Taneční fejeton

Celá naše rodina skvěle  tančí. Tedy až na mne a mého anglického švagra Mika. Na rozdíl od Mika jsem chodil dvakrát do tanečních. Marně. Nejblíže k tanci jsem měl, když mě jako uvědomělého občana trápily obří pandy na Václavském náměstí a já jsem se pokoušel založit Společnost  přátel pogování s neendemickými gigantickými plyšovými zvířaty. Pogování je česká tradice starší trdelníku, ale pandy už jsou bohužel fuč! Tam tanec neprocvičím. 

Kromě citu k tanci mi zřejmě chybí i hudební sluch (a spousta dalších věcí). S kamarádem z ortopedie  jsem jednou vyrazil na taneční soutěž mé sestry Lucky (která mimochodem skvěle tančí). Mohutně jsme tleskáním povzbuzovali soutěžící, dokud nepřišli pořadatelé s důraznou prosbou, abychom této činnosti zanechali. Prý plácáním zcela mimo rytmus umyslně mateme soutěžící. Takže rytmus rovněž postrádám. 

Na tanec jsem na dlouho zanevřel. Jednou jsem takhle šel po Basileji kousek od Barfusserplatz a kdesi na kopci v okně jsem zahlédl, jak někdo cvičí kendo. Miluju japonská bojová umění. Kendo je boj bambusovým mečem. Normálně ve Švýcarsku není dovoleno bít místní obyvatele klackem po hlavě, jakkoliv by vám to v ten okamžik mohlo připadat jako fajn nápad. V kendu to nejenže jde, ale když se trefíte, tak mate ippon (dva body). Vyškrábal jsem se do kopce a snažil se odhadnout, kde je tělocvična – dojo. Otevíral jsem různé dveře až mě  najednou chytil za rukáv nějaký pán a říká: “Dobře, že jdete, máme tu ještě tři partnerky, kterým nedorazil partner. Toto je Hildegarde” a postrčil mě k o hlavu větší Němce s obřími ňadry. Po několika minutách, kdy mě Hildegarde ani jednou neuhodila bambusem do hlavy, ale dvakrát mi shodila ňadry brýle,  jsem pochopil, že asi nejde o kendo a že jsem omylem na úvodní hodně kurzu salsy. Jak jsem nechápal německé povely dozadu a dopředu, tak jsem totiž několikrat  fatálně napochodoval kontra a zaplul přímo do výstřihu někde ve výši mých očí. Ve výstřihu je tma, míň slyšíte hudbu a většinou příjdete o brýle.

Být otylý představuje drobnou nevýhodu i při tanci jako je salsa. Třeba po skončení skladby  pokračuje špek sám setrvačností ještě několik taktů, než se zcela uklidní. Čili tělo stojí, hudba přestala hrát, partnerka odešla na toaletu, ale rozparáděný špek pokračuje a dělá svévolně jakousi mexickou vlnu, což je samozřejmě zajímavé z hlediska fyziky, ale musíte tančit výhradně s matfyzačkami, což Hildegarde asi  nebyla. Navíc tanec by měl zřejmě vyzařovat nějaké smyslné pocity a být esteticky ladný, kdežto já jsem měl pořád pocit, že stěhuju mrazák. 

Pak mě jednou vzal na salsu kámoš v Bogotě. Jestli chcet někde pochytit tanec, tak v Kolumbii. Latinská Amerika tancem žije. Jen mě v úvodu zmátlo, když zaparkujete auto, tak za váma příjde borec s hadrem. Myslel jsem, že chce Juanovi umýt čelní sklo, ale hadr v Kolumbii dostanete v klubech na překrytí espézetky, aby nikdo z vašich známých nevěděl, že  tam tančíte. Možná, že tančíte zrovna tam, protože jste měli tančit jinde. V Bogotě nebude mít žádná evropská dívka pocit, že má velké pozadí. Kolumbijky přetékají všemi směry. Místní muži byli takoví ošuntělí, přiopilí a já jsem měl na krátkou chvíli nezasloužený pocit, že jsem něco víc. Dokud nespustila salsa. Tam dostane každý Evropan mindrák - stopadesáti kilovej tlusťoch, děda v sandálech, malinkatej strejda - všichni tančí salsu jak o život. A holky? Nezaleží na tom, jak velké máš pozadí, ale jak s ním vrtíš... A vrtět se teda v Kolumbii umí každý. 

Po návratu z Kolumbie jsem už s trochu větším nadšením vyrazil na kurz salsy u nás v Curychu. Z předchozí podobné akce jsem si pamatoval, že mi nejde tančit za střízliva. S alkoholem to sice není o moc lepší, ale aspoň mně samotnému to tolik nevadí.  Na kuráž jsem vypil v restauraci přes cestu 2 Guinessy a na poslední chvíli jsem vběhnul do tančírny. Tam všude zrcadla, jedna skupina odcházela a naše skupina šla na plac tančit. Jak jsem byl v dobrém rozmaru, tak jsem chtěl energicky odhodit svetr a skluzem se dostat na parket, jak jsem to viděl v tanečních filmech. Skluzem jsem se sice dostal doprostřed parketu, jen jsem předtím se svetrem odhodil omylem i tričko... Tolik vyděšených pohledu jsem asi nikdy neviděl. Uprostřed parketu polonahej borec, vyzývavě třepe špekem a dělá u toho cha-cha-cha! Úplně mě nepřemlouvali, abych znovu přišel. Ale možná se časem do Prahy vrátí obří panda… A tentokrát  jsem rozhodnut, že při pogování brýle neztratím!