Náušnice

„Pojď si sednout, za chvilku to začne,“ vyzval ji Karel.

Pavla se jen neochotně přišourala k televizi a usedla na gauč; policejním pořadům nikdy nepřišla na chuť. Ani ve výslužbě nehodlala sledovat Brutální vraždy, nebo jak se ten pořad jmenoval.

„Chci, abys to přepnul.“

„To nepůjde,“ usmál se Karel.

„Proč?“

„Budou tam mluvit o tvém případu.“

„O kterém?“ zděsila se Pavla.

„Ale, ta vražda milenců v Karlíně…“

Pavla mlčela. Věděla, že se Karel dívá kvůli ní; vždy obdivoval její práci.

Záběry z místa činu byly děsivé, z nasnímaných fotografií jako by crčela krev až na kulatý kobereček před televizí. Čtený komentář tvůrci podbarvili hororovou hudbou, která se zarývala až do morku kostí: „…došlo k brutální vraždě dvou milenců kuchyňským nožem, přičemž vrah zasadil desítky ran oběma z nich. Pachatel tohoto ohavného činu byl dopaden ještě v den vraždy; jednalo se o nechvalně známého narkomana, který udělal tu chybu, že na zbrani zanechal svoje otisky prstů. Po prohledání jeho tašky se našly rovněž šperky zavražděné ženy. Tedy až na jeden...“

Následoval záběr na ucho s kapkovitou zlatou náušnicí zdobenou smaragdem.

„Vypni to.“

Karel sebou trhl; nikdy neslyšel svoji ženu mluvit tímto tónem. „Nechceš to dokoukat?“

„Ne, už jsem si to prožila.“

„Promiň,“ řekl Karel a sáhl po ovladači. Pavla se zvedla z gauče, aby přichystala svačinu pro Tomíka, který se měl vrátit ze školy.

„Stalo se něco?“ zeptal se Tomík s plnou pusou.

„Nejdřív to dojez,“ okřikla ho Pavla.

„Vy jste se pohádali?“

„Vůbec ne, zlato.“

„Táta nevěděl, kdy vypnout televizi,“ řekl Karel a pohladil Tomíka po hlavě.

Když dojedli, naskládal nádobí do myčky.

Pořád myslel na tu mileneckou vraždu. Podle kriminalistů šlo o dílo „nechvalně známého narkomana“, což potvrdil i soud. Jenže ten člověk v životě nikoho nezabil, maximálně ukradl rádio z auta.

Nemohl tu myšlenku pustit z hlavy. Ze skříňky v koupelně vyndal Pavlinu šperkovnici z mořských mušlí. Otevřel ji a začal se v ní přehrabovat. Dal stranou její náušnice, byly to ty stříbrné s černým kamenem, jež měla dnes na sobě. To, že byly taky ve tvaru kapky, ho trklo už při sledování Brutálních vražd.

Hledal však něco jiného. Postupně vyndal všechny náramky a prsteny. Když narazil na dno šperkovnice, napadlo ho nadzvednout sametovou výplň.

Byly tam – zlaté smaragdové náušnice!

Z toho mu spadla brada.

Plácnul sebou bezmocně na gauč.

V noci ho budila upocená noční můra. Zdálo se mu, že mu Pavla vyhrožovala nožem. Stalo se to loni na dovolené, když na terase popíjel víno s její kamarádkou.

Když přišel k sobě, s hrůzou si uvědomil, že to nebyl sen, ale drsná vzpomínka.

Při snídani mlčel; jediný zvuk, co vyluzoval, bylo křupání suchého toastu. Zamyšleně pozoroval Tomíka, jak si maže chleba medem. Pavla se usmívala, usrkávala dvojité espresso s mlékem.

„Tě přemohla únava, viď?“ řekla a hodila pohledem ke gauči.

„Dá se říct.“

Její výčitku, že usnul v obýváku, zaznamenal, ale nereagoval na ni. Cítil z ní křeč.

„Z čeho jsi byl unavenej, tati?“

„Ale – znáš mě, spal bych furt.“

„Znám,“ zazubil se Tomík.

„Jdi si vyčistit zuby,“ zpražila ho Pavla.

Karel počkal, až klučina odběhne.

„Nemohl jsem zabrat. Pořád jsem myslel na ty vraždy z televize.“

„A došel jsi k něčemu?“

„Jo. Rozhodl jsem se, že se na ně nebudeme dívat.“

„To zní dobře,“ odvětila Pavla polichoceně.

„V hlavě mi vrtaly ty náušnice. Proč myslíš, že se nikdy nenašly?“

„Stačil je prodat, než jsme si pro něj došli.“

„A nebylo vám divné, že zabíjel neškodný zlodějíček?“

„Co ti budu vykládat, feťák zabije i kvůli stovce,“ zamračila se Pavla a zvedla se z gauče. „Vyprovodím Tomíka, půjdu potom po nákupech. Pa.“

Náušnice. Co vlastně dokazují?

Že je Pavla ukradla? To by se ještě snad dalo pochopit. Jenže na povrch vyplouvaly nejtemnější obavy – byla do toho namočená ještě víc? Chce to vůbec vědět? Rodina pro něj byla všechno. Uvědomoval si však, že něco udělat musí; stále viděl její ruku, jak mu máchá nožem před obličejem.  

Předá náušnice policii. Ať je prozkoumají, ať si je vezmou do laboratoře, sejmou otisky, udělají rozbor DNA.

„Pojď na svačinu,“ křikla na něj Pavla. Na stole čekala jeho oblíbená rybičková pomazánka a třetinka piva.

„Co se děje?“ zeptal se a lačně se zakousl do chleba.

„Nic, jenom jsem ti chtěla udělat radost.“

Rozkošnicky si projela vlasy, aby odhalila svoji největší pýchu – smaragdové náušnice ve zlatě.

„Takové bys mi nekoupil, co?“

Karel vyplivl kus sardinky. „Kde jsi je vzala?!“

„Nezapomínej, že mám na policii pořád hodně známých…“

„Já ne-nemyslel teď. Ale tenkrát.“

„Pán si hraje na vyšetřovatele,“ ušklíbla se Pavla.

Karlovi se zadrhl hlas v hrdle. Jeho pochyby se během vteřiny změnily v drtivou jistotu.

„Ten sráč jí koupil drahý náušnice. Tahal se s ní, i když věděl, že ho miluju. Sral na to a přišel trest. Došla jsem si pro ně, když hopsali v posteli jako králíci,“ rozkřičela se Pavla.

Karel na to nedokázal nic říct.

„Rozpárala jsem tý děvce břicho a prsa a vzala si její náušnice, beztak patřily mně. Hodila jsem to na feťáka, nebylo nic jednoduššího,“ dodala. Pak se rozesmála, jako by šlo o vtip.

„Ztratil jsi řeč?!“

„Co… co bys mi na to řekla ty?“

„Nevím, ale nic bych od tebe nejedla ani nepila.“

„Ty jsi mi nasypala něco do jídla?“

„Nesmíš všemu věřit. Ale už nedělej žádný kraviny.“

Karel na ni zíral, všechno se mu motalo. Dvacet let společného života v troskách, přesto ho nemůže vynést jako židli, které se ulomila noha. Mají spolu milovaného Tomíka, který…

V tu chvíli zarachotil v zámku klíč.