Villonská balada

Tvůj přístup k životu je možná nejlepší. Buddhista by tě za něj možná i pochváli, ale hinduista by tě za něj pokáral. Ortodoxní hinduisté se musejí od určitého věku jaksi povinně zabývat přemýšlením o duchovních otázkách.

souhlasím, jsem asi zbabělá, ale snažím se na to nemyslet a užít si každého dne, stromy, kytky, ptáci,obloha... O smyslu toho všeho už nějakou dobu nepátrám, občas si přečtu nějaký zajímavý článek na tohle téma. Teorií je mnoho. Pěkný den

Markel,

buddhismus je sice zařazován mezi náboženství, ale ve skutečnosti to náboženství není. Dalajláma říká tak trochu ironicky, že buddhismus je nejrozšířenější forma ateismu na světě. Buddhismus nevzývá žádného boha, je to v podstatě jen nauka o tom, jak funguje karma.  

Podle mého soudu člověk potřebuje vědět, jestli má život vůbec nějaký smysl a pokud ano, tak jaký. Závidím lidem, kteří si takové otázky nekladou. Nemyslím si, jako Dostojevskij, že by ateismus nutně plodil bezskrupulózní zločince, jako byl jeho Raskolnikov, spíš mě děsí ateistické společnosti jako je ta naše, jako je kapitalistická společnost už ze své podstaty.  Taková společnost ničí a brzy taky definitivně zničí tuhle planetu.

Aleno, já nikomu neberu jeho víru, přesvědčení, vidění světa. Četla jsem si kdysi, ještě nezařazená :-)) o různých náboženstvích-vírách, ne jen ladabyle, fakt jsem se snažila najít něco, s čím souzním, nejbližší mi bylo křesťanství, i když s výhradami. Ostatní náboženství mi přišla nelogická. Mému vidění světa. V mém okolí není nikdo věřící, rodina už vůbec ne, to píši proto, že jsem se necítila být nikým ovlivněna. Jen mne překvapuje to množství lidí na světě, kteří vyznávají Aláha, vím, je mnoho směrů tohoto náboženství. Koukat svrchu na neřeřící..., to není nic pro mne. Budha je pro moje vnímání moc inertní. Měj se krásně

Nemohu.

Litartsi,

dozvěděla jsem se právě, že se věnuješ i zahradní architektuře. Můžeš mi doporučit nějaké realizace zahrad, které jsi navrhl?  Neříkej, že nikde na internetu nejsou fotografie žádné ze zahrad, které jsi navrhl. O realizaci soukromých zahrad přece nerozhodují "zlí" radní a "zlí" památkáři, tedy "kulturní ohraničenost doby", ale zadavatel. Pokud ses tedy živil jako zahradní architekt, nějaké zahrady po tobě musely zůstat. I po mně zůstane pár zahrad, třebaže zahradní architektka nejsem.

Mám se stále opakovat? Narazil jsem na kulturní ohraničenost doby.

Litartsi,

dívala jsem se teď chvíli na tvé návrhy dostavby Staroměstského náměstí. Co na něříkají památkáři? Mají vůbec nějakou naději na realizaci?

Ptala jsem se ale na realizovanou stavbu. Tvou vlastní stavbu něčím zvláštní a originální.

Tak takových a podobných diskusí jsem si na toto téma užil na Blogu idnes mnoho. Nemá smysl v nich pokračovat. Jen odpovím: Rád bych se pochlubil dostavbou Staroměstského náměstí, je to dobrý návrh, hodí se jak ke gotické věži SR, tak i k baroknímu kostelu sv. Mikuláše od K.I. Dienzenhofera.

Litartsi,

neumím si nic představit pod "postmodernou" v architektuře.

Je nějaká , aspoň jedna, realizovaná stavba, kterou by ses rád pochlubil?

Pane bože, je ho plný internet (stačí zadat jméno autora či název věci), můj Blog idnes i počáteční články na Pise.cz. No to je právě to, o čem píši, že postmoderna nedosáhla na Staroměstském náměstí vůbec ničeho. Prostě tam nepatří. Moderna ano, ale v syntéze s historickými slohy, ne bedna nebo patvary! Komerční designovou architekturu E. Jiřičné já nesnáším.

Litartsi,

jsou někde na internetu ty tvoje návrhy?  Ráda bych se na ně někdy podívala.

 Já se o architekturu nijak zvlášť nezajímám, ale líbí se mi stavby Evy Jiřičné. Jednak interiéry, s nimiž jsem se seznámila v časopisech, jednak realizace staveb, které jsem si prohlížela na internetu.

Markel,

moc ti děkuji za velmi pěkný citát.  ...Z těch tří debatérů v děloze bych já byla věřící. Třeba už proto, že Buddha řekl: tvoříme svět svými myšlenkami. Nevím, co tím přesně myslel, nejspíš tím chtěl říct, že už svými myšlenkami tvoříme každý svůj karmický příběh. Možné ale taky je, že už svými myšlenkami tvoříme osud svůj vlastní i osud jiných. Skeptici a lidé zabetonovaní v předsudcích zůstanou vždy při zemi, ale aktivní snílkové vzlétnou vysoko nad krajinu i kdyby třeba jen na rogalu.  

Dobře technicky i výtvarně vyřešených moderních staveb je mnoho, ale tam, kde je zapotřebí velké umělecké duše, tam moderna i postmoderna selhává. Např. pro dostavbu Staroměstského náměstí, kde"vyhořelo" již 9 soutěží během 20. století. Nabídl jsem MHMP kvalitní návrh řešení, zde vhodně spojující historické i moderní pojetí architektury a narazil na kulturní ohraničenost doby.  

jenom takové laskavé povídání ti přeposílám :-))

Litartsi,

zaujalo mě, že zde, jakožto architekt, mluvíš i úpadku architektury. Já ale znám i příklady velmi dobře vyřešených staveb. Architektura přece není jen záležitost výtvarná, nýbrž - a to hlavně - technická. Nelze srovnávat technologie  třeba v 18.stol s těmi dnešními.  Sonet ale pořád zůstává sonetem.

Kulturní úpadek se týká všech uměleckých oborů:  architektury, malířství, sochařství, literatury, divadla, hudby... Co myslím tím úpadkem? Odklon od duchovní obsahovosti i od poctivého řemesla. Nejsem z těch, kteří nechápou současnost. 

Markel,

na Jungovi je zajímavé to, že se po celý život držel jako renomovaný vědec - psychlog na uzdě a teprve ve vysokém věku začal otevřeně přiznávat, jaké má názory i to, že je vizionářem. Popisoval ve svých knihách své vize. Z mého hlediska je vysoce zajímavé, že se zaobíral Knihou I ťing a tarotem. "Skutečný vědec" by neměl studovat orákula.

Litartsi,

já tady píšu výhradně o úpadku české poezie a to proto, že jsem už stará a mohu srovnávat, jaké bylo postavení básníků v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století s tím, jaké je postavení současných básníků ve společnosti dnes.  Jestli prochází výtvarné umění stejným úpadkem jako poezie, to bych si netroufala hodnotit celosvětově ani v rámci naší domácí scény.   

V čem ty spatřuješ onen úpadek, o kterém mluvíš?  Nejde spíš o to, že jsi zahleděný do dávné minulosti a že už nejsi schopný se adaptovat na současnost?

