XIII

 

Když jsem zase při vědomí, uprostřed společáku se kymácí panička.

Odplazím se za křeslo.

Panička se kolíbavě vydává ke kontinentu. Opře se o něj a několikrát po něčem naprázdno hrábne. Nejspíš proto, že jsem to něco už vypil. 

 

?

„Měls už někdy kurvu?“

„Neměl.“

Uchechtne se.

„Vážně neměl! I kdybych chtěl, jsem na to stejně moc chudej.“

„Řekněme, že je fakt laciná.“

„Nejsi kurva. Tohle chceš slyšet? Že nejsi kurva?“

 

?

 

Znovu přijdu k sobě právě včas, abych viděl, jak se panička zdrceně kácí na zem.

‚Měl bych jí nějak pomoct?‘ ptám se a snažím se zvednout.

Toho pošahanýho psychopata se už bát nemusíš.

‚Já vím. Ale—‘

 

?

 

„S kolika holkama se tak týdně vyspíš?“

„Proč tohle děláš?“

„Tenhle aspoň se dvěma, ne?“

„Nechme toho.“

„No ták! Neříkej, že tebe taky nezajímá, kolik dalších ještě šukám!“

„Ne.“

„Dobrý vědět.“

„Co?! Že nechci slyšet o tom, jak šukáš i jiný blbečky?“

„Dobrý vědět, že pro tebe to bylo jenom šukání. Za blbečku jsem teda jenom já.“

 

?

 

Pořád tam leží. 

Postavím se na nohy a jako čerstvě narozený hříbě klopýtám k ní. 

Tohle není dobrej nápad! Tohle totiž vůbec není evolučně adaptivní!

‚Já vím.“

Tohle nedopadne dob—

?

 

Nalila si panáka rumu. Kopla ho a co přeteklo, z toho ulepenýho stolu vysála.

Dal jsem jí ruku kolem ramen. Trochu se cukla, ale nakonec se nechala obejmout. 

‚Nebylo to šukání,‘ pomyslel jsem si.

Rozbrečela se.

‚Miluju tě.‘

 

?

 

Spadnout o tři kroky pozděj, rozšaloval by sis lebku! 

‚Nebuď takovej škarohlíd!‘ Jsem už skoro u kontinentu.

Dyť je to moje pr—

‚Ani se to slovo neopovažuj vyslovit! Už nikdy ho nechci slyšet! Nikdy! Nebo si vážně už něco udělám!‘ povídám a znovu se zvedám. Tentokrát ale jenom na kolena.

Tak mi teda řekni! Co jiný než— tu činnost, kterou normálně lidi dělaj, aby se uživili, chceš jako dělat?

‚Fyzioterapeuta!‘ 

Už zase?!

‚Pořád! Se kolem sebe rozhlídni! Tyhle lidi akutně potřebujou pořádnou fyzioterapii! Kdybych se teď prostě sebral a odešel, mysleli by si, že jsem nějakej šlendriánskej šarla—‘

Panička se najednou napřímí.

Až na to, že nemá trvalou, mi připomíná mámu z černobílejch fotek, na kterejch jí sedím na klíně s poslintanou bradou a bezzubým úsměvem.

Pak se do toho ale vloží pud sebezáchovy.

 

‚Pročs to udělal?!!!‘

Instinkt.

‚Ty neotesanče! Já nikdy, ani instinktivně, ženský nebiju!‘ pohoršuju se, zatímco si protřepávám zraněnou pěst. ‚Někdy mě děsíš.‘

A co jsem měl asi tak dělat?

‚Stačilo schovat se třeba za kontinent a počkat, než zase odpadne!‘ 

Po bitvě—

‚Tohle není žádná bitva! Válečný výpravy už máme za sebou! Tohle je fyzioterapie!‘

Pro mě za mě si nalhávej, co chceš, ale—

‚Já si nic nenalhávám! Jsem tady na vizitě! Jsem doktor léčebnejch věd a mám povinnost odlehčit to páteř zdrcující břemeno bohatství, který tady ten nebohej pár tak tíží!‘

Dobře—

‚Kde myslíš, že schovávaj zlato?‘

Jaký zlato?

„Zlato! Zlatý pruty. Diamanty nebo tak něco!“ vykřiknu nahlas. ‚Musí tady toho mít přece plný truhlice,‘ pomyslím si už jen sám pro sebe.

To vážně nevím. Než ale začneme rabovat—

‚Léčit skoliózu!‘

Jasně, promiň! Než teda začneme— léčit skoliózu. Můžeme se aspoň nejdřív ujistit, že pacient— kdyby se nám náhodou z ničeho nic probral— že nenaruší průběh operace? 

‚To zní rozumně! Co navrhujete, kolego?!‘

 

V garáži najdeme lepící pásku.

Když se vrátíme, panička už zase vrávorá po společáku. Svědomí se už nebojím, stejně ale doufám, že to znamená, že panička vážně nemá žádný krvácení do mozku.

Schovám se za roh a nehtem několik vteřin marně hledám začátek tý lepící pásky. Když se mi ho konečně povede najít, při odmotávání se mi ta páska samozřejmě roztrhne.

Druhej pokus se už povede. Nadšeně proto rychle kus pásky odmotám. Jenže ten lepivej plast přitom na celej společák zaskřípe takovým tím džrtavým skvíkotem. Chvilku počkám a poslouchám. Když nic neslyším, opatrně vykouknu.

Nikde ji nevidím. Určitě to slyšela a teď na mě číhá někde s nožem, aby mě rozpárala jak kapsu na novým saku. Vrhnu se proto doprostřed společáku. Rozhlížím se ale tak divoce, až se mi zatočí hlava a šlehnu s sebou o zem.

Naštěstí jsem tak duchapřítomnej, že nad sebou okamžitě napnu odmotanou lepící pásku. Obranný chvat ale nebyl potřeba. Panička na mě totiž ze zálohy neútočí.

Zvednu se a dál marně pátrám. Jenže mi přijde, že tu už není nic, za čím by se ještě mohla schovávat. Teda kromě kuchyňskýho kontinentu. 

Vrhnu se tam a sveřepě se na něj vyšplhám. 

Panička pořád nikde.

Na všech čtyřech se rozhlížím po celým prostoru. Motá se mi hlava, ale stejně jsem si jistej, že ji nikde nevidím. 

Nejspíš tu zná tajný schovky.

„Jestli hned nevylezete! Tak to tu i s váma celý zapálím!“ zaburácím a od schodů do patra zaslechnu zažuchnutí.

Přelezu kontinent, abych to prověřil. Jenže panička mi dál uniká. Uprostřed schodiště ale leží leopardí lodička. 

Slezu z kontinentu, přikrčím se a vykouknu zpoza rohu. 

Konečně! Panička na obzoru! Schod za schodem se po kolenou sápe do patra.

Plíživě se vydám za ní.

 

Právě sahá po klice do ložnice, když se nad ní rozkročím a chvatem jí zalepím oči. 

Panička ječí a brání se. Levou rukou se opírá o zem. Pravou se zase snaží servat izolačku. Využiju toho a oblepím jí zápěstí.  

Pokouší se zvednout. Chytnu ji proto za levý předloktí a svalím se s ní na záda. 

Ječí a vzpouzí se na mně. Levou ruku jí sevřu mezi svý stehno a lýtko. Okamžitě do mě zatne ty svý dračičí drápy. Přes kalhoty, skrz kůži a maso se mi zarývaj snad až do kosti. Přísahal bych dokonce, že cítím, jak mi do píšťaly vrývá runy s nějakou prastarou kletbou. Navzdory tý nadpřirozený hrozbě věčnýho zatracení, se mi ale podaří přilepit jí zápěstí mezi bradu a krk.

Pásku pak odhryznu a konečně si z nohy vytrhnu ten její zaťatej pařát. Kňučím přitom bolestí a nadávám jako řidič věžovýho jeřábu, co si uprostřed výstupu do kabiny uvědomil, že nemá klíče.

Levý zápěstí jí taky oblepím izolačkou. Přitáhnu ho těsně k jejímu břichu a pásku pak několikrát omotám kolem pasu.

Po tomhle martýriu jí už jen spoutám nohy a můžu si konečně trochu vydechnout. 

Uf! Fyzioterapeutika má na fyzičku mnohem vyšší nároky, než bych čekal.

 

Potřebuju si zapálit. Nechci jí to ale v ložnici zasmradit. Hrozně hezky to tam totiž voní. Jsem si jistej, že máma by ze mě měla radost. Vždycky se totiž snažila, aby to doma hezky vonělo. Táta měl proto zakázaný v bytě kouřit. Nějak se mu ale povedlo přesvědčit ji, že záchod není součástí bytu. Kdykoliv měl teda chuť na cígo sednul si na záchod, zapnul ventilátor a čadil. Cígo pak spláchnul, nebo se o to aspoň pokusil. Některý nedopalky totiž byly tak dobrý plavci, že se držely na hladině mísy, dokud se na záchodě někdo nevytřel a toaletní papír je pak nestáhnul s sebou. Ať se máma snažila sebevíc, Jemnej satén a Měsíční lilie, Tyrkysová laguna nebo Lesní potok ani Magnólie a květy třešní nedokázali zastřít ten smrad vhlkýho tabáku, kouře a popela. I těžký váhy jako Alpský vrcholky nebo Svěží vánek dřív nebo pozděj hodily do mísy bílej ručník. Nezbývalo nám tak nic jinýho než předstírat. Předstírat, že celým bytem se nešíří močkovej puch. Byli jsme v tom tak dobrý, že jsme o tom dokázali přesvědčit i některý návštěvy a poznámky těch, který na tu naši iluzi odmítali přistoupit, jsme prostě vytěsnili.

„Kdy se manžel vrací z— Kdy se vrací domů?“ zeptám se, protože nechci riskovat, že se nečekaně brzo vrátí a já budu muset ublížit i jemu. Já totiž lidem vážně nerad ubližuju. 

Když jí ale poodlepím izolačku z pusy, místo jasný odpovědi na jasnou otázku na mě plivne.

„To bylo vážně dětinský,“ řeknu a pusu jí zase zalepím. Moc jí to ale nezazlívám. Nejspíš jsem se dotknul něčeho citlivýho. Její manžel je asi jeden z těch, co jen vydělávaj a vydělávaj a vůbec nejsou doma a pak se diví, že jejich žena po nocích chlastá a nemůže se trefit ani do brány. Takový chlapi by mě vážně dosrali! 

„Víte co. Já to s váma myslím dobře. Já včera viděl, že vám to moc neklape. Jsem tady sice hlavně jako fyzioterapeut. Moje návštěva by vás ale mohla třeba zase sblížit. Manželská terapie mi totiž taky nesmrdí. Klidně ji zdarma přihodím jako zaváděcí bonus. Prostě mi řekněte, kde máte všechny ty svý šperky, zlato a diamanty a budeme vyrovnaný.“ 

‚Vyrovnaný.‘ S trochou socio-ekonomický fyzioterapie bysme mohli být všichni vyrovnaný. Fyzioterapeut možná není jen mý povolání. Možná je to mý poslání! Možná jsem zakladatelem novýho ideovýho směru. Můžeme mu říkat Fyzioterapeutismus. Můj život je jeho manifest. Stejně jako já, fyzioterapeutismus usiluje o společensko-ekonomickou rovnováhu, kde materiální i duševní potřeby jednot—

„Abyste si nemyslela, já nejsem žádnej bolševik,“ povídám, jako bych se bál, že umí číst myšlenky. „Každopádně, prostě mi řekněte, kde máte ty nejlepší cennosti a já vypadnu.“

Znovu jí odlepím pusu.

 

Seru na ni! Lůšňám po společáku a klidně si přitom kouřím. Dobře. Možná jsem si k tomu zapnul ten jejich krbovej digestoř, kterej je tak výkonnej, že byste pod ním mohli nasmažit vagoń langošů a stejně by vám nesmrděly záclony. Každopádně je to gesto, kterým vyjadřuju, jak moc na ni seru.

Já na ni po dobrým a ona—

Ve společáku jim visí samý čmáranice, co lidi kupujou jenom, když potřebujou vyprat špinavý peníze nebo někoho uplatit. A trezor není pod žádnou z nich.

Co si o sobě myslí? 

Beru za knížky v knihovně. Ani jedna není paperback. Skoro všechny jsou v kůži s embosovanejma názvama a samozřejmě jsou děsně tlustý. Žádná z nich nijak významně nevyčnívá, takže pátrání po tajný chodbě po pár pokusech vzdám.

Vrátit se ‚odkud jsem přišel‘!?

Zbytek prvního patra jsou už jenom dvě koupelny se záchodama, jeden samostatnej záchod, obrovská prázdná spižírna a prádelna, která už tam nejspíš musela být před tím, než si na špinavý prádlo pořídili ten krb. Pak jsou tam ještě takový jedny bytelný dveře, nejspíš do sklepa. Z nějakýho důvodu jsou ale zamčený.

