Kuchyňské rozhovory - Co člověk musí vědět

Co člověk musí vědět

(15.5.2022, neděle odpoledne)

(Účastníci debaty – Ing. Martinovský, František Martinovský, t.č. v oktávě na gymnáziu, MUDr. Benda, v důchodu (91 let). Rozhovor se odehrává pod zahradním altánem. Na stole na červeném ubrusu, který rodiče dovezli z dovolené na Krétě, stojí váza s polními květinami, olivový olej ve skleněné karafě, několik skleniček s různými druhy koření pro účely grilování. Dále jsou na stole zahradnické nůžky, džbán s vodou, několik skleniček. Vše je pokryto žlutým pylem z nedalekého smrku.)

František Martinovský hledí střídavě do mobilního telefonu a do sešitu před sebou.

Ing. Martinovský: „Co se učíš?“

František Martinovský: „Češtinu.“

Ing. Martinovský: „Hm.“

František Martinovský: „Já nechápu, proč se tohle všechno musíme učit?!“

Ing. Martinovský: „Co třeba?“

František Martinovský: „Učíme se díla lidí, kteří jsou mrtví i několik století a nikdo je nečte.“

Ing. Martinovský: „Patří to ke vzdělání.“

František Martinovský: „Hm, tak mi řekni proč je vzdělání definované tím, kolik toho víš o spisovateli, který dávno zemřel.“

Ing. Martinovský: „A jak bys to definoval?“

František Martinovský: „Že je někdo vzdělaný by se mělo měřit jeho schopnostmi a ne, že zná všechny básně od někoho,  kdo žil před dvě stě lety.“

Ing. Martinovský: „Uznávám, že některé věci byste se učit už nemuseli. Tohle encyklopedické učení faktů je hrůza. Stejně to zapomenete. To vím z vlastní zkušenosti, ha ha. Na druhou stranu byste se některé věci učit měli a jak poznáš co ano a co už ne.“

František Martinovský: „Německá protiválečná literatura.“

Ing. Martinovský: „No, třeba Remarque. To je dobrý příklad.“

František Martinovský dá najevo, že se něco naučil: „Na západní frontě klid. To jsem zrovna nečetl.“

Ing. Martinovský: „No a vidíš? I po sto letech je to teď vysoce aktuální. Jaká zvěrstva páchá Rusko dnes na Ukrajině! Srovnatelná s Hitlerem!“

František Martinovský: „Ztracená generace.“

Ing. Martinovský: „Ano, takhle se nazývali. No vidíš, že to umíš! Nebo třeba národní obrození. Něco by o něm člověk měl vědět. Začalo se zase psát česky, hrát divadlo česky…“

František Martinovský: „No nevim.“

Ing. Martinovský: „Taky by se ti mohlo stát, že bys dneska mluvil německy, kdyby nebylo národní obrození.“

František Martinovský: „Mě by to nevadilo.“

Ing. Martinovský: „Ale němčinu moc nemusíš, ha ha.“

František Martinovský: „Všichni dneska mluví anglicky.“

Ing. Martinovský: „To jo. I Němci.“ Napije se kafe. Považuje rozhovor za ukončený.

František Martinovský však pokračuje: „Národní obrození mělo čtyři fáze. První, defenzivní, sedmdesátá až osmdesátá léta osmnáctého století. Hlavní představitel Dobrovský. Druhá, ofenzívní, první polovina devatenáctého století. Hlavní představitelé Palacký, Jungmann. Pak je tam fáze romantismu, Tyl, Mácha, Erben. A pak realistická fáze, Němcová, Karel Havlíček Borovský.“

Ing. Martinovský hledí na svého syna: „No vidíš!“

František Martinovský: „Ale k čemu mi to bude?!“

MUDr. Benda: „Františku?!“

František Martinovský: „No?“

MUDr. Benda: „Slyšíš to? Co je to za ptáka?!“

František Martinovský se zaposlouchá: „Myslíš ty tři ptáky, kteří zpívají najednou?“

Celé osazenstvo naslouchá zpěvu ptáků. Je teplé květnové odpoledne. Ledoví muži letos nedorazili. Nikomu nechybí. Maturita se blíží.