Řetěz moci Irián 31.díl

Řetěz moci Irián 31.díl

Ariane ve vězení :

Byl pryč. Díval jsem se na kámen, za kterým se nacházela prašná ulice. V tuhle dobu byli jejich stopy rozježděny večerními dostavníky jezdícími přes celé město. Slunce zapadalo a dopřávalo posledních pár paprsků světla, než se ponoří svět do šera. Jediné osvětlení přicházelo pod prahem dveří, kde plála pochodeň.  Nikdo nesmí vědět, že je Ren venku. Narovnal jsem slamník a podstrčil ho znovu pod deku, aby víc držel tvar připomínající spícího člověka. Nerik mi stihl připravit a donést paruku a vycpaninu hlavy, aby byl obraz dokonalý. Vstal jsem a nahlížel ze všech stran a úhlů, aby stráž nic nepoznala. „Klap, klap, klap.“ Kroky se přibližovaly a já si okamžitě lehl vedle, abych předstíral spánek. Vrzly spodní dvířka, kde strážný položil zbytky a sebral džbán na vodu, který vyměnil za plný. Dvířka se s bouchnutím zavřela. Otevřel vrchní díl, aby se podíval na vězně. Cítil jsem, jak si nás prohlíží. Sevřel jsem oči ještě pevněji, aby na nic nepřišel. „Lidský červy! Chcípněte.“ Nakonec si odplivnul přímo na deku, která mě spoře zakrývala. Ani jsem se nepohnul, abych se neprozradil a dál předstíral tvrdý spánek. „Klap, klap…“ Vzdaloval se od naší cely a mě se v tu chvíli ulevilo. Tohle bude fungovat. Plácnul jsem do slaměné postavy a natáhl se pro kousek tvrdého chleba. Škoda, že mi Nerik nepřinesl něco poživatelného. Kůrku namočím do džbánu s vodou, aby změkla. Tu vodu nabrali asi v kaluži,  pomyslel jsem si a snědl pár soust a napil se.

Horší bude, až sem přijde Ziel nebo Drel. Oba by okamžitě odhalili co se tu stalo, tak blbý jako místní strážný nejsou. Snad to vydrží co nejdéle. Musí se dostat pryč a nezanechat žádné vodítko, jak by ho mohli najít. Nerik se o to určitě postará. Další co mi přišlo na mysl byla paní Helen. Vědma se zmínila,že dostala tajné poslaní v poušti, ale nic jiného neprozradila. Lehl jsem si a zachumlal se do deky. Zítra je taky den, kdy musím čelit nástrahám. Zavřu oči a za chvíli spím. Ve snu se mi zjevuje Mary. „Zachráním tě za každou cenu.“ Šeptám ta slova ze spaní. Její smutné oči promlouvají i beze slov. Držím jí pevně v objetí.

Mary v jednou z pokojů:

„Ariane pomoc mi. Ariane! Zachraň mě.“ Probudila jsem se ze snu s jeho jménem na rtech. Bylo to jako živé. Zapálila jsem svíčku a zjistila, že bude za chvíli svítat. Určitě neusnu. Přistoupím k oknu, kde vidím prvních pár lidí spěchajících do práce. Nevědomost je sladká. Nevědí co se děje za okny v místnostech, které jsou hlídány 24 hodin denně. Ochranka se okamžitě dostavila do pokoje, jak uslyšeli moje kroky. „Lehněte!“ Ostrý příkaz, kterému se nesmělo odporovat. Znovu jsem ulehla a dívala se do stropu. Hned na to zase odešel a postavil se před dveře. Pořád jsem viděla Arianovu tvář a doufala, že alespoň on unikl co nejdál. Musí ochránit Mel za každou cenu a pomoci Renovi zpátky k moci. Jedině, tak se mohu dostat ven. Jediné štěstí bylo, že Ziel neměl čas, aby mě navštívil. Každá minuta pro mě byla jako čekání, až budu moci zabodnout ostrý nůž přímo do Zielova srdce. Pokud se mi to nepodaří probodnu to své. Následovalo další převalování v posteli a přemýšlení, kde jsou ostatní a jestli se jim nic nestalo.

Zřejmě jsem musela usnout, když mě jeden z ochranky budil. Nemilosrdně a hrubě. Vytáhl mě z postele a shodil na zem. „Vstávat! Je pozdě. Jdeme.“ Rozkázal a nenechal mi čas ani na to, abych se převlékla. Oděna v noční košili se snažím setřást jeho ruku ze svého slabého zápěstí. Držel stále pevněji a vlekl mě přes polovinu domu. Několik služebných zvedlo oči od práce, ale bez jediného protestu nebo pomoci se znovu shrbily nad prací, která jim byla uložena. Před dubovými dvoukřídlými dveřmi zastavil a zlehka zaklepal. „Vstupte.“ Ozval se povýšený hlas, který jsem si matně pamatovala. Patřil Zielovi. Ještě teď mám husí kůži, když si vzpomenu na chvíli, kdy si mě prohlížel jako kus masa, které chce spořádat.

Ochranka mě nacpala do dveří, které se s bouchnutím zavřely. Ten zvuk byl jako oznámení posledního boje. „Tak tady tě máme.“ Usmál se jako slizký had. Prohlížel si záhyby tenké  noční košile, která toho moc nezakrývala. Zkřížila jsem ruce na prsou. „Co chcete?“ Dělám hloupou a snažím se najít nějakou skulinu, kudy bych utekla. Stihlo mi dojít, že před dveřmi stojí ochranka a nenechají mě odsud odejít, dokud to Ziel nebude chtít. „Tebe. Jsi docela hezká. Možná se mi trochu rovnáš, ale já jsem krásný.“ Co budu dělat? Nůž zůstal schovaný v pokoji pod matrací. Nestačila jsem ho vzít sebou. Vše se stalo, tak rychle a nečekaně. „Já vás, ale ne.“ Ziel přišel blíž. Měl na sobě draze vypadající župan. Vzal mě znovu za bradu, jako to udělal při prvním setkání. „Ale, ale. Budeš zlobit?“ Vzpurně se vyprostím a poodstoupím. „Líbíš se mi čím dál víc. Zkrotím si tě!“    

https://povidkyodkat.blogspot.com/