TD - Stav nouze

Přecházel rozmrzele panelákovým bytem, pár kroků sem a pár tam. Cítil se jako tygr v kleci, a do toho poslouchal vyplašenou matku! Pozorovala Vltavu, která byla z oken nadohled. K tomu sledovala televizi a tvářila se stále vyděšeněji.

Zalitoval, že nemůže sedět jako každý pátek s kamarády ve Skleníku a bavit se podle svého gusta. Jenže roh samoobsluhy byl už obklopen vodou a restaurace v patře zavřená. Bylo by dobře celý večer prospat nebo ještě lépe propít.

Pod okny blikala světla hasičských aut, bylo slyšet hukot zdivočelé vody blízkého splavu a občas chraplavé pokyny z tlampačů. Po jednodenní pauze začalo opět pršet. Což je nahouby. Z už tak naplněného koryta šplouchaly zatím jen občasné vlny, pohlcují silnici vedoucí přes most. Jestli se řeka rozlije, jejich panelák je po samošce první na řadě.

Matka k sobě tiskla psíka s mašlí, který neomylně vycítil, že se děje něco neobvyklého. Nervozita stoupla, prosakuje snad každým panelovým pórem. Otevřel okno. Setmělo se a nic krom výstražných světel aut záchranného systému dole pod nimi už nevidí.

Dlouhé zvonění. Merlin se vyškubnul, štěká a letí ke dveřím. Dobrovolný hasič žádá obyvatele, shromážděné na patře o trochu pozornosti. Sotva znatelně zadrhává.

„Situace se komplikuje, hladina zase s-stoupla. Nachystejte si pro všechny případy e-e-evakuační balíček. Ti, kdo by neměli kam odejít, pojedou případně autobusem do hotelu V-vltava a přečkají tam.“

„Máme vůbec jít spát?“ ptá se hnědovláska Eva, kadeřnice, oděná do lehounkého minižupánku. Mladé stehno se bělostně mihlo v kontrastu slabého světla chodby, ale zdálo se, že si toho všimnul jen Miloš. Ostatně, žena byla v domě náplava - ale pěkná! Starousedlíci se s novými moc nebavili.

„Můžeme vzít do hotelu taky Micku?“ dělala si starosti Bémová odvedle, horečně sundala z vlasů pěnové natáčky a nacpala je do kapsy puntíkaté zástěry.

„A co naše babička, chodí jen o francouzských holích,“ naříkavě dorážela na hasiče další sousedka s dotazem.

„P-prosím, zachovejte zatím klid! Nemocné nebo pohybu ne-neschopné obyvatele odveze sanita…“ otřel si hasič  kapesníkem mokrý obličej.

Jak ten dům zestárnul, napadlo při tom shromáždění Miloše. Když dospěl a táta předčasně umřel, bylo nejpohodlnější zůstat s mámou. Nestarat se, jen vyklopit prachy na nájem, jídlo a hotovo. Ještě stále zbývalo dost na víkendové pijatiky. Ségra se vdala, odstěhovala do Loučovic, zatímco on… Balil si v zamyšlení holení a pár náhradních trik do tašky.

„Mílo, přidej sáček s granulema pro Merlina. Už jsi volal tomu kamarádovi?“

„No jo, mami, všechno jsem domluvil. Prosím tě, zkus aspoň ty usnout, zůstanu na židli v kuchyni a budu sledovat cvrkot. Kdyby něco, vzbudím tě.“

Konečně ticho. Tedy spíš klid, protože na parapetech se rozpoutal koncert pro deštný orchestr. Ze sekretáře vytáhnul koňak a sklenku. Čekání na povodeň bylo hned příjemnější.

Padla noc a on na židli. Usnul.

„Milouši, někdo klepe,“ naklonila se nad ním matka. Ve dveřích sousedka Eva.

„Promiňte, moc se omlouvám. Mám k vám prosbu. Nevlastníte náhodou gumovky?“

V tu chvíli nevěděl, která bije, natož jestli má gumáky, ale matinka věděla:

„Mladá paní, ano - dole ve sklepě, hodí se mu, když občas jede s klukama na ryby!“

Jako v mrákotách šel se sousedkou a s baterkou do sklepa, protože mezitím, co dřímal, přestala fungovat elektřina v celém domě a nejspíš i čtvrti. 

„Nač probůh potřebujete gumový boty teď o půlnoci,“ optal se rozespale.

„Pan Kotyza, co se u mě roky stříhá, je řidič autobusu. Před chvílí volal, že mi koupil u Nodesa pecen chleba. Předal by ho na zastávce poslední noční linky, jenže přes most už přetéká voda a suchou nohou tam nikdo nepřejde!“

No jo vlastně, chleba už několik dní není možné sehnat po celém Plešivci, čtvrť je odříznutá od zásobování. Matka taky něco říkala.

„To do tý vody chcete jít vy sama?“

„ Pokud někoho neukecám, budu muset…“ koukla po něm a zatraceně jí to přemlouvání slušelo.

Hodil přes sebe pláštěnku a Eva deštník, který jí vítr rval z ruky. Řeka se valila korytem a jim zbývalo pár minut, než se autobus odlepí od zastávky a pojede na konečnou. Ve svitu baterky přidali do kroku.

Miloš nechal dívku v bezpečí a vykročil na most. Od poloviny šplouchala voda zpod oblouku na povrch. Uvědomil si její sílu pod nohama. V mžiku vystřízlivěl. Držel se zábradlí, aby ho nestrhla, a každou chvilku to bylo náročnější.

Řidič, už podle předních světel, stál za mostem na smluveném místě, kulatý bochník zabalený v igelitce. Podal mu peníze do okýnka autobusu a vydal se na zpáteční cestu. Cítil se přímo skvěle, když zásilku donesl Evě. Teď už byli docela mokří oba. Spěchali domů.

Miloš se převlékl a Merlina dal do přenosné klícky. Matka lamentovala, zmateně pobíhala s čelovkou po bytě. Zavolal kamarádovi, který bydlel kousek od nich, ale na kopci.

Někdo zase klepal.

„Nesu vám polovinu bochníku, nebýt vás, tak nevím. A vůbec, Mílo, zajděte se někdy ostříhat anebo jen tak, na kousek řeči!“

Ví, jak se jmenuju, zaplesal v duchu.

„A co vy, Evo, nešla byste zahrát si do Skleníku šipky?“ troufnul si Miloš ještě v adrenalinovém oparu hrdinného činu. Přikývla. Všechno se náhle zdálo tak snadné, vše, k čemu by se stěží odhodlali nebýt rozmaru počasí.

Hasič obcházel patra a pomocí tlampače vyzýval k evakuaci.