Křivokostelí

V noci zvané Lů vycházejí ze stínů kosti Lú mezi lid.

Žvanil von Opicov seděl za stolem a ráchal se tužkou v uchu, až zmizela kdesi...

"Sakra práce," bouchl dřevěným úderem do desky Žvanil von Opicov, "kde se zase fláká? Vošmatlíne, zavolejte mi Olízla Vytáhla.

Olízlo Vytáhl? Á tak vy jste už vyrazil, máte štěstí." Žvanil von Opicov zarazil zpět pevně sluchátko do linky, mlsně si olízl mroží knír a vytáhl z nosu tužku.

"Tak to bychom měli."

Smrákalo se a v kraji pobimbávaly zvonivé rytmy nezručnými laiky mimo křivokostelní tóny navyklých časů. V noci Lů povoleno bylo bíti bimbnout i ve třičtvrtě na čtvrt za pět na půl celou každou třetí hodinu, pokud nebyla přestupná a tedy lichá a úplné z křivorytmu. Olízlo Vytáhl šerem nořil se ve stínu podoben z ticha byl tich, jen na mobilu probíral se sociální houštinou v utkanou síť. S tím nad i podpalcově dorazil na místo setkání, kde v čekání již trnul Bič Nebič krátíc si dlouhou chvíli zíráním na nic, jež dlelo na prázdné zdi a proto se cítil zcela ukojen jak hezky mu utekla příjemná chvíle, která hororem mohla býti, kdyby nevěda si rady co dělat má, zmatkoval by nad ztrátou času, jak tratit ho.

"Těbůh Olízlo, dal sis na čas, šéf se ptal kde ti vězí zadek."

"Názdarek Biči, vím vím, uvažoval jsem nad změnou sektoru, kam vrtnul bych se, leč známá je mi cesta tato a noc Lů již čeká nám, pojďme chrastit k ukojení strachů."

"Tak tak, pojďme, nutný je třas kostí Lú jak se sluší na noc Lů, aby hosti byli s nocí spokojeni a chodci žádající stínů našich měli radost z přízraků, jichž toliko touží bát se."

Bič Nebič a Olízlo Vytáhl z ruksáčků, jenž k pouti sloužili jim k převozům pracovních vyndali si pytle plné kostí Lú, které měli k chrastění pro naplnění noci Lů. Turisté štěstím báli se, když zřeli třasy strachů, jež zjevily se před nimi, vzdychajíce svým ukojením nad obzorem splněným. Hostům blahem šerým zvuky kostí Lú připomínaly časy minulé, méně odhmotněné, jež staly se jim bledou vzpomínkou.

Bylo dvanáctero hodin po půlnoci a noc zdaleka dalo by se říci nebyla tak hvězdovidící, potkali Bič Nebič s Olízlem Vytáhlem Utla Potlu, který strachu neměl z kostí Lú chrastících v pytlích.

"Ty nebojíš se?" Otázal se Bič Nebič.

"My nebojíme se." opravili ho souhlasně tazatelé, jež byli dvojí a to Utla a Potla, kterým nestálo za to míti příjmení.

"Óôö," divil se Olízlo Vytáhl, který vypadl z rytmu chrastění.

"Přijměte mou omluvu, zřel jsem jedním okem skleněným a druhým slepým jednoho ač dva jste, však za této noci Lů máte se báti toho co v pytlích je kryto mimo zvuk." děl Bič Nebič.

"To je naše neštěstí, často nás mají za jednoho, protože strach je nám souhlasně neznámým pánem, ač toliko bychom si přáli setkání s ním."

"To vás lituji," vmísil se do vznešené debaty Olízlo Vytáhl, "pakliže vás nevyděsili kosti Lú za noci Lů, marné je snažení pátrat dále po strachu. Více báti se není možné, ač náš šéf Žvanil von Opicov, jména toho to nerad uslyší, leda že dali byste se k řemeslu třásti kostmi Lú."

"To považujte za hotovou věc, máme-li dáti pouť za strachem na hřebík, je-li dalšího hledání marné snažení."

I potřásli si ručně v nové kolegiální styky, vědouc že vše-vedoucí odmítnouti nové pomocníky nemůže z příčiny chybějících děsů nad kostmi Lú.