Aleno: tak jsem si na přeskáčku přečetla dialogy, myslím tvé a Litartse. Velmi zajímavé. Jen tak mimochodem, na reinkarnaci nevěřím, moje nejlepší kamarádka ano, naše přátelství dál trvá. Snad se jednou dozvíme, kde je pravda. Je spousta literatury, pro i proti reinkarnaci. Co se týče Junga, ten mne kdysi pěkně rozbouřil moje hladiny povědomí o Bohu. Dá se říci, že otřásl mojí vírou o všech pozitivních vlastnostech Boha. To jeho pojednání o knize Job bylo tak sugestivní, logické....

Já neprezentuji jen svůj názor! Po bok těch největších malířů - starých mistrů Dalí nikdy zařazen nebude, takový tu již existuje nadhled. Otázky, které mi kladete, jako, co jsou to afektované malířské barvy, nepatří k odbornému hodnocení výtvarného díla. Vybraný výtvarný vkus je podmínkou pro jeho objektivnější zhodnocení. Picasso, Dalí i Chagall byli velmi slavní již za svého života, ale o čem to také svědčí? Že odstartovali, s mnohými dalšími, současný kulturní úpadek.  

Litartsi,

oba tady prezentujeme jen své osobní názory a proto nemá smysl se hádat. Zda bude třeba za 500 let kunsthistoriky Dalí zařazen po bok renesančních velikánů, to se nedozvíme...  Pro mne osobně je ale důležitější to, že jako jeden z mála byl Dalí ve druhé polovině dvacátého století velmi slavným malířem spolu s Picassem a Chagalem. Ti umělci byli obecně známí a veleslavní už za svého života. A kdo je celosvětově slavným malířem dnes? Ty znáš někoho takového?

Užití tohoto obrazu na plakát, to ano (onen film o Ježíšovi jsem viděl). S mnohými těmi renesančními, manýristickými (např. s Parmigianinem) či barokními mistry srovnatelný je. Ne však s těmi největšími, jako byl např. také Leonardo, Rembrandt, Vermeer nebo Goya. 

Co jsou afektované barvy, zde ve splývavém malířském rukopisu? Vyumělkované, přehnaně ostré, kýčovité barvy, s nedostatem citu pro dosažení duchovní hloubky pomocí lazurních vrstev. Michelangelovy nástěnné malby v Sixtinské kapli jsou již po restauraci, která proběhla v 80. a 90. letech. Do jaké míry jim vrátila jejich původní barevnou podobu, je otázkou. Je možné, že v barvách bylo něco přidáno. Ale i tak je zde situace výtvarně výborná díky tomu, že se jedná o Michelangelovo dílo. S přihlédnutím i k tomu, že se jedná o nástěnné malby pro vzdálenější pohled diváka.

Litartsi,

nevím přesně s jakými velikány jsi Dalího srovnával, ale myslím, že snese srovnání s kýmkoli. Je něco jiného prohlédnout si na internetu stovky Dalího děl (ale i za to ti tleskám) a skutečně ty obrazy dopodrobna studovat a rozumět jim. Také se dají přečíst stovky, ba tisíce básní a co z toho, když jim člověk nerozumí?

Dalí sám se považoval za jednoho z klasiků a byl celoživotně fascinován Leonardem, Raffaelem, Vermeerem,Milletem, Bocklinem, Goyou a dalšími.Nakonec stanul po boku těchto mistrů. Ve své době také nepřímo udělal hodně pro jejich propagaci. Je otázkou, jestli by se mu totéž podařilo v tak antiduchovní době jako je ta naše. 

Litartsi,

obraz, o kterém se tady bavíme byl použit na plakátě pro film Piera Paola Pasoliniho "Evangelium Svatého Matouše" z roku 1964 a jistě v plakátové době, kdy plakáty skutečně zvaly do kina a byly též předmětem sběratelské vášně, přilákal do kin obrovské množství diváků. Je to vynikající obraz plně srovnatelný s díly renesančních mistrů a posedlost perspektivou, která se v něm odráží, je též renesanční záležitost.

Co jsou "afektované barvy" ? Celý obraz je naopak komponován v soumračné hnědi, která přechází do fialové a dole vyúsťuje ve velmi chladnou a smutnou modř.  Michelangelo v Sixtinské kapli používal daleko "afektovanější" barvy, takže ho dle své logiky můžeš označit za trapného manýristu.   ...Ale aspoň o barvách na obrazech trošku přemýšlíš a to považuji za velké plus. 

Dalího obraz Vidění sv. Jana od Kříže nemá duchovní hloubku např. obrazů Grünewaldových nebo Caravaggiových. Je to afektovaně a teatrálně namalovaná postava ukřižovaného muže, byť v mistrovsky naturalistickém provedení. 

Dalího Sv. Jan od Kříže? Afektované barvy, jako u jeho jiných naturalistických obrazů.

Viděl jsem na internetu prakticky celé jeho dílo, asi 800 obrazů. Já jsem ho zde srovnával s některými nějvětšími malířskými velikány, mezi které by nepatřil. To ani z jeho tváře tak nevyzařuje, ale vynikající byl.

Viděl jsem na internetu prakticky celé jeho dílo, asi 800 obrazů. Já jsem ho zde srovnával s některými nějvětšími malířskými velikány, mezi které by nepatřil. To ani z jeho tváře tak nevyzařuje, ale vynikající byl.

Litartsi,

Dalího dílo je velmi rozsáhlé a já nevím, kolik jeho obrazů znáš. On namaloval řadu pláten která dokazují, že by určitě patřil mezi světové mistry v každé době. Jsou to třeba prostá zátiší jako The Basket of Bread z roku 1945 a na druhé straně třeba vysloveně manýristický obraz Christ of St.John of the Cross z roku 1951.  Pokud Vidění Svatého Jana od Kříže není hluboce duchovní obraz, tak co už je? Obrazy, které zde uvádím vlastně nemají se surrealismem nic společného.

Dalí by ale nikdy nedokázal malovat jako zmínění staří mistři, v takové duchovní hloubce. Picassa také nemám rád, právě pro tu jeho dětinskou paranoiu.  

Litartsi,

Dalí byl asi z moderních malířů jediný, kdo uměl skutečně kreslit a malovat. Měl natolik velké nadání, že by se uživil jako malíř v jakékoli době - v reneanci, v baroku i v devatenáctém století. Picasso, se kterým se S.D. nesnášel, kreslil také dobře, mnohem lépe, než si běžný člověk dokáže představit podle jeho kubistických obrazů, ale když pronesl svou nadutou větu, že v dětství maloval jako Raffael a celý život mu trvalo než se naučil malovat jako děti, byla v tom jen prázdná sebestřednost. Picasso by nikdy nedokázal malovat jako Raffael. Dalí ano.  Přisvojoval si Raffaelovy madony, aby mohl s jejich pomocí tlumočit vlastní úzkostné pocity z moderní doby. Z teorie relativity a z výbuchu atomových bomb v Japonsku.

Nezkreslujte moje výroky, tak vznikají pomluvy. Nenapsal jsem o Dalím, že byl jen blázen, který vnášel do umění chaos. Já jsem také umělec, tak dobře rozpoznám, kdo jím je. Uznávám jeho malířskou imaginaci, jen se mi osobně nelíbí jeho výstředně-fantazijní typ surrealismu, odtržený od reality. Ve srovnání se starými mistry, jakými byl třeba Bosch, Brueghel či Grünewald mi ale jako malíř vyznívá hůř. Ti té duchovní imaginace mají víc. 

