V ústech studny

3. V ústech studny

*

Uayma

 

Uayma je město s 2300 obyvateli ležící v centru poloostrova Yucatán. V koloniálních dobách byla Uayma hlavní zastávkou na El Camino Real (Královské cestě) mezi Méridou a Valladolidem, dnes je jednou ze zastávek na Gringo trailu, jak je trefně označován řetěz obvyklých míst navštěvovaných převahou nemexických obdivovatelů mexické historie. Žádný potomek Mayů by sem jako turista dobrovolně nezavítal, přesto že je Uayma nazývána klidným letoviskem. V rétorice cestovních kanceláří se jedná o synonymum pro zoufalý nedostatek příležitostí, co v této ospalé a Bohem zapomenuté díře podniknout či uvidět.

 

Za zmínku stojí snad jedině kostel a bývalý klášter Santo Domingo de Guzmán, a to jen díky kýčovitě barevné fasádě a extravagantně dekorativním prvkům, jež jsou na ní vyvedeny umělcem s neobvyklou dávkou bizarní imaginace. Tu a tam lze ve zdech spatřit kameny recyklované z blízkých mayských chrámů, pročež se lenoši nemusí obtěžovat až do Chichén Itzá. Ostatní historické koloniální stavby, stejně jako poměrně nedávno postavené budovy, působí dojmem, že pouze čekají na demoliční výměr. Indiánské stařenky posedávají na nárožích úplně stejně jako v dobách, kdy se ulicemi proháněli španělští conquistadoři a smějí se času. A nejspíš taky nám, jak vystoupivše z autobusu organizovaně tvoříme dlouhou frontu před veřejnými záchodky a hned poté se stavíme do druhé řady u jediného stánku s občerstvením. Kafe za dolar? To na pobřeží neseženete! Paní majitelka je s tržbou spokojená, dlouho dojatě mává našemu odjíždějícímu autobusu, zavírá bufet a bere si na zbytek týdne dovolenou.

 

*

Hacienda Selva Maya

 

Na oběd nás vítá Hacienda Selva Maya, rekreační komplex nápaditě vybudovaný z bývalého koloniálního ranče pro dobytek. Nepatrnou změnou je, že stáda skotu jsou dnes nahrazena hordami turistů. Zařízení nabízí pohodlné ubytování, obchůdky se suvenýry, rozlehlou zahradu a bufetovou restauraci podávající regionální speciality. Jedná se o asistovaný bufet, což znamená, že obsluhující číšník vám podá informaci o složení pokrmu, který neznáte, tedy o každém, a v přiměřeném množství pak naservíruje na talíř cokoliv, o co požádáte. Kvalita a rozmanitost oběda tudíž závisí na vaší jazykové výbavě a vyjednávacích schopnostech.

 

S plnými břichy všech těch Poc-choc, Papadzules, Chayitas, Tortillas hechas a mano, Tamales, Cochinitas pibil, Relleno negros, Rajas poblanas, Platanos fritos a jiných roztodivností, které jsme si dle chuti a odvahy nechali naložit na talíř, vydáváme se do zahrady k největší chloubě tohoto místa, jíž je bezesporu cenote Saamal. Tento přírodní krasový závrt, kterými je Yucatán proděravěn, jako jistý (však víte který) švýcarský sýr, je dle mínění personálu haciendy jedním z největších a nejkrásnějších v oblasti. Pyšní se umělým vodopádem s přírodní vodou, která, vytažena na povrch nenápadně ukrytým čerpadlem, po krátké cestě betonovým korýtkem padá dobrých dvacet metrů dolů na hladinu zatopené propasti. Pod hladinou se skrývá ještě dalších padesát metrů temné hlubiny.

 

Saamal je jedno z nejoblíbenějších míst na koupání, šnorchlování, skoky do vody a obdivování přírodních krás. Alespoň dle mínění stovek zájemců o tyto aktivity, kteří netrpělivě přešlapují v předlouhé frontě před vstupem, čekajíce až se na hladině mezi těly utvoří alespoň malý kousek místa. Vodní plocha cenote je přístupná systémem chodníků, schodů, mostů a plošin zbudovaných po vnitřním obvodu v rustikálním stylu ze dřeva, kamene a betonu. Před vstupem je nutno uložit svršky v šatně, celé tělo osprchovat, navléct se do záchranné vesty a plavčíkovi odpřisáhnout, že na sobě nemáte ani kapku opalovacího oleje, že se ve vodě strachy nepočůráte a že neztratíte klíč od šatnové skříňky. Změť těl v růžových plovacích vestách připomíná marshmallows v hrnku kakaa. Bojujeme o prostor ve studni s dalšími sto padesáti lidmi, ale v duchu si představujeme, že jsme hromadnou obětí krvelačným mayským bohům a užíváme si to. Když však do už tak plného přírodního rezervoáru s vřískotem skáče ještě početný zájezd objemných turistů z USA, hladina vystupuje k historickému maximu a prkno skokanského můstku s nápisem „Saltar al abismo“ zaplavuje voda. Nazrál čas atrakci opustit. Už jen proto, že cesta zpět na povrch je tím pádem o mnoho schodů kratší.

