a po dočtetení shledávám, že mě ten text vlastě posílil. Se vzpomínkou na to, kde všude jsem se kdysi koupal, si říkám, proč ne i tady... Díky za posílení, za něž přidávám  TIP.

P.S. Mohu nominovat do soutěže "Próza měsíce" ?

Já taky. Taky bojím. Taky zelená. A jednou jsem i plakala. Proč nemůže bejt svět jen samý pěkný údolí :)?

To he dobře :-)

Zážitek i ten pocit je popsaný velice přesně. Trpím stejným neduhem. Nahoru to vždycka nějak jde, ale při pohledu dolů dostanu křeč a nikdo se mnou nehne. Divné, když uvážím, že značná část mé rodiny se věnuje horolezectví.

Já jsem jednou byla také fascinována smrtí, když začaly bimbat závory přesně v okamžiku, kdy jsem stála mezi kolejemi. Před tím vlakem jsem uskočila doslova na poslední chvíli... Nechápu tenhle hloupý reflex že vás to v nebezpečí přimrazí do nehybnosti... A úplně prožívám hloubku tohoto díla! :0)

Pojďme si to říct šetrně a bez podrobností: NEJSEM hodně mladá. :)

Ahoj Alešu! Víš, kdo má čtení a psaní opravdu rád, ten se toho nikdy úplně nezbaví. Jako třeba té fobie...

K3: A já na ni taky nepůjdu. S tím se nedá nic dělat. 

Gora: Dost dlouho jsem přemýšlel, jak popsat tu díru, sevřenou dvěma skalními stěnami. Pak jsem přišel na tento příměr. Napadl mě ještě mlýn na drcení rudy. To ti je zvon, obrácený otevřenou částí nahoru. A uvnitř se chvěje jeho srdce, a navíc se pohybuje do stran. Na ten pohled také nikdy nezapomenu. Kvůli představě, že bych se tam dostal. Ale tento obraz říká něco jen tomu, kdo jej sám viděl.

Lady: Asi jsi hodně mladá. Já na to přišel až ve chvíli, kdy jsem se s dětmi octnul na vrcholku věže, kde bylo zábradlí nezvykle nízké. Tehdy jsem obě děti strhl k sobě doprostřed platformy, daleko od okraje. Vysvobodila mě žena. Od té chvíle jsem to zažil ještě párkrát. Třeba v San Franciscu, kde jsem jel nahoru výtahem - jenže ta kabina je celá ze skla, taková bublina je to, a ta po několika patrech ze své šachty vyjíždí a pokračuje nahoru po stěně hotelu. A skleněné stěny pro tvou psýchu neexistují. Dřepěl jsem prý na podlaze s obličejem v dlaních, navíc proti stěně hotelu. Dolů jsme pak těch 30 nebo 40 pater šli pěšky. 

Něco podobného jsem zažila na můstku vysoko mezi věžemi katedrály Sagrada Familia v Barceloně. Do té doby jsem netušila, že se bojím výšek. Absolutně šílený zážitek.

Nepříjemný zážitek s dobrým koncem podaný tvým charakteristickým způsobem... dobrý obrat - chřtán ze žulových stěn...

Přesně to odpovídá, táhne to tam, jako kdyby šeptala: "pojď blíž." 

Chápu, že na tu naši novou lávku jen tak někoho nepustí.

Mám radost, když se tu po dlouhé době objeví stáří známí...:o)