Litartsi,

třeba Maorové tvrdí, že se svět narodil z obrovského vejce. To se teorii velkého třesku dost podobá. Každý se ale může zeptat: a kde se vzolo to vejce? A kde se vzala ta prvotní singularita? A kde se vzal Bůh - stvořitel?  Myslím, že na tyto otázky nebudeme umět nikdy odpovědět, protože prostě přesahují možnosti našeho myšlení.   Hrůzu mám ale z toho, že moderní věda bere lidskému životu smysluplnost. Návrat k víře je i návrat ke smysluplnosti - a to byla třeba i cesta Dalího, o kterém jsi mi psal, že to byl jen blázen, který vnášel do umění chaos. Pravý opak byl pravdou. Vnášel do umění smysluplnost, kterou mu moderna odňala.

Velký třesk je nejspíš omyl, jakýsi "mrtvý" bod, do kterého vědce zavedl jejich fyzikální průzkum (nechci zde šermovat s odbornými termíny). Vznik vesmíru (tedy pozorované části) či zde v přeneseném smyslu "zro(na)rození" a jeho rozpínání, může být i "růstem" a "stárnutím" mnohem většího kolosu. Věda hovoří i o postupném "zániku" vesmíru, tedy zde v mé myšlence o jeho "smrti". To, co tvrdí současná věda, všechny filosofie a ideologie, nevypovídá nic o celkové skutečnosti, jsou to jen jakési hypotézy, teorie, filosofie a ideologie, sloužící jen potřebám člověka. Tudíž i ta moje o vesmíru, jako součásti většího"živého organismu".

Litartsi,

já každému přeju víru v Boha jakožto bytost. Bůh - stvořitel se ale vědecky dokázat nedá. Vývoj vesmíru se naopak matematicky popsat dá. Zatím ovšem chápeme jen velmi malou část universa a naše "teorie všeho" je pouhou teorií, protože nikdo nikdy neviděl temnou hmotu a temnou energii, ze kterých se universum prý většinově skládá.  S kosmologií se to má tak, že její slovutné teorie by v jiných vědách nebyly vůbec brány vážně. Zda někdy "teorie všeho" (sloučení teorie subatomárních částic a kosmologie) bude doložitelná nezvratnými důkazy, to je ovšem otázka.

Litartsi,

nejprve mi vyčítáš náboženské(= buddhistické) "dohady" a pak mě sám zahrneš dohady ještě tisíckrát diskutabilnějšími, které už vysloveně chytáš ze vzduchu. ...Jak by asi mohl mít svět, který zatím dokonce ani nemá fyzikální povahu(svět před velkým třeskem) už mít povahu biologickou?

Současná kosmologie nestaví své teorie v první řadě na fyzice, ale staví je na matematice a tato matematika se týká teorie chaosu. V tom je současná kosmologie v podivuhodném souladu s některými starořeckými filozofy, kteří rovněž tvrdili, že na počátku byl chaos.   Současná kosmologie tedy začíná tam, kde může matematika dle teorie chaosu popisovat, jak uprostřed chaosu vzniká řád. Věda ale nemůže odpovědět na otázku, proč se prvotní chaos začal organizovat expanzí(= tzv. "velký třesk"). Paradoxem ovšem je, že prvotní vesmírný "chaos" byl statický , rovnoměrný a začal se organizovat tím, že se jeho části shlukovaly, zatímco celý vesmír se rozpínal a fyzikálně se organizoval. Jak nápadně to připomíná čínský taoismus, který tvrdí, že počátek světa byl statický, protože síla Jang a síla Jin byly v rovnováze!

Nenapsal jsem, jaké povahy je tento tvůrce, jestli duchovní nebo materiální. To jsou jen naše lidská dělítka: na duchovní a hmotné. V posmrtný život ale nevěřím, naše tělo a duše jedno jsou.

Tzv. "Velký třesk", jedna z teorií, ke které při výzkumu počátků vesmíru dospěli vědci, je zavedl do slepé uličky, ze které již nenacházejí cestu. Z čeho vznikl VT? Z ničeho to nebude, takže další cesta, která již člověku může být navždy utajena. Je také docela možné, že zkoumaný vesmír je jen součástí daleko většího celku, dokonce také jakési "biologické" povahy. Tedy vyšší "živý" organismus, který v celku člověk již nejspíš nepozná, a za který se již nepodívá. Vždyť vesmírná tělesa se tu pohybují v určitém řádu,  periodicky, v cyklech i proměnách a Země dokazuje, že se neživá hmota umí také vyvinout v ještě složitější živou hmotu. Moje víra spočívá v tom, že vše je tvořeno a řízeno z ještě nějakého vyššího centra, ovšem pro náš lidský rozum nepoznatelného.   

Takže si myslíš, že nějaká velmi mocná bytost stvořila tento svět? To by ovšem znamenalo, že tato bytost musela být pouze duchovní povahy, když teprve tvořila meteriální svět a tvořila jej podle svých záměrů a plánů. Z hlediska logiky popíráš sám sebe. Na jedné straně nevěříš v duchovní povahu lidské duše, na druhé straně věříš v Boha jako čistě duchovní bytost. Ve svém věku bys už mohl mít jasno.

Já nejsem ateista, věřím v boha, jak jsem již uvedl, ve spravedlnost, ale ne  naivním způsobem jako křesťané, kteří si boha antropomorfizovali a idealizovali. 

Co bylo dříve - přírodní zákony, nebo hmota? Pokud mi odpovíš, že hmota, já se ptám, podle jakých přírodních zákonů probíhal "velký třesk" ?

Dvě duše si nevybraly společnou dělohu pro vývin jednovaječných dvojčat. Vše má svůj fyzický základ, na úrovni těch nejmenších částeček hmoty (člověkem již i nepoznatelných) a  reakcí mezi nimi. Ano, nesou v sobě i základy budoucí duše, jako nejsložitějšího projevu živé hmoty. Smrtí se pak vše rozpadá a mizí. 

Já nikomu nevnucuji buddhistické přesvědčení. Ty ses jen ptal, zda existují vědecké důkazy o reinkarnnaci a já jsem ti doporučila díla profeora Iana Stevensona plná terénních výzkumů. Kdyby ses s tématem chtěl doopravdy seznámit, stačilo by si aspoň jednu z těch knížek přečíst...

Drtivá většina lidstva napříč náboženstvími je přesvědčena, že duše bez těla existovat může a také existuje. Myslím, že je o tom přesvědčena i většina mainstreamových vědců, ale bojí se to říkat nahlas, protože by je jejich materialističtí kolegové ukamenovali.  Češi jsou nejateističtější národ v Evropě, takže se tvým názorům nedivím.   Já jsem se narozdíl od tebe vždy snažila seznámit se s názorem protistrany, tedy materialistů. Nepřesvědčili mě, i když být materialistou by bylo velmi lákavé. Člověk by pak neměl žádnou vyšší odpovědnost, žádné skutečné svědomí. ...Tohle je téma několika Dostojevského románů a (pravoslavný křesťan) Dostojevskij je můj idol. Nejen literární. 