 

*

Chichén Itzá

 

Mexická architektura se dá rozdělit na několik období: po příchodu Olméků, po příchodu Mayů, po příchodu Španělů a po příchodu turistů. První charakterizují obří kamenné hlavy, obětní oltáře a tyrkysové reliéfy, druhé strašlivě příkré schody, kamenné stély a observatoře. Třetí se pozná podle haciend, kostelů a barokních soch. Čtvrté období se vyznačuje nefunkčními zásuvkami, protékajícím záchodem a plísní ve sprchovém koutě. Konfrontace umění starých stavitelů a činnosti stavitelů dnešních je fatální.

 

Májové se kdysi těšili nebývalé prosperitě. Díky znalostem žďáření a mýcení neustále rozšiřovali svá pole a parcely pro chrámy. Kácením a pálením lesů se však postupně měnilo i místní klima. Oteplilo se v průměru o tří stupně a už tak mizerné srážky poklesly o třicet procent. Cenotes, přírodní krasové rezervoáry, obyvatelům naštěstí poskytovaly dostatečné zásoby vody. Díky nim byli připraveni až na osmnáct měsíců sucha. Ovšem znáte počasí, to si dělá, co chce. Zničehonic přišlo mnohem delší sucho a Mayové, navzdory všem matematickým, astronomickým a spirituálním znalostem zplakali nad výdělkem. Nejdřív bohatí kněží zkoušeli obětovat bohu deště Chaacovi chudé občany. Když se ale tento modus operandi ukázal zhola neúčinným a navíc začaly docházet oběti, namíchla se utlačovaná nuzota, obětovala bohům privilegované kněžstvo a dala městům vale. A tak nejen chrámy a města ale i zbytek jejich obyvatel pohltila džungle.

 

Stavby, které se dochovaly po nejstarších mexických architektech, jsou většinou pyramidy. Výraz „dochovaly“ je poněkud nepřesný. V zájmu pravdy je nutno přiznat, že v podstatě každá pyramida je rekonstruovaná, tedy z velké části postavená znovu v současnosti. Na mnoha archeologických lokalitách můžeme vidět pahrbky zarostlé trávou a křovisky, které se časem rovněž promění na pěknou „dochovanou“ stavbu. Archeologové se dušují, že nově rekonstruované pyramidy jsou zcela autentické, většině návštěvníků je to však stejně jedno. Nejvíc se podivují, jak je možné, že si hřiště na pelotu po stovky let zachovalo tak pečlivě udržovaný trávník.

 

*

El Castillo

 

V Chichén Itzá, jehož název by se dal přeložit jako V ústech studny lidu Itzá, je možno vzhlížet vzhůru k pyramidám, shlížet dolů do propastí, rozhlížet se po hřišti, či pod různými záminkami prolézat okolní křoviny, ukrývající mnohá a často nečekaná tajemství. Město bylo vyrváno džungli jen zčásti, přesto nabízí nemálo kilometrů pobíhání chození, lezení a zírání. Původně veškeré kamenné budovy obývala výhradně aristokracie. Obyčejní Mayové, žijící stejně jako ti současní v dřevěných chýších, do nich měli přístup pouze v roli obětí. Dnes je tomu v Chichén Itzá jinak. Těžko říct jestli naštěstí, nebo bohužel. Jelikož tento skvost Mexika chrání UNESCO coby památku kulturního dědictví všeho lidstva, téměř veškeré lidstvo se přišlo zrovna dnes na své dědictví podívat.

 

„Hele, mámo, to bude určitě pyramida toho Ku-klux-klána!“

„Ale špatně to vyslovuješ, táto, průvodce přece říkal, že je to Kukulchán. Opařený had!“

„Opeřený, říkal, opeřený! Jako kuře. Po kuřatech se to tady jmenuje Chicken Ica, přece.“

„To si pleteš s Kitchen Pizza, jak nám tam prodali ty zkažený placky, ať jim kukuřice zplesniví a morčata dostanou červenku, nebo co to do těch Tacos dávají. Staří Apači přece neuměli anglicky.“

„To neuměj ani mladí. Ale jsou to Mayové, mámo, Mayové!“

„No jo, ale Apači si to jméno dali až na počest toho německýho spisovatele, co je proslavil. Karla Maye, přece. To ti povím, Vinnetou by měl radost, kdyby to dneska viděl – tráva posekaná, cestičky uhrabaný a kamení svědomitě oplocený, aby ho lidi nekradli…“

 

Na pyramidu je výstup zakázán. Údajně kvůli množícím se případům smrtelných úrazů amerických turistů. Osobně bych proti regulaci nemotorných požíračů hamburgerů nic neměl. Ostatně vstupné už zaplatili a co je hlavní, stavby byly právě k těmto účelům stvořeny, takže by jejich obětování třeba mělo pozitivní vliv na dojivost. Nebo by se zvýšily výnosy kukuřice. V každém případě Kukulkánova pyramida, zvaná El Castillo, skrývá řadu záhad a tajemství. Vědecké studie používající tomografické techniky odhalily, že uvnitř chrámu jsou ještě tři menší pyramidy ukryté v sobě, každá postavená v jiném historickém období. Matrjoškovité vrstvení staveb může mít hned několik důvodů. Například prevence chátrání starší pyramidy nebo zvolení nového starosty města. Vnější stavba se skládