Kdo se bojí....

Ta je dobrá. Tady taky nemusíš říkat jen a jen pravdu. Mohli by se bát ti druzí :-)))

I to je dobrý důvod :) :) :)

Mimochodem, moje oblíbená pohádka: Jak se Franta nenaučil bát

No nazdar, tak zase tady? Já se bojím jenom někdy, abych nevypadala jako Nebojsa.

Strach je velmi praktická věc, která nás chrání před mnoha hloupostmi. Jen se nesmí stát patologickým, to je pak problém...

Pokud jsem dělala vedoucí malým dětem, nebála jsem se. Nebyl na to čas.

Jistě, mohla jsem pana Foglara navštívit a pokecat si s ním. Táta ho znal.

Jen nějak nevím, k čemu by mi byl na chalupě on nebo jeho krásné knihy, které znám všechny. Snad ti skautští vedoucí na mejdan?

Tolik se zas nebojím :-)

Prómo,

od toho je přece třeba Jaroslav Foglar a různí skautší vedoucí(samzřejmě s vyjímkou pedofilů).

Hvězdy mám ráda. Rozhodně víc než MHD.

a čeho???????????????? :D

můj mentální štít se hroutí jen když jsem s lidma, občas mi stačí jet jenom v MHD, abych byl o něco víc depresivní, teda pokud jsem sám, pokud mám ochránce tak vydrzím víc :))

tma je fajn Evži, jsou v ní vidět hvězdy, narozdíl od rozsvícených měst ;)

A doma se nikdy nebojíš, Aru?

Můj děs je opravdový, když mi nad hlavou běží podivné noční stádo po střeše. Ale víc se bojím lidí.

Prométhee, měli by nás to naučit rodiče. Táta byl skaut a snažil se učit nás o přírodě vše, co znal sám. Nebál se, protože dokázal rozpoznat různé zvuky.

Ale asi to nestihl pořádně :-)))

Máš pravdu v tom, Andreino, že nejvíc se bojíme neznámého. Pak je možné se i bát toho, co se za neznámým skrývá. A poznat to, chce odvahu. A té se musíme naučit sami. Díky za návštěvu.

Je to tak, a krom toho je ještě mnoho dalšícho co nezvládá. Jako kdyby začínal takový syntetický věk syntetických lidí.

Prométhee, máš pravdu a přitom strach může spolehlivě zabít, když člověk ztuhne v té nejnevhodnější chvíli.

na strach skvěle funguje ho nepotkávat :D:D

Podala jsi vypravování o strachu moc hezky, a musím poděkovat za pobavení. 

Když jsem byla malá holka, vtloukal mě táta do hlavy důležitou životní moudrost: Když máš strach, chyť ho pod krkem a pořádně s ním zatřes. Zjistíš, že není důvod se bát. Měl pravdu. Při svém povolání sice musím zachovávat respekt k tvorům kolem sebe, ale strach si dovolit nemohu. To bych dlouho nepřežila. Možná proto jsem k tátově poučce přidala svou vlastní zkušenost: Neznámého se nebojím, protože nevidím důvod se bát. Pokud se neznámé změní na známé a zbývá pouze jedna cesta, je strach zbytečný, protože nic nezmění.

K3 - pokud se nemusím bát sama, pak je to lepší, ba dokonce úsměvné :-)

Zeanddrich E. - Děkuji, ale o zhmotňování předmětů mé tiché hrůzy nestojím. Stačí mi kuna nebo jiná potvora na střeše za hlavou, ale podívat se na nepůjdu.

Les máme fakt pěkný, jen by se o něj měl někdo lépe starat. Komu patří nevím, ale dá se od nás jít tak 10 km až do Svoru a nekoho nepotkat :-)))

A co milovníci hororů:). Přidám se s tipem. Hezky napsané. Pokud se nic špatného nepřihodí, tak je to taky takové koření to bání, něco jako zeměžluč, nebo pelyněk.

K tomuto bych řekl jen jedno: ..pokud se bojíme něčeho   konkrétního, snažit se to „podvázat" :) , v rámci možností (jinak ta naše  vizualice nám ten předmět může, dříve nebo později, zhmotn.it :) )

((PS: ..závidím Ti les u (či   blízko) domu! :) ))

smazat (ještě 15 minut)

díky Evži ;)

Jasně, Ivi, pak je klid.

