Z římských kritických análů: Pravdivý Vojtěch a jiné podivnosti

V jedné předaleké zemi hodně daleko, říkejme ji třeba Bohémie, ale zrovna tak by to mohla být Čechie, nebo Böhmensko, zkrátka jakákoli země kdekoli ztracená v široširém a opuštěném vesmíru, plném badatelů, kteří měří jeho délku, výšku, nebo hloubku. A věřte že vesmír je hluboký. Zkrátka v té předaleké zemi žili tvorové, pro orientaci je nazvěme třeba lidi, ale můžete je nazývat jakkoli, ono na tom nesejde. A mezi těmi lidmi žil obzvláště jeden lidnatý člověk jménem Vojtěch, měl plno nectností, ale v jedné obzvláště vynikal, vždy každému říkal pravdu a proto ho zcela upřímně vlastní spoluobčané nenáviděli, neboť nebyl to prostý člověk, kterému by bylo možno v hospodské rvačce dát přes hubu a seznat ho s tím, kde že ta pravda leží a jakou má cenu.

Navíc Vojtěch byl abstinent, což v zemi kde chmelovým to mokem se krmila dítka již od plínek rovnalo takřka rozsudku smrti. Proto Vojtěch zhnusen opilstvím a lží vlastních to občanů již nechtěl nadále dlít s nimi, jelikož i přesto, že častoval je pravdou od slunka východu do hluboké noci a kázal jak prospěšné je býti bez zlatavého moku, že takový život se zdá sice úplně šedivý a bez života, ale zato člověk na sebe může být plně hrd, jak střízliv je aby nahlédl pod ostrou optikou pravou pravdu života.

S tím odešel nepochopen do zahraničí, kde se věnoval profesionálně asketismu. Co že je ten asketismus? A že jste o něm nikdy neslyšeli? To se nedivím, v zemi Bohémů žádných asketů nebylo, neboť kdo chce asketou býti, prodá byt i auto, manželku dá bratru svému a veškeré peníztvo daruje na dobročinné účely sirotkům, kteří si za ně koupí nové rodiče.

Po té se takový asketa odebere do lesů oplývajících medvědy, vlky, rysy, hady a jiné divé zvěře, která by chtěla cizáckému poutníkovi okousat kotníky. Tak tam Vojtěch žil, hledajíc všeliké kořínky, které nenaplní žaludek a strádající strávník hubne až na kost. Aby si Vojtěch ukrátil přeukrutně dlouhé chvíle mezi hladověním a kručením žaludku, skládal všelijaké písně, které mu tvorové lesní nikdá nezkritizovali a proto je považoval za výtečné.

Jeho lesního života si všimli až v předalekém městě všech měst Římě, kam vedou odkudkoli veškeré cesty, včetně těch lesních, kudy kráčel i Vojtěch. V Římě, kam si ho svolali již tehdá spoznali že před nimi stojí vpravdě svatý člověk, jenž nikoho nešetříce rozdával jim pravdu plnými věrtely a proto se rozhodli ho spěšně odeslat rychlou cestou zpět do Bohémie v doprovodu sedmé římské legie Gemina, i lístek na vlak do první třídy mu proplatili z římské bezedné pokladnice živené to desátky.

V Římě sedávali mužové (i ženy, ale těm nebyl vstup do politiky, natož do vysoké náboženské hierarchie umožněn, neboť moudří to patrioti seznali, že by se o moudrost museli dělit s něžnějším pohlavím) urození, jejichž rody z nich dělali moudré hlavy a proto Vojtěcha se rychle zbavili, aby napáchal dobro, podoben božímu kladivu raději v Bohémii, než-li v Římě, kde pod drahými plášti, sloupy z mramoru a za zlatými oltáři se toho co nebylo určeno Vojtěchovým očím hodně ztratilo.

Leč návrat Vojtěchovi na radosti nepřidal, když patřil na veselící se spolubratry a spolusestry, jak nevázaně zvyšují počet Bohémů. I zapšknul se Vojtěch vzteky, řka že v zemi, kde veselost se staví nad zbožnost, pravdu a dobré mravy nebude prodlévat ani jediné hodiny. I sedl Vojtěch na osla a aby dodal sobě důstojnosti, jako Ježíš, utrhnul z nejbližší palmy ratolest (neboť byl vášnivým pěstitelem palem, o čemž historie cudně mlčí) a na hřbetě osla odcestoval trudné mysli ze země hojnosti, včelího vosku (strdí) i potoků mléka tekoucího v lučinách. To bylo na jaře.

V Římě hodoval plnými doušky čisté neperlivé vodě, však Vojtěchova spotřeba se stávala natolik enormní, že voda začala chybět v akvaduktech, lázních, kanalizaci, i v Římských domácnostech. I sesedli se přední mužové Říma, jak se zbavit Vojtěcha. Do Bohémie už ho poslat nemohli, neboť se vědělo i v Římě, že tam sere úplně každého. Napadla je veliká myšlenka, předaleko na jihu po oblých polednících, tak daleko, že to bylo na severu, byla země (dle římských zpráv) oplývající ledem a ošlehanými skalami mrazivým větrem, kam by nikdo při rozumu nešel. Jelikož Vojtěch nebyl tak úplně při smyslech, přišlo římské nobilitě poslat tam Vojtěcha hlásat pravdu jako ideální nápad a když tam někde pojde, zvěční ho jako hrdinu, který už nikomu nevadí, což bude důvod k oslavě.

Vojtěch uslyšev zprávu, že má jakýmsi jižanským zpustlíkům hlásat pravdu, popadl ho přímo tanec svatého Víta po tři dny a tři noci. Pak roztáhl se Vojtěchovi na tváři úsměv od ucha k uchu, jako v nějaké nelidské křeči a odcestoval v doprovodu bitevního křižníku SP Vaticanos, sedmé římské legie Gemini a páté Alaudae na daleký jih.

Nejdříve SP Vaticanos narazil na mělčinu, kde se rozlomil na dvě části a vykraden zručnými piráty číhajícími z nedalekého kokosového háje zmizel z veřejných análů vatikánských. Po té v písečných dunách zmizela sedmá římská legie Gemini. A když se povážlivě začalo ochlazovat zmizela ve sněhových vánicích i většina páté legie Alaudae, kterou založil sám veliký Julius Caesar, jenž by si poplakal, kdyby viděl jak legie strádá a upadá na morálce pod Vojtěchovými slovy.

Když Vojtěch ve hřejivém oblečení z polárního medvěda dorazil s nejotrlejšími legionáři, kteří měli zacpané sluchovody vatou k jižanským neotesancům neznajících dosud pravdu, i otevřel Vojtěch knihu knih a jal se těm lidem nepolíbeným pravdou hlásat pravdu. Ti ale Vojtěchovi pranic nerozuměli a nerušeně okopávali polární brambory, chutnou to krmi národů jižních.

Vojtěch se rozlítil tak, až mu poskočilo srdéčko a vešel na posvátná a zakázaná místa toho národa, kde stanul před starobylým oltářem neznámého původu. Však kniha všech pravd váhou to byla těžká pravda a Vojtěcha bolely již ruce a tak velkou knihu vpravdě si odložil na ten oltář, považujíc ho za vhodné odložiště. Však kniha nedosedla na zcela rovný povrch, nýbrž na čudlík, který svou vahou aktivovala. Stisknutím tlačítka oltář vyslal signál, který zachytila mimozemská loď Voyager vedená kapitánem Kirkem s mezihvězdným admirálem Darth Vaderem na palubě, který byl na inspekční cestě. Vyslaný signál znamenal žádost o pomoc, vesmírná loď změnila kurs a poté jala se páliti na udané pozice z mimozemského zařízení...

Zde římské veřejné anály končí, co bylo dál ví jen Šejk Spír. Vojtěch se stal zmizelým a byl prohlášen za svatého. O jižanském národu křupanů se zachovaly jen málo pravděpodobně legendy. Zvláštní shodou okolností římské anály zmiňují v roce Vojtěchova zmizení jakousi zvláštně důležitou návštěvu římských patricijů, aniž by padlo jediného jména o koho šlo. Co se týče země Bohémie, i ta zmizela. Dnes se už neví kde vlastně ležela a střízlivější badatelé vůbec pochybují, že by někdy vůbec existovala.