To, co uvádím, jsou vědecky (logicky) podložená fakta, žádné výchovou podmíněné ideologické iluze. Těch jsem se právě zbavil, odkloněn od křesťanských smyšlenek víry. Středověký křesťan ještě nevěděl, že země je kulatá a točí se kolem slunce. Také žádná duše nemůže existovat sama o sobě, bez těla, a rozhodovat se, do jakého prostředí se znovu tělesně narodí. I ta má svou fyzickou podstatu, jako nejsložitější projev buněčného systému našeho organismu. Vy mi tady odporujete náboženskými smyšlenkami, které s realitou nemají nic společného. Mají význam jen pro věřící. To, že tady ale existuje nějaký vyšší řád, se nedá nijak zpochybnit. O tom se sám každodenně přesvědčuji, řízen ve svém myšlení a konání. A pomáhají mi v tom i některé myšlenky, obsažené ve Starém Zákoně bible.    

Litartsi,

několik jednovaječných dvojčat jsem v životě potkala a tak vím, že třeba fyzicky identičtí bratři mohou mít zcela odlišnou povahu. Z těch, které jsem znala byl třeba jeden veselý, společenský extrovert a ten druhý depresivní introvert. Ale to mne jen utvrdilo ve víře v reinkarnaci: dvě duše si vybraly stejnou dělohu a podobný osud, který se díky rozdílným povahám po střední škole začal velmi lišit.  Je to přesně tak, jak hlásal Ježíš Kristus:  Což se narodilo z těla, tělo jest a což se narodilo z Ducha, duch jest.  DNA tedy jen určuje, jak vypadá tělo, ale pozor: ani to neplatí stoprocentně, protože každé z jednovaječných dvojčat má  jiné otisky prstů, což dobře ví každý, kdo pilně čte detektivky. Čtenářka Osudu z ruky by mohla říct: každé z jednovaječných dvojčat má v dlani vepsaný zcela jiný Osud. 

Litartsi,

to, co uvádíš jako fakta jsou ve skutečnosti jen výchovou podmíněné iluze. Jme vychováváni a vzděláváni na základě světonázoru a ideologie, které stmelují a ovládají naši společnost způsobem, který se momentálně zrovna hodí vládnoucí kastě. Středověký křesťan by mi také napsal, že  Země přece "nemůže" být koule, protože by se oceány vylily do prostoru, nebo že se Země "nemůže" točit kolem Slunce, protože přece každý vidí, že to Slunce denně putuje po obloze od východu k západu.

Dle buddhistické představy se duše v bardu(jakási mezistanice mezi předchozí a následující inkarnací) sama během dialogu s jedním s bódhisattvů(= nejvyspělejší duše, která se již dále nemusí inkarnovat) rozhodne do jakého prostředí se znova narodí. Navrat do někdejší rodiny také nelze vyloučit, ale je málo pravděpodobný. Duše se vtěluje znova proto, aby odčinila etické chyby, kterých se během uplynulého života dopustila, takže reinkarnace je vlastně trstem a nirvána vysvobozením z utrpení, které nám přináší koloběh životů.

Ani jednovaječná dvojčata nikdy nejsou zdvojením téhož člověka. Jsou to dva jedinci, velmi si podobní. Tu Indii sem prosím vás nepleťte. Nábožensko-ideologické a filosofické pohledy jsou přece něco jiného, jako biologické, vědecké.

Nikdo se znovu nenarodil a narodit nemůže. Každý člověk má svůj složitý příbuzenecký rodokmen, v němž se generacemi přenášejí určité společné geny a zároveň přibírají i cizí geny. Žádný rodičovský pár se tudíž i z těchto příčin nikdy nezopakoval, proto i znovunarození téhož jedince není možné. To, co produkuje lidský mozek, má jistě spojitosti se svými předky, ale nejsou to důkazy znovuzrození člověka. 

Litartsi,

universitní profesor na lékařské fakultě University of Virginia, jako byl Ian Stevenson, pro tebe není dostatečně renomovaný vědec? 

Uvědom si, že naše západní kultura je prostě jen poplatná našim nábožensko- ideologickým tradicím a například indická kultura je zase poplatná hinduisticko-buddhistickým tradicím. V Indii třeba i u soudu může svědčit dítě, které si vzpomíná na svůj minulý život a usvědčit tak svého vlastního vraha. 

Všichni tito filosofové se v tomto případě mýlili a mýlí. Věda tyto domněnky jednoznačně vyvrací. Ty biliony buněk člověka se nemohou sestavit znovu do téhož pořádku a v naprosto stejné kvalitě. 

Litartsi,

já plně respektuji, že inklinuješ spíše ke Starému zákonu a na Ježíše Krista se díváš podobně jako Židé. Chtěla jsem ti jen naznačit, že ve starověku bylo učení o reinkarnaci obecně rozšířené. Ve starém Řecku byl šiřitelem učení o reinkarnaci hlavně Pythagoras, ale tuto nauku sdíleli i Soratés a Platón.

Pokud by ses chtěl o reinkarnaci něco dozvědět, doporučila bych ti některou z knih profesora Iana Stevensona, například knihu "Existuje reinkarnace?". Mně tato kniha přesvědčila dostatečně.

K učení o reinkarnaci se klonili nejen antičtí filozofové, ale i ti novověcí. Například Voltaire nebo Nietzsche.

Byl jsem vychováván jako křesťan-katolík, ale vytvořil jsem si vlastní pojetí víry. Mám, kromě moravských a chorvatských předků, také židovské předky. Proto je mi bližší Starý Zákon bible, kde nalézám i trvale platné pravdy, odpozorované ze života, nežli Nový Zákon. Zde je moje sepětí s vyšším řádem (bohem). NZ je církevní, účelově idealizovanou a smyšlenou úpravou, pojednávající o životě a učení J. Krista. To, že tento člověk žil, je pravděpodobné, ale nevěřím v jeho božskou podstatu, o níž píše bible. Mohl to být jen člověk a ne bůh v lidské podobě, jak jej chápe křesťanská víra v boha. Narodil se normální lidskou cestou, nekonal zázraky a také nevstal z mrtvých. Nevěnoval jsem proto ani větší pozornost zmíněným evangeliím.

Reinkarnace, tedy znovuzrození vědomí člověka po jeho fyzické smrti v novém těle, je jen věcí víry, nikoli prokázanou skutečností. Jak jsem již výše napsal, biologicky je již nemožné, aby s zopakovala tatáž rodičovská situace pro znovunarození zemřelého člověka. Vždy se jedná o nového jedince, byť i velmi podobného tomu zemřelému.  

Litartsi,

když jsem se zabývala básněmi Williama Blakea, vehementně jsi obhajoval křesťanství. Usoudila jsem tedy, že se vyznáš v bibli a v evangeliích obzvláště. Ale není tomu tak. Očekávala bych, že mě opravíš a sdělíš mi, že o reinkarnaci nemluví Ježíš v evangeliu Svatého Matouše, ale v evangeliu Svatého Jana, což je celkem známá věc, ale nestalo se. Rozhodně nepatříš k těm, kteří by bibli dokonale znali.

