Oslava narozenin

Dovršení padesátého roku života nepředstavuje z hlediska fyziologického vývoje člověka žádný zásadní přelom, ale přesto Synek cítil, že padesátiny své matky nemůže ignorovat stejně jako ignoroval všechny dosavadní výročí jejího narození. Předsudek přikládající zaokrouhleným číslům magický význam prostě zapůsobil i na něj a on se rozhodl pozvat svou matku na večeři.

   Už teď toho litoval.

   Jeho matka totiž byla diplomaticky řečeno velice svérázná osoba. Synek měl možnost se s touto skutečností detailně seznámit během takřka třiceti let (bože!), které s ní strávil v nevelkém panelákovém bytu. Většinou úplně sám, protože Synek starší včas rozeznal nebezpečné zákruty v povaze své manželky a rozhodl se omezit vzájemnou komunikaci na pravidelné zasílání složenek se soudem stanoveným výživným.

   Synek zatoužil svého otce napodobit, když sledoval matku, jak se s přehrávaným odporem rýpe v talíři se smaženým pstruhem. Chápal by neobratnost, jeho matka se s ploutvonožci setkávala jednou ročně, když si koupila obalovaného kapra a spálila ho na pánvičce s oprýskaným smaltem. Mesiáš tak byl nucen rok co rok přicházet do nepříliš libého pachu zčernalé strouhanky a pokašlávat v obýváku, kde se nikdo nepokoušel předstírat radost z jeho návratu.

   Menší pochopení měl Synek pro polohlasné poznámky, kterými Synková komentovala kvalitu jídla, obsluhy a prostředí. Nemohla naštěstí svou nevoli dávat najevo příliš nahlas, protože se bála, aby jí nesklouzla kost do krku. Proto ostatně Synek objednal rybu. Doufal, že konzumace kostnaté speciality matku zaměstná natolik, aby udržela svůj věčně nabroušený jazyk za zuby. Jinak by se určitě pohádali i dnes.

   „Jak může bejt v tak malý rybě tolik kostí,“ polohlasně huhlala Synková a prsty se přitom hrabala v ústech. Synek se snažil tu poznámku ignorovat, věděl, že jakákoliv reakce by matku jenom povzbudila.

   „To budou bezva narozeniny, až nějakou spolknu a udusím se. To jsi mi určitě udělal schválně…“

   Synková svému synkovi křivdila, tuhle lákavou možnost při výběru menu nezohlednil. Ale nemělo smysl bránit se, Synek raději opatrně zakormidloval matčiny myšlenky jiným směrem. Směrem, ve kterém se nevyskytoval on.

   „A co v práci?“ předstíral zájem o matčiny neméně nepříjemné kolegyně. Občas uspořádaly dámský večírek u nich doma a při té příležitosti byl vždy vystaven trapným poznámkám ohledné svého vzrůstu a nutnosti najít si nějakou životní družku. Synek svou matku podezříval, že své kolegyně ve skutečnosti nesnáší a zve je k nim jen proto, aby mu zkazila večer. „Byla nějaká oslava?“

   „Dostala jsem od šéfa bonboniéru a hnusnou kytku,“ ušklíbla se opatrně matka, protože přeci jenom musela dávat pozor na drobné rybí kůstky. „Taky by si dědek senilní mohl zapamatovat, že nesmím sladký. A holky koupily šampaňský a pár olezlejch chlebíčků. Nuda.“

   Jak jinak. Synek nepochyboval, že podobně nevybíravě zhodnotí dnešní večer, až se budou ty holky pár let před důchodem ptát, jaká byla večeře se synem. A už má synátor nějakou slečnu, zachichotají se nad nezbytnou otázkou. Nemá a mít nebude, protože každá vycouvá, když ji matka přivítá komentářem o další ucouraný běhně. Synek cítil, jak v něm vzrůstá zlost, a tak se raději zvedl a odešel na záchod.

   U žlábku už stál starší urostlý muž. Synek neměl rád, když musel čůrat v těsné blízkosti někoho dalšího, ale nebylo vyhnutí, protože kabinka byla zamčená a klíč u výčepu. Postavil se tedy vedle trochu napitého muže a začal hypnotizovat svůj penis, jenž jako obvykle ztrémovaný přítomností neznámého člověka stávkoval.

   „Nějak se mu nechce, co?“ neodpustil si vtípek muž, který zaznamenal kolegovo předlouhé čekání na spásné zurčení. Synek neměl moc náladu na podobně komentáře, a tak cosi nelichotivého zavrčel a chystal se zase zapnout kalhoty, že se pokusí vrátit později, až na záchodě nikdo nebude. Jeho hlavu skloněnou k zipu ale prudce nadzdvihl prudký uder mužovy pěsti.

   Synek sjel na dlaždičky a chytl se za obličej. Když bolest pominula,  pomalu vstal a ještě trochu otřesený přistoupil k zrcadlu nad umyvadlem. Neznámý muž se vrátil do lokálu a Synek ho rozhodně neměl v úmyslu vyhledávat, raději prozkoumal svůj pošramocený obličej. Nebylo to zase tak strašné, zítra bude mít na bradě modřinu, ale teď jen prosakovala krev z pár drobných oděrek. Synek omyl ranky vodou a otřel do sucha papírovými ubrousky.

   Potom šel zpátky k matce, která ještě zápasila se pstruhem. Snažil se nedat na sobě nic znát, brada ho však trochu pálila, a tak si ji starostlivě omakával. Když matka uslyšela, že se její syn vrací ke stolu, zvedla oči od jídla a pozorně se na Synka zadívala. Synek se preventivně snažil obrnit trpělivostí proti poznámce, která musela přijít s osudovou nevyhnutelností. Ale matka ho stejně dostala.

   „Prosím tě, neonipuj se…“ pokárala ho. „Podívej se, jak vypadáš!“

Synek se opřel jednou rukou o opěradlo židle a dlouho mlčel. Přemýšlel, kolik by tak musel zaplatit, kdyby židli zvedl a začal demolovat interiér restaurace. Asi hodně, usoudil nakonec, a tak jen sebral z opěradla svoji bundu a vyšel ven. Matka na něj volala, ale ani se neotočil. Potřeboval na vzduch.

   Venku se opřel zády o zeď. Vychutnával si chladivý vzduch a přejížděl očima po bezmračné letní obloze. Hvězdy nebylo moc vidět, protože měsíc byl právě v úplňku a jeho bělostná zář ovládala setmělé nebe. Synek pocítil náhlou touhu zdvihnout potlučenou bradu a uvolnit neartikulovaným výkřikem hořkost nejen dnešního večera. Nakonec zůstal zticha, jen se mlčky díval na tu bledou, poďobanou tvář.

   Komu si stěžuje měsíc?