Soucítím s tebou, Aru.

Když nemusím, taky nikam nejdu.

   https://cdn.administrace.tv/…jpg 

zalígrovat se a hotovo:-))))))

máme od baráku kousek park, dokud byl krásně zanedbaný a zpustlý, byl tam klid nejen v noci, ale i přes den tam chodilo málo lidí, byla to taková pohoda, co ho dali do pucu, dali tam různý prolejzačky a dokonce i letní hospodu, tak tam lidi začali trávit svůj čas, až na mě, přestal jsem tam chodit, pobyt se tam stal naprosto nesnesitelný :D

nebo je teď odkloněný MHD a jezdí to všelijak, takže musím jít městem dál, což je naprosto nesnesitelný jít ulicema mezi lidma. potkávat lidi venku je prostě strašný a každej by se toho měl vyvarovat, zvlášť když mě někdo zastaví a chce si povídat, to úplně nesnáším, co mě má co cizí zastavovat a ptát se na cokoli, odkud přišel na to, že o to stojím?????????????? :D:D:D

už po večerech nikam nechodím, byla jsem mladší a hloupější, teď jsem postarší a chytrá :-))

K medvědovi bych také na procházku nešla, Mária.

Tedy, Markel, to muselo být šílené. Jednou mne v noci honili Ukrajinci a schovala jsem se ve škarpě mezi odpadky a zabalila se do bundy a dělala, že jsem také pytel odpadků. Nemńašli mne.

Hanko, tak to jsou pěkné příklady a vzpomínky.

Čudlo, to je dobře, že jsme normální :-)))

Díky, Renato, určitě je nás víc.

Alenaka, na horrory nekoukám a hrdina nejsem. Takže jen tam, kde je světlo.

Aru, náš příměstský lesopark je většinou plný lidí a hlavně pejskařů, ale někdy jsem tam tak sama....

minulé leto som mala ohromný rešpekt z vyhlásenia miestneho rozhlasu:  

-milí spoluobčania, v regióne našej obce sa potuluje a hľadá si potravu medvedica s dvoma mláďatami, na prechádzky do okolia odporúčame chodiť za svetla, najmenej vo dvojici a s mobilom ... 

môj strach rozšíril ohrozené územie o intravilán miestneho parku, ku ktorému vedie od poľa cestička medzi záhradami ... predstavila som si medvedicu, ako na diaľku vťahuje nozdrami mikroklímu porastu ... 'staré stromy mám rada, mládež, ide sa do lesa' ... no kto by ju v noci zastavil? ... a tak sme ja a pes vymenili večerné venčenie v parku za predsúmračné, až do oznámenia, že medvedica s mladými sa pretúlala do ďalšieho okresu ... ***

tiež sa bojím, niekedy je to skôr úsmevné...so synom chodíme do lesa pozorovať svätojánske mušky,  nádhera,  keď sa tichučko spúšťajú okolo nás ako trblietavý závoj, čarovnú atmosféru kazia zvuky k lesu patriace - šuchot, štekot(vraj srnec),  rachot konárov, bojím sa ísť so synom hlbšie ale aj ostať sama na okraji:) Srnca asi dva metre odo mňa som nevidela, čakal, kým mi ho syn ukázal, až potom znechutene odkráčal...

Za mlada som rada pozerala v bezpečí domova napínavé kriminálky, či  horory, nedá sa zabudnúť na príbeh R. Dahla, pozerala som na gauči zakrytá ľahkým paplónom, hlavný hrdina podobne prikrytý,  zbadal pod dekou pohyb - had, bál sa pohnúť... perfektne natočený jeho strach, pot, snaha zadržať kašeľ, dýchať jemne, takmer bez pohybu hrudníka, hrozilo uštipnutie...nuž, bála som sa pohnúť i ja, mala som pocit, že had je u mňa pod paplónom, striehne len na môj pohyb, aby zaútočil...opisovať strach po filme Psycho je asi zbytočné, mali sme so sestrou ...násť a tá hrôza ísť večer domov, rodičia mimo a my samé, prešli sme celý dom, všetko pozamykali a aj tak do rána poriadne nespali:)

Prežila som tri prepady, ubránila som sa, odvtedy o to väčší strach najmä večer... v Petřínskych sadoch večer jedného onanistu, nemala som okuliare,  nič som  nevidela:)

