Experiment

Zúčastněte se revolučního experimentu, poznejte (nejen) svůj mozek, své limity. Za jednodenní aktivní účast Vám vyplatíme 15 000 korun, které zašleme na Vámi uvedený bankovní účet.

Budeš mít na nájem, pošeptal mi mozek, který chtěl zůstat v suchu a teple. Hned jsem vytočil přiložené číslo a nadiktoval jim kontaktní údaje; ještě měli volné místo.

Zazvoním na zvonek se štítkem „Agentura plasticity mozku, s. r. o.“ Blbější název vybrat nemohli, ale co je mi do toho. Odkroutím si šichtu a pak odkráčím i se zaslouženou odměnou, nic víc, nic míň.

Otvírá mi chlápek v bílém plášti se cvikrem jak z filmu pro pamětníky.

„Dobré ráno.“

„Dobré ráno. Pokračujte do laboratoře číslo devět. Ale nejprve si spolkněte tohle,“ řekne vědátor a podá mi dlouhý fialový prášek. 

Bez váhání prášek polykám. Vyběhnu nízké schody a pokračuju k laboratořím.

Zastavuju se před dveřmi s červenou devítkou. Vítá mě chlápek se cvikrem. Strojeně se usmívá a podává mi další prášek, tentokrát zelený a kulatý, takže se nejdřív divím, proč mi cpe hrášek. Nejsem jediný pokusný králík, je nás nejmíň dvacet a každý si hledí svého.

Když mě přiváže řemínky k židlím, nechává mě to klidným. Následně nám začne vysvětlovat, jak to bude probíhat. V tu chvíli vypnu. Moje fantazie jede naplno; začnu být ocasem duhy, jedním z pilířů nebeské klenby a všechny věty se mi slévají do jedné.

„Ještě vám připevním elektrody.“

Najednou mi projede hlavou ostrá bolest.

Nacházím se na průhledné planetce, která se otáčí rychlostí kroku. Je to jako uskutečnit špacír po galaxiích, a přitom zůstat v pohodlí domova.

Je krásný den, sluníčko a mraky jsou jako namalované, ptáčci štěbetají. Člověk by hned začal hledat chyby, protože kašle na dokonalost. Jenže hlava nereaguje, je zbavená gravitace, chce se točit do všech směrů, existovat bez přívlastku. Proti mně kráčí Eva. Taky je skoro nahá, a to zajímavé zakrývá fíkový list.

Chci něco říct, ale je pozdě. Hvězdný had ukrytý pod jejím fíkovým listem právě převrátil přesýpací hodiny.

(…)

Krystalové schody, točí se jak had, jak já je nenávidím!

Jsou naší součástí, jsou všude a nikam nevedou, nejde z nich slézt ani je zastavit. Eva je dva kroky přede mnou. Smutně koukám na její blond kštici jako na nové slunce; nemůže se otočit, nemůže se mě dotknout.

Nohy ukryté v lakýrkách smutně vzpomínají na poddajnost první trávy. Vrátit tak čas. Zas si hrát s jednorožci na babu, pít nektar, ležet s Evou na louce a koukat do nebeské tváře. Proč jsem si nevážil těch báječných chvil nudy, která mi mohla být vším…?

Zkusím zvednout nohu ze schodů, jenže je přibitá hřebem. Řezavá bolest mě odrazuje od dalších pokusů.

Narovnám se. Upravím si kravatu. Znova začnu marně vyhlížet konec.

Vědátor se mnou zatřese: „Jste v pohodě?“

Zamumlám, že jo, ale že se potřebuju zbavit hřebů.

„Můžu experiment kdykoliv zastavit, pokud byste se necítil dobře.“

To tak, hloupý králíku, sepne mi centrum chamtivosti. Koukej se otáčet, ať si těch patnáct tisíc stříbrných zasloužíš.

„Jsem v pohodě, buďte v klidu.“

Když se ponořím zpátky do snu, schody se zaseknou. Padáme dolů. Co padáme, řítíme se do prázdna. Za letu se mi podaří ji obejmout.

Dopadáme před ohromnou černou bránu, která je cítit očouzeným kamenem.

Na čelo mi usedne moucha. Její nožky se mi vryjou do čela jako první paprsky. Už je to tady, zhrozím se. Teď budou zkoumat, jestli jsme žili smysluplně. A hřeb v noze a nekonečné schody nebudou nikoho zajímat, úřad je úřad.

Zabuším na bránu pěstí. Slyšeli to vůbec?

Zkusím to znova, až mi křupne v zápěstí. Brána se ani nehne. Moucha taky ne.

Eva přešlápne z jedné nohy na druhou. Ta bytost, která na nás čeká, ji děsí. I když je to ta samá, jako nás sem přivezla, aby nás vypustila do výběhu.

Možná právě proto králíci neví, co si mají myslet o pletivu.

Strhávám si elektrody, po tvářích mi tečou čůrky krve. Hučí mi v hlavě, vyjeveně se rozhlížím po ostatních.

Snažím se pochopit, co se vlastně stalo. Marně.

Přibíhá ke mně vědátor, zpocené vlasy se mu vlní jako nepřátelská vlajka: „Co jste to udělal, pane?“

„Už mě bolela hlava.“

„Celý experiment jste znehodnotil.“

„Určitě jste toho naměřili až dost,“ mávnu rukou.

„Naměřili?“ rozštěká se. „Z vašeho záznamu nebude nic.“

Nepřekvapuje mě to. Oba prášky jsem si schoval pod jazyk a pak je hodil do boty; odjakživa nemám k chemii důvěru. Jenom jedna věc mi nejde do hlavy – co způsobilo ty vidiny.

Než se stačím zeptat, popadne mě za rameno a vleče mě pryč.

Když za mnou zaklapne černá brána, uvědomím si, že jsem neuvedl číslo účtu. Nikdo mě k tomu nevyzval a teď už bylo pozdě.

Šourám se ulicí jako voják, co se vrací z války. Mozek mě proklíná a zároveň se mi posmívá.

Pořád bez peněz, pořád sám.