O reinkarnaci mluví Ježíš ve III. kapitole ev. Sv. Jana v rozhovoru s židovským aristokratem Nikodémem. Abys mi uvěřil, uvádím krátký citát:

4. Řekl jemu Nikodém: Kterak může člověk naroditi se, starý jsa? Zdali může po druhé v život matky své vjíti a naroditi se?

5. Odpověděl Ježíš: Amen amen pravím tobě: Nenarodí- li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království božího.

6. Což se narodilo z těla, tělo jest a což se narodilo z Ducha, duch jest.

7. Nediviž se, že řekl jsem tobě: Musíte se znovu zroditi.

8. Vítr, kam chce, věje, ale nevíš, odkud přichází a kam jde, tak jest každý, kdo se z Ducha narodil.

Číst Junga? Sv. Matouš v evangeliu? Kdo se narodil dvakrát? Nikdo, protože je to biologicky nemožné. Lidský organismus je tak složitý a specifický, že je rodičovská shoda pro jeho znovunarození nemožná. 

Je to dokázáno. Stačí jen číst a číst a číst Junga.

Existuje celá řada důkazů o reinkarnaci, které jsou nezpochybnitelné. Dokonce se o reinkarnaci mluví i v bibli, v evangeliu Sv. Matouše.

...Také bych se mohla zeptat: existují vůbec nějaké vědecké důkazy o tom, že žil Ježíš Kristus? Existují vědecké důkazy, že existuje Bůh(otec)? Existují vědecké důkazy o tom, že je nebe? A kdepak to nebe je?

Je třeba nejprve dokázat, že ti lidé opravdu neměli s Indií nic společného, tedy alespoň s hinduismem. Mohli mět podobné myšlení a cítění, to ano. S tou reinkarnací jste mě již rozesmála. Kde jsou skutečné, konkrétní důkazy, že se někdo fyzicky převtělil v někoho jiného, nebo se znovu narodil?

Jde právě o to, že ti lidé neměli třeba s Indií nic společného a přesto se jim zjevovala ve snu hinduistická božstva. Kolektivní podvědomí není vázáno na národ nebo na rasu. Reinkarnace také probíhá napříč časem, národy i rasami.

Naše kultura v dítěti od narození umrtvuje vše, co je v rozporu s momentálně vládnoucími představami o světě. Napravit to může třeba hypnóza nebo holotropní dýchání.

Ale ano, to jsou schopnosti mozku, se kterými se člověk (zvíře) rodí. Souvisí s jeho pudovou existencí.

Pokud se ale více lidem ve snu zjevuje něco podobného, dokonce v konkrétní podobě, tak ti lidé musejí mít něco společného (rasa, zážitky, povědomí, nemoc). Mně se hinduistická božstva nikdy nezjevila. Bůh ano, protože jsem byl vychováván jako katolík.

Litartsi,

vidím, že o těchto věcech nemáš potuchy. Před druhou světovou válkou prováděl Jung rozsáhlou analýzu obsahu snů svých pacientů. Zjistil, že v jejich snech se často vyskytují starogermánská a hinduistická božstva včetně symbolů(např geometrických útvarů) s nimi spojených. Vyšetřovaní lidé nikdy nepřišli do styku s tak speciálními vědomostmi.

Kolektivní paměť se vyskytuje i na subhumánní úrovni. Už Konrad Lorenz třeba zjistil, že nad čerstvě vylíhnutými ptáčaty stačí pohnout papírovou maketou letícího dravce, aby se vyděšeně přikrčila v hnízdě, ačkoli dosud žádného živého dravce ti ptáčkové neviděli.

Vlastnosti a pocity člověka lze vyjádřit subjektivním symbolickým způsobem. Např. zrůdy a nestvůry, které malovali výše zmínění malíři, nejsou univerzálně platnými symboly. Jsou výplodem jen jejich fantazie, podvědomé či vědomé. Vždy se však v konkrétním vyobrazení jedná o smyšlenky, vzniklé až při jejich realizaci.

Jistěže tu jsou obecně platé schopnosti a projevy lidského mozku, související s existencí člověka, které nebyly získány smysly.

Co se ale člověku zjevuje ve snech, nejprve prošlo jeho smysly ve stavu bdělém. Ve snu pak dochází pod vlivem emotivních zážitků, prožitků i odstupu času k jejich transformacím do neskutečných, ryze subjektivních dějových rovin. Zde se pak promítá nejrůznějším způsobem, co člověk v životě dosud prožil, v realisticko-fantazijních kombinacích a proměnách.

Univerzálně platné jsou jen obecně známé symboly, např.: "Kristus na kříži", "křesťanský kříž", "hákový kříž", "srdce", "smrtka" a podobně.

Nikoli. Jisté symboly nejsou "smyšlené", jsou naopak univerzálně platné. Jsou součástí kolektivního podvědomí. C.G. Jung dokázal studiem lidských snů nezvratně, že Lockova teze "coje v mozku, muselo nejprve projít smysly", je neplatná. 

Ano, výše zmínění malíři malovali i smyšlené symboly člověka, zvířat a věcí.

Litartsi,

symboly jsou symboly, nejsou to smyšlené věci. Různé mystické symboly mohou být obecně platné jako kupříkladu symboly obsažené v tarotu, mohou však také být vymyšlené nějakým básníkem či malířem, o čemž jsme se tady bavili nedávno v souvislosti s mými překlady Williama Blakea, který by se rovněž dal  za "předskokana" surrealismu označit.  Skutečný surrealismus však vznikl až ve dvacátých letech dvacátého století a úzce souvisel s pojmem a koncepcí podvědomí Sigmunda Freuda. Umění začalo jakýmsi způsobem psychologizovat třeba politiku(viz Dalího obrazy Hitlera a Lenina) a spíše upozorňovalo na problémy a kladlo otázky, než že by třeba mravoličně varovalo před peklem a nabádalo k ctnostnému životu jako Dante Alighieri.

Vždyť to píši, že Bosch a také Brueghel či Grűnewald malovali i fantaskní obrazy, se smyšlenými symboly lidských a zvířecích postav i se smyšlenými věcmi. Ovšem vždy ve spojitosti s vlastnostmi a životem člověka (Brueghel, např.: "Pád andělů", Grünewald: "Pokušení sv. Antonína"). Obraz, který Botticelli namaloval k "Božské komedii", zobrazuje pouze lidské postavy, rozdělené na vyvolené a zatracené. Tedy žádné fantazijní znetvořeniny či obludy. Tintoretto je ve vyobrazeních lidských postav také zcela realistický.  Dalí se odtrhuje od reality a hlavně na tyto malíře umělecky vůbec nemá. Ostatně to se týká i Picassa a dalších modernistů.

Litartsi,

překvapilo mě, že jsi použil pojmy jako "paranoidní surrealismus" a "snový surrealismus". Ty pojmy jsou odborné a to, žes je použil, naznačuje, že toho možná víš o dějinách umění i víc, než tady přiznáváš.

Salvádor Dalí byl velmi složitou osobností, v jejímž nitru se pral konzervativec s modernistou. Celý jeho život poznamenalo to, že se narodil jako "náhražka za mrtvého bratra", jako Salvádor Dalí č.2. Neustále musel svému okolí "dokazovat", že on není mrtvý, že on je živý a je tady. To byl asi hlavní psychologický důvod jeho extrémního exhibicionismu.