Nebylo by normální,  kdyby se člověk ničeho nebál./*

Já se bojím neustále. A nerada. :-) Pěkně jsi vylíčila své pocity...

líbila moc, já jsem ze své podstaty odjakživa bázlivý člověk, jako bych to ale na sebe přitahovala, bojím se všeho, čeho ty, mám to ale na vlastní kůži vyzkoušené, naposledy jsem šla sama z mejdanu, v autě mne pronásledoval muž, utíkala jsem, zastavil u kraje chodníku, vystoupil a byl od pasu dolů nahy a COSI mi ukazoval. Utíkala jsem jako o život, stále mne v autě pronásledoval, nikde nikdo, doběhla jsem domů div ne živá. Časem ho chytili, měl za sebou několik znásilnění, byl to ten můj uchyl, barva auta a popis souhlasil. Byl to normální táta od dětí a v noci takhle jezdil, chjo. Policajtům jsem ho nepopsala, bylo víc těch postižených žen. Pak mám ještě podobné zkušenosti,na náměstí černoch, v lese onanista, naštěstí vždy to dopadlo dobře, neb jsem v mládí vyhrávala závody v běhu. :-((  :-)) tobě *

Rádi se bojí třeba milovníci horrorů. Ti si ale mohhou být celkem jistí, že když sedí u televize a chroustají brambůky, nic se jim nestane.

A taky se rádi bojí hrdinové, protože mohou ukázat, že umí přemoci strach. Tip.

Asi som vo veku, keď  sa už o seba až tak nebojím, skôr ma vydesil covid, a  myslela som si, že už horšie nemôže byť. Môže.

V lese a  v opustenom dome sa  nebojím.  Na pravé poludnie v centre mesta na prechode  pre  chodcov,  to môže byť iný adrenalín. 

přesně Evži, nebezpečno je úplně všude, zvukoví chrastilové se pohybují všude tam kde je slyšet :D

mě samota nevadí, tam si může chrastit, nebo vrzat co chce, tma mi taky nevadí, neboť většina lidí se jako ty bojí tmy, zvláště temných a pustých míst, tam pak nikdo nechodí, protože se jich všichni bojí, jsou daleko bezpečnější, než třeba nonstop bar u zastávky s ubytovnou poblíž, tam jsou dost zajímavý existence i přes osvětlení :D:D

myslím že i lesy jsou dnes prosty banditů a lupičů číhajíc na obchodníky s povozem, ale zato v tlačenici v turisticky oblíbených místech ti někdo může šlohnout foťák, nebo vybílit peněženku za bílého dne :))

V tom případě mám, Květoni, fantazie přebytek.

To byl Kulík, Luboši. Ten léčil tak akorát pěkné slečny.

Taky je možnost, Jamardi, nechodit tam, kde to není zrovna bezpečné :-)

Je pravda, Lído, že dva lidi se bojí míň.

Nebojí se jenom lidé, kteří nemají fantazii. 

Já se otvírat a číst tvoje dílka přeci jen už tolik nebojím.

Kuklíka si pamatuji z filmu pro pamětníky – Cesta do hlubin študákovy duše. (nebo ten druhý) ;-)

Každý se alespoň trochu bojí, ale co se dá dělat.... :) Mně je taky nepříjemné, když nevidím, jestli někde někdo nestojí. Divné zvuky mě míjejí, ale v domě, kde bydlí tatínek samovolně vržou schody a to je pak jako kdyby po nich někdo chodil. Já jsem to nikdy neslyšela, ale on se na tom shodl se ženou....

Ráda jsem se s tebou chvilku bála. Na kuklíka taky kouknu :). 

Omluva za přeťuky. 

Hledač pokladů je v pohodě, ale určitě bych se lekla. Kuklík je lék a zadarmo.

Taky jsdm zažila, že zpoza keře vyskočil chlap s rýčem, vyhnaly ho holky /. Vylezlo z něj, že hledá hledačkou poklady, staré mince. Tak jsme se zasmáli a šli po svým. Kuklík si načtu, pomáhá i rozdrcený jitrocel. Bouřky se od jisté doby bojím taky nerada. Ale  někdy i ráda... 

Díky za návštěvu, Ireno. Dneska už tam nepůjdu. :-)

Pěkná mini, podaná s nadhledem  - a přece čtenáře až zamrazí...