Prej ‚dokud ještě můžu‘!

Seru na ni a po tom, co se mi nedaří vykopnout ty zamčený dveře, seru i na ně.

 

Vrátím se nahoru. Nalevo je několik místností a koupelen. Nejspíš pro hosty. Napravo je samozřejmě ta největší ložnice na světě a v ní pořád leží izolačkou připoutaná k posteli panička.

Po tom, co mi řekla, jsem měl strach, že bych jí moh v návalu ublíženosti ublížit.

Teď jsem ale už mnohem klidnější. V ložnici teda nejdřív prokramařím její toaletní stolek. Na něm je plno takovejch truhliček, který jsou plný šperků!

Juhú!

‚Kdo na to nemá teď, co?! Kdo je jen chlapeček?! Kdo by měl táhnout domů, dokud ještě může?‘ šlehnu pohledem k letišti. Tyhle lidi nemaj žádný pochopení pro to, čím si lidi jako my procházíme každej den, jen abysme měli co jíst nebo kde spát.

Rychle se ale zase vrátím k tomu, kvůli čemu tady jsem a pro jistotu prokramařím i šuplíčky. Kromě lubrikačního gelu už ale toaletní stolek nic moc užitečnho neskrývá.

Vedle letiště jsou nalevo i napravo obrovský dvoudílný dveře. Otevřu ty vedle toaletního stolku. Uvnitř je šatník plnej šatů, kožichů, kabelek a bot. Samozřejmě je taky asi tak velkej jako průměrná garsonka. Rychle to prohrabu a narazím na něco docela nečekanýho. V jedný skříni visej latexový oblečky a šuplíky pod nima jsou plný různejch věcí. Všechny jsou kožený, kovový nebo plastový. Některý ale vypadaj, že maj v sobě vsazenej diamant. Dost možná je to jen imitace. Oni jsou ale očividně tak bohatý, že si stejně pro jistotu všechny ty osázený kužely nacpu do kapes.

Pak přeběhnu do jeho šatníku. Je v něm spousta obleků, kalhot a košilí. Jsou tam ale taky nějaký rifle, který zaručeně nosí ke košili a kravatě, když se cítí nebo chce působit ležérně. A taky tam samozřejmě visí spousta teňoulinkatejch župánků. Mám hrozný nutkání si některej vyzkoušet. Nechci ale dráždit pud sebezáchovy, kterej už tak nemá vůbec radost z masivnosti časovýho rozsahu týhle operace.

Rychle teda rozotvírám všechny šuplíky. Taky v nich má svoji sbírku postelovejch udělátek. Hlavně je tam ale spouta hodinek! 

Celý tři vypolstrovaný šuplíky plný hodinek! 

Jsem si jistej, že musej být děsně drahý, protože ani jedny nemaj na ciferníku zvířátka. Navíc všechny shodně vysvětlujou, proč mi přišlo, že se dneska smráká nějak brzo. Ono už je totiž něco po půl pátý odpoledne!

Musel jsem v tom kufru vydýchat hrozně moc vzduchu, když jsem dokázal spát tak dlouho. Měl jsem teda nejspíš děsný štěstí, že panička tím kočárem dneska vůbec někam jela. Jinak jsem se moh docela dobře otrávit zplodinama ze svých vlastních plic.

Já byl k ní tak ošklivej a ona mě přitom vlastně zachránila. Najednou je mi to hrozně líto. Chtěl bych jí říct, že jsem to tak vůbec nemyslel. Místo toho se ale v manželově šatně porozhlídnu po nějaký tašce nebo baťohu, kam bych si moh nacpat svoji dnešní a víc než zaslouženou výplatu.

Vyberu si takovou hezkou, koženou a taky pořádně velkou cestovní brašnu přes rameno. V tý se mi to dobře ponese a možná si ji i nechám na další podobný vizity.

Nejdřív do ní shrnu všechny hodinky. Pak se přesunu k toaletnímu stolku pro šperky a hotovo!

 

Jdu po schodech dolů, když skrze výlohu ve společáku vidím, jak se brána otevírá a projíždí jí takovej ten velkej sedan, co vypadá jak tank.

Manžel!

 

Doufal jsem, že to nebude nutný. Ale bohužel. Než odejdu, musím si i na něj počíhat.

 

---