Byl z poměrně bohaté rodiny(jeho otec byl notář) a jako takový byl v nitru konzervativcem a to větším než jeho otec. Otec ho poslal na civilní střední školu, neboť byl na svou dobu pokrokář, ale mladý Dalí chtěl na církevní školu, kde byla vyučovacím jazykem francouzština. Musel se naučit francouzsky a církevní školu pak vystudoval. Na akademii v Madridu nejprve tajil, že se živě zajímá o moderní umění a vystupoval nejprve jako povznesený reakcionář, pro kterého byli učitelé na akademii příliš moderní. Když se ale nedopatřením(?) našly dva jeho kubistické obrazy, rázem vyměnil kabát a stal se modernistou č.1.   Půl života se ovšem Dalí ani neživil jako malíř ale jako designér ve světě módy, jako divadelní a filmový scénograf a dokonce také jako choreograf. Světoznámého modernistu z něj udělaly teprve dlouhé pobyty v USA a jeho věhlas ve státech.  V pokročiém věku si splnil své mladické sny. Byl extrémně slavný(a to dokonce i v socialistických státech), velmi bohatý, získal od generála Franka státní vyznamenání a od krále šlechtický titul.

Litartsi,

ještě pár slov k tvému včerejšímu komentu.  I když máš poměrně slušné povědomí o dějinách malířství, tak za předchůdce surrealismu by se dal z té trojky, kterou tu uvádíš, pokládat snad jen Hieronymus Bosch. Rozhodně ale nešlo o "snový" surrealismus ale o fantaskní umění, které bych postavila hned vedle Botticelliho ilustrací k Dantově Božské komedii. A jak by také ne? Žili ve stejné době. V době, kdy renesanční "fantasy" byla plná symbolů souvisejících s filozofií a křesťanstvím. V žádném případě nešlo o nějakou volnou hru představ. Matthias Grunewald stál na pomezí mezi gotikou a renesancí a byl to velmi expresivní malíř náboženských námětů. Brueghel byl do jisté míry podobný "symbolista" jako Bosh. Já bych za předchůdce surrealismu, hlavně toho s., který vytvořil Dalí považovala spíše Tintoretta.

Není divu, že jeho P.Marii z Port Lligat papež posvětil, když ji vymaloval realisticky, inspirován starými mistry, a ne třeba jako ptáka, letícího do nebe. Nechci snižovat Dalího umění, má svoji imaginaci, mě ale takový způsob malování nezajímá.  

Litartsi,

jsem už právě na odchodu a tak ti odpovím příště. Asi zítra.

Dnes jen tolik, že Dalí svůj surrealismus považoval za smysluplný, mystický, na rozdíl od surrealismu těch ostatních, hlavně jeho protivníka André Bretona. Z více důvodů smysluplnost jeho pojetí surrealismu potvrdila skutečnost, například posvěcení jeho obrazu Madona z Port Lligat jakožto regulérního církevního katolického obrazu papežem.

Salvadora Dalího nesnáším. Paranoidní surrealismus, ke kterému dospěl, je mi cizí. Předchůdci snového surrealismu byli např. H. Bosch, P.Brueghel nebo M.Grűnewald. Ti ve svých fantazijních vizích ale vycházejí z reality života a jsou malířsky a umělecky hlubší, než byl výstřední a ukřičený Dalí. Říkal si "československý malíř"? To odpovídá spíš jeho fantaz-magorii. 

Zachraňovat svět, ale to umění nemůže! Jen obohacovat život uměnímilovným lidem. Já sice vycházím z historie, ale rozhodně se nepovažuji za konzervativního tvůrce. Pro dostavbu Staroměstského náměstí jsem vytvořil návrh, který se sem hodí, na rozdíl od všech těch ostatních návrhů. Je historický i soudobý a řeší všechny hlavní urbanisticko-architektonické problémy tohoto místa. V poezii jsem se také poučil klasikou, kterou prorážím vlastními směry.  

Litartsi,

velmi podobné historizující obrazy jako Mucha v rámci Slovanské epopeje maloval i Salvádor Dalí. Také jsou na nich postavy na nebi a díla jsou pojata velmi "dekorativně".  I když si Dalí říkal "Československý malíř" a měl k Československu speciální vztah, nemyslím, že by kdy viděl Slovanskou epopej.   Jde tedy o jakousi "konvergenci" v malířství 20.stol.

Svými plakáty Mucha dobyl svět, ale už řadu let se zdůrazňuje, že byl dost mnohostraným umělcem a tvořil velmi různě.   Zajímavá ale byla přímá konfrontace Muchových a Klimtových děl na výstavě ve Vídni. Některým našim teoretikům možná začalo docházet, že Epopej asi přecejen nebude tak špatná.

K oné větší pestrosti současného umění, o které píšeš, bych chtěla říct, že pokud se výtvarné umění už řadu desetiletí snaží být "progresivní" a "originální", diváky to nakonec přestane bavit. Nás konzervativců přibývá. Bude nás dost na to, abychom zachránili svět?

Kultura dnes již není tak monotypická, jako byla kdysi, jak známo. Souběžně se vyvíjejí různé umělecké tendence a styly. Legitimní jsou i anachronismy, pokud mají tvůrčí vklad. A ten Slovanská epopej v sobě nese. Pro mě osobně jsou ale víc jeho plakáty. Podobně třeba i Švabinského "baroko".

Litartsi,

je otázka, zda víc ovlivňuje moderní doba progresivní umělce nebo progresivní umělci moderní dobu... Nejvíc asi "moderní dobu" ovlivňuje kapitalismus a bezbřehá chamtivost, o čemž ostatně je jistý Chaplinův film už z roku 1936.

Ale někteří umělci mohou být v jistém životním údobí naprosto anachroničtí jako třeba Alfons Mucha, když maloval svou Slovanskou epopeu ( 1912 - 1926). V jeho době byla považována za paskvil a naprostý anachronismus a trvalo to skoro sto let, než jsme jí začali přiznávat hodnotu. Dnes se jí chlubíme ve světě.

Skuteční umělci jsou vždy závislí na své době, jejímiž kulturními idejemi jsou právě nositeli, ale nepřizpůsobují se povrchním módním vlnám.

Litartsi,

jistěže existuje mnoho umělců(nebo spíše "umělců"), kteří si "tvoří" jen sami pro sebe bez ohledu na to, co se kolem nich děje. Mnozí přímo ostentativně kašlou na modernost i módu. Ale jsou právě tohle "skuteční" umělci? Jen zřídkakdy...  Uváděla jsem jako příklad malíře, který maloval relevantní díla pouze v mládí - Antonína Hudečka. Spolu s Antonínem Slavíčkem a dalšími malíři (Kaván, Radimský, Lebeda...) vytvořili tzv. "český impresionismus" - impresionismus s obsahem, což je vlastně světový unikát. Hudeček tvořil velmi dlouho, ale z hlediska dějin umění jsou významné právě jen jeho impresionistické obrazy z mládí. Vývoj umění je totiž něco jako proud řeky, která sice vstřebává jednotlivé přítoky(jednotlivá jména), ale je důležitá jako celek.   Mýtus o umělcích nezávislých na době ve které žijí, je právě jenom mýtus.

