Miloš Zeman. Příběh talentovaného pragmatika. Intelektuál válčí s intelektuály

Monografie se zabývá životním a zejména politickým příběhem svého hlavního protagonisty, Miloše Zemana. Jedná se tedy vlastně o politický životopis.

Kniha politologa z Masarykovy univerzity Lubomíra Kopečka je odvážným počinem. Její hlavní hrdina totiž dosud žije a nadto je stále vrcholným politikem, nejedná se tedy o uzavřený příběh.

Studie vyšla v roce 2017, přičemž předmluva je datována srpnem téhož roku. K dokončení knihy tedy došlo během Zemanova prvního prezidentského mandátu, v době kdy už probíhala kampaň před lednovými volbami 2018.

Kopeček podává látku v chronologickém sledu. První kapitola se zabývá Zemanovým mládím, studiemi, jeho působením v době „Pražského jara“ a začínající normalizace. Budoucí politik byl tehdy nadšeným futurologem a snil o platónské utopické „vládě filosofů.“

Krátce si pobyl v KSČ, přičemž později zdůrazňoval, že se jednalo o „dubčekovskou KSČ,“ byť do „strany“ vstoupil pravděpodobně již roku 1967.

S počínající normalizací byl Zeman z KSČ vyloučen.

Futurologie se změnila v prognostiku, v níž stranické vedení vkládalo velké naděje. Zeman se nadále věnoval svému studiu budoucnosti, přičemž byl nucen se postupně přesouvat z akademické sféry na její okraj. Měl však vždy poměrně štěstí, vždy se našla pomocná ruka, a náš hrdina tak neskončil u pověstné „lopaty,“ jak se tehdy stalo mnoha jiným intelektuálům.

S postupující normalizací a zvláště pak s nástupem perestrojky v SSSR se prognostik Zeman dostával do stále hlubší a radikálnější opozice vůči režimu tehdy vládnoucímu v Československu.

V průběhu výjimečného roku (annus mirabilis) 1989 na sebe upozornil zejména svým radikálně kritickým článkem v tehdejším Technickém magazínu, následujícím krátkým vystoupením ve státní televizi a rovněž krátkým a myšlenkově nepůvodním výstupem na Letenské pláni 25. listopadu téhož roku.

V lednu 1990 byl za OF kooptován do Federálního shromáždění. Poslancem zůstal i po prvních svobodných volbách v květnu 1990 a jeho poslanecký mandát zůstal v platnosti až do zániku ČSFR na konci roku 1992. Tehdy vystupoval jako liberální politik, kritik populismu a rovněž jako jeden z posledních obhájců společného státu Čechů a Slováků.

V době rozpadu federace se stal členem levicové ČSSD a brzy i jejím předsedou. Přes velkou minulost se tato strana začátkem devadesátých let nacházela na okraji politického spektra. Zemanovi se podařilo učinit z ní v průběhu několika málo let hlavní opoziční stranu vůči vládnoucí ODS, což potvrdily parlamentní volby roku 1996.

Po dalších volbách v létě 1998 se stává předsedou tzv. „vlády sebevrahů,“ jejíž existence byla umožněna kontroverzní Opoziční smlouvou s ODS.

Nyní již levicový politik Zeman rozvíjel svůj nesporný řečnický talent, zálibu v „bonmotech“ a urážkách novinářů a politických oponentů.

Po rezignaci na post předsedy vládní ČSSD a konci svého mandátu předsedy vlády, se stal v roce 2003 horkým kandidátem na prezidenta České republiky. Jenže v nepřímé parlamentní volbě byl nakonec zvolen hlavou státu Zemanův hlavní antagonista Václav Klaus.

Tento traumatický okamžik poznamenal celý Zemanův další politický život, který zasvětil zejména pomstě „zrádcům“ z řad ČSSD, kteří jej tehdy potopili. Jednalo se zejména o jeho nástupce v čele ČSSD i české vlády Vladimíra Špidlu a o Stanislava Grosse, kterému Zeman kdysi (v roce 1996) svědčil na svatbě. Nechyběl mezi nimi ani budoucí premiér Bohuslav Sobotka.

Na následujících deset let se Zeman stal „důchodcem z Vysočiny“ či chcete-li „nejvlivnějším českým politickým důchodcem.“ V té době připravoval svůj návrat do vysoké politické hry, přestože předstíral, že s ní definitivně skončil.

V době své kampaně před přímou volbou prezidenta v roce 2013 vsadil na svou lidovou image, prezentoval se jako neohrožený tribun lidu.

Po svém zvolení v této volbě se nejprve pokusil po vzoru francouzského prezidenta de Gaulla o nastolení prezidentského systému vlády (Rusnokův kabinet), po nezdaru těchto svých dalekosáhlých záměrů se zaměřil na zahraniční politiku, ve které se pokoušel o změnu zahraniční orientace ČR východním směrem na Rusko a Čínu.

Zároveň pokračoval v budování své image lidového, zemitého prezidenta, k čemuž využíval četné „bonmoty“ a jiné slovní útoky na své nepřátele (tedy v jeho optice na nepřátele „lidu“) i nepokryté vulgarismy.

Soustavně pracoval na politickém rozklížení a zničení ČSSD, své kdysi domovské strany, a svou populistickou politikou dokonale popřel sám sebe. Stal se velice obratným technologem moci uměle rozdělujícím společnost na své zastánce („lid“) a nepřátele („elity,“ „establishment“, „pražská kavárna“).

Lubomír Kopeček se však úkolu, který si předsevzal, zhostil s maximální možnou objektivitou. Je k Zemanovi kritický, zároveň v něm však vidí velmi schopného politika. Největší problémy shledává stejně jako autor této recenze v období Zemanova prezidentství.

Knihu lze doporučit každému zájemci o skutečnou povahu a zejména motivaci našeho současného prezidenta, jakož i každému, kdo se chce zabývat českými polistopadovými dějinami.