Skutečný básník (či jiný umělec) se řídí svou vnitřní potřebou tvořit, společenská poptávka ji neurčuje, může jen ovlivnit její obsahovou náplň. Tvůrčí potřeba vznikne přirozeně, darem talentu, se kterým se dotyčný rodí. Ten se může u někoho brzy vyčerpat, může být přeťat smrtí, nebo ho provázet po celý život. Jsou i výjimky všestranných umělců, kteří tvoří ve více uměleckých oborech či z jednoho oboru přecházejí do jiného. Pokud někdo začne psát básně se závažným obsahem až ve stáří, určitě se věnoval umělecké tvorbě v jiném oboru i dříve.

Budu se těšit.

Měla jsem na mysli, Aleno, že tě variace psát baví a jde koneckonců o smysluplnější činnost než se názorově přetláčet s nevyvratitelnými postoji pana Litartse, který je prostě příliš osobitý (ovšem nebráním ti, proč také). Klidně můžeš na jiné autory, ostatně jako vždy. / Měj se mnou trpělivost, vše si přečtu, i baladu s pěkným datem. Ozvu se.  

Litartsi,

lidské osudy i lidské povahy jsou velmi rozmanité. Ale velkou roli hraje i společenská, potažmo třeba politická poptávka. Třeba v padesátých letech mohl psát dobově angažované básně, kterým se dnes tak smějeme, jenom ten, kdo opravdu ovládal vázaný verš, což byl například Pavel Kohout. Básník tehdy musel být šikovný řemeslník a po takových angažovaných řemeslnících byla velká poptávka.   Dnes se takovíto šikovní řemeslníci vyskytují pouze ojediněle(Žáček, František Novotný), ale i tak oslovují daleko více čtenářů než většina modernistů.  ...I společenská poptávka tedy může určovat, kdy co kdo a v jaké životní fázi píše. 

Silene,

jednu skácelovskou variaci jsem ti přidala do kritik pod Jantarem...

Hrát si se Skácelovými verši a nějak na ně navazovat? Nakonec - proč ne? Loni se na mne za to sice snesla sprška nevole, protože Skácel je jedním z mála básníků, kteří jsou stále uctíváni jako modla obzvláště u nás na Moravě, ale když to zůstane jen v kritikách, mezi námi děvčaty, neměla bych nic proti tomu.

Měla jsi na mysli "dialog" s nějakými jeho konkrétními básněmi? 

No jo, je to "chátra" kdovíjaká! Jeden napíše dílo v mládí, pak umře nebo toho nechá. Jiný píše déle nebo celý dlouhý život, a jsou i tací, kteří začali psát až v pozdním věku. Znám i takové.

snake,

vzpomněla jsem si, že jednu villonskou baladu s refrénem tady vlastně ještě mám. Jmenuje se Tragéd a byla zveřejněna 17.7. 2017.  Má tytéž rýmy a byla reakcí na značně divadelní styl Fischerových překladů.

Phil,

Čapkovými překlady Baudelaira jsem se tady nedávno zabývala.

Bylo něco velmi poetického v tom, že za Rakouska a dokonce ještě i za první republiky intelektuálové ovládali francouzštinu(němčina byla tehdy samozřejmá). Dnešní poměrně obecná znalost angličtiny má spíše praktický význam, je pramálo poetická a souvisí spíše s cestováním a internetem než s poezií jako druhdy v devatenáctém století znalost francouzštiny.

Janino,

mám tu ještě jednu villonskou baladu. Jmenuje se Tragéd a byla zveřejněna 17.7. 2017.

Silene,

já tu mám ještě jednu villonskou baladu. Myslela jsem, že už je smazaná, ale zjistila jsem, že tu ještě je. Byla zveřejněna 17.7. 2017 (jak krásné to datum!) a jmenuje se Tragéd. Tam je refrén, jaký má být.

Litartsi,

Petr Bezruč je jako básník velmi zvláštní případ. Jeho stěžejní dílo Slezské písně vzniklo tak říkajíc na smrtelné posteli a básník, který onemocněl tuberkulózou, jej psal v domnění, že brzy zemře, tak jako v mladém věku na stejnou nemoc zemřeli i jiní příslušníci jeho rodu. Ale vyléčil se a dokonce se dožil na svou dobu úctyhodného věku 90 let. Není ale pravda, že po Slezských písních(1899 - 1904) nenapsal už vůbec nic. Vytvořil ještě Stužkonosku modrou(1930), kterou mám v knihovně stejně jako Slezské písně, s osobním věnováním mému otci a s Bezručovými opravami a úpravami. On totiž své básně neustále v detailech předělával.

Který umělec by se ve stáří odmlčel a který by se ještě zlepšil se dá jen těžko odhadnout. Karel Hlaváček (1874 - 1898), který rovněž onemocněl tuberkulózou a na smrtelné posteli napsal Mstivou kantilénu, začal psát na sklonku života velmi podobně jako Otokar Březina a zcela určitě by se v literatuře vydal podobným směrem jako Březina. 

Taky potichu načítám prokleté básníky, jsem jen laik, který odmala hltá paní poezii. Otevře dveře, sedne si na židli, dá nohu přes nohu a předčítá...pak potichu odejde. Otokar Fischer a jeho překlady jsou nedocenitelné. Mi je blíž Karel Jan Čapek, jeho Menuet s krečovskou pannou a Karel je nemocný a předčítá. Taky mám ráda Milana Kocha. Nemožný čaroděj člověk. Já jen, že uvázat kytici z lučních květin, aby vypadala, že je živá louka a chceme slyšet cvrkat koníky, bzučet čmeláky a včely, vidět motýly, slyšet déšť... vázaná je těžká svou lehkostí, jako by nic...  

Oprava časové chyby výše:  K.H.Máchu (1810-1836) dělí od F.Villona (1429/31-1463/7) odstup 400 let.

Bezva. Má to rytmus i tu správnou drzost, Villon by se jistě nezlobil.

Aleno, mám i nevědomé aluze v básních moc ráda. 

Dohoda s panem Litartsem je na dlouhé lokte, to raději napiš něco na Skácela, i když ti nepasuje, kterak jsi mi psala u Jantaru. 

Ano, někdo vytvoří dílo v mládí a později třeba už nic, např. Petr Bezruč. Někdo tvoří celý dlouhý život, jeho dílo zeslábne, nebo může být naopak životními zkušenostmi a vyzrálostí talentu stále kvalitnější. Tady mám na mysli třeba malíře Rembrandta nebo Goyu. Villon a Mácha žili krátce a napsali jen to, co za tak krátký život mohli napsat. Později by se třeba také odmlčeli. Reaguji zde jen ta to, jak na mne působí jejich mladistvé dílo.  

Sil,

líbí se mi, že člověk někdy odhalí souvislosti, o kterých předem nic netušil. Díky.

Aleno, jsem ráda. 

Pro případ potřeby Pstruh v písemné podobě. Mám v oblibě Villona i Blakea. 

Sil,

tak tuhle Zichovu písničku jsem v životě neslyšela. Potěšila mě.

Tu V. baladu - nebaladu(nemá refrén) jsem sem dala původně jen jako srovnání formy u dvou rebelů: Villona a Blakea. Klasik - zločinec a samouk - neškodný blázen. A oba dodnes "žijí" možná proto, že byli jiní.

(ps. samozřejmě i s pstruhem pod Vrbou.) 

Litartsi,

třeba Rimbaud skončil s psaním opravdu velmi brzy a nestačil "vyzrát". Přesto je jeho poezie čtena milována už řadu desetiletí...  Každý "vyzrát" doopravdy nemusí. Někdy může kouzlo poezie spočívat právě v její svěží nevyzrálosti.

Mám přehled spíš přes výtvarné umění než přes poezii a tak musím říct, že je řada malířů, kteří vytvořili nejlepší díla v mládí, ačkoli žili dlouho a tvořili až do smrti. Jen v mládí se prostě trefili do své doby a stanuli v čele tvůrčího pokroku. U nás to byl třeba Antonín Hudeček.

Aleno, ještě než nastala nejaktuálnější doba ledová jsem zrovna venku na louce Villona náruživě předčítala, už jen kvůli překladatelské práci pana Fischera (Puškin, Puškin, Villon, Villon!), tak jsi mě náležitě rozesmála, potěšila, děkuji a odnáším si z tvého typického rukopisného výkonu klenot Ctím mírný pokrok v mezích zákona,

skvělý zářez.

Popsal jsem jen to, co mi oba tyto "blázny" víceméně spojuje. Mácha jako právník mi vůbec nejde dohromady s Máchou básníkem. Minul se nejspíš povoláním, nastoupil sice do tohoto zaměstnání, ale zakrátko na to zemřel na infekční chorobu.  Jejich psaní je jistě odlišné, ale jak jsem již napsal, pro svou nevyzrálost pro mne nezajímavé. Až někdo v celku odhalí to, co píši já, to se budou mnozí lieráti chytat za hlavu! 

Litartsi,

srovnávat Máchu s Villonem by mě opravdu nenapadlo. Mácha byl právník a Villon zločinec, stáli tedy každý na jiné straně barikády. Villon byl vyhlášený opilec, což Mácha opravdu nebyl, Villon byl po formální stránce klasik, Mácha spíš průkopník, který ne vždy s pochopením prošlapával nové cestičky... A hlavně vyznění jejich díla je naprosto jiné. Villon psal veselé, šprýmovné kusy, které se dodnes rozšafně deklamují z divadelních prken, Mácha, ač sám byl herec, psal spíše pro osamělé čtenáře u petrolejky.  

Leraku, 

díky. Ještě pořád doufám, že Kamamura - Překladatel tu zveřejní nějaké další Blakeovy básně a budeme ho moci srovnávat třeba s Villonem. Oba ti básníci byli "nepřizpůsobiví", jak se dnes říká, ale každý válčil se společností jinak.

Abakusko,

Villon jeoblíbený básník bohémů. Takže asi budeš bohémka. Mohl by být i oblíbeným básníkem zločinců, ale ti asi básně nečtou.

Nami,

že byl Villon opilec a sebestředný kašpárek, to by mi ještě tak nevadilo, ale že byl zločinec, to mi trochu vadí. Možná je to ale nejnámější vrah a loupežník, který psal básně.

sveřep,

vlastně jsem si jen chtěla po letech porovnat Blakea s Villonem a zjistit, jestli bych ještě zvládla nějakou tu baladu.  Asi bych se tomu středověkému žánru musela věnovat déle, než bych se do něj vpravila.

F.Villon mi připomíná K.H.Máchu, nebo Mácha Villona, přestože je dělí odstup 500 let. Oba destruktivní, rozervaní romantici, kteří zemřeli jako mladí (i když o Villonovi nebylo potvrzeno přesně kdy a jak zemřel). U Villona navíc střetovost vedla až ke zločinu. Nebylo jim tudíž dáno ani umělecky dozrát. V mém věku a v mé době mi takové psaní a básnění připadá, prostě únavně klukovsky naivní, i když nese stopy jistého talentu.

I historickým památkám se dnes vzdává kulturní hold. Je v nich vložen um řemeslníku a umělců. I současné umění vychází a těží z dávných kořenů. Villonovi a  jiným klasikům se dá naslouchat stejně, jako hudbě třeba Bacha, Mozarta, Verdiho. Kdo má smysl pro kvalitní umění, tak tyto velikány také nepovažuje za přežité  a nevidí v jejich dílech starou hnilobu a už zpátečnictví.

Jen si za sebe myslím, že tvá ohlednutí zde mají své místo. Máš pro literaturu zaujetí, lásku a penzum odborných znalostí. To je určitě pro každý Literární server jen přínosem. Navštěvuji tě velmi rád. Ať se ti ve tvorbě stále daří. 

Tiež mám Villona medzi obľúbenými. 

Moc hezké.

Jsi frajerka!

snake,

jako předlohu pro tuhle básničku jsem použila překlad F.V. básně Balada - epištola od Otokara Fischera. Použila jsem i stejné rýmy. Jistěže v této básni je výrazný refrén a to: "chudáka necháte tu Villona?"(jde o dopis z vězení). Jelikož jsem do básničky vložila vlastní autentický obsah a tímto textíkem se jako autorka s Písmákem na určitou dobu rozloučím, sebestředný a nabubřelý Villonův refrén mi docela vadil.

Jene,

Horáček napsal třeba "Villonskou baladu Francoisi Villonovi", kterou si můžeš přečíst na internetu nebo také "Český kalendář", což je soubor textů ve tvaru villonské balady, které mu zhudebňovali známí i neznámí hudebníci. Jedna z jeho v. balad byla dokonce vybrána do tzv "nejlepších českých básní".

České národní obrození je opředeno celou řadou nesmyslných mýtů o hrdinské záchraně umírajícího českého jazyka hrstkou buditelů atp. Stačí se ale jen trochu obeznámit z českou renesanční a barokní literaturou, obzvláště poezií a člověk si pak uvědomí, jaké nesmysly se učil na základce. Každá doba má svou ideologii, kterou je znásilňována historie a že by naše doba z toho měla nějakou vyjímku, to si nemyslím. Ale určitě se snaží být objektivnější, když říká, že na rozhraní osmnáctého a devatenáctého století se formovaly vlastně všechny evropské národy do jaksi státotvorné podoby: Češi stejně jako Němci.

A kam se poděl refrén?

Jamardi,

četla jsem paralelně Villona a Blakea, protože jsem měla jakýsi matný dojem, že se sobě podobají. Ale paralelní četba mě vyvedla z omylu. Blake je skutečně jen podivínský samouk, kdežto Villon je zvrhlý universitně vzdělaný intelektuál. Faktem ovšem je, že Blake byl "neškodný blázen", zatímco Villon byl vrah a několikanásobný lupič, který unikl šibenici jen díky blahovůli aristokratů, kterí soudili básníka jinak než jiné smrtelníky.

Danny,

děkuji.

Jene,

k téhle básničce jsi mě částečně nasměroval ty svými poznámkami o tom, že se básník dneska přece nemusí nechat svazovat nějakou striktně danou formou... Jistěže nemusí, ale slovo umělec označuje člověka, který něco umí a villonská balada je poměrně obtížný žánr, neboť ji svazují velmi striktní pravidla. Textař Michal Horáček, který villonské balady taky píše a má na ně dokonce bohemistické poradce, tvrdí, že v.b. je nejtěžší básnický žánr vůbec. Tak vyhroceně bych to neviděle, ale názor superúspěšného textaře má určitě svou hodnotu.

Každý si hájí své a po svém.  Dobře jsi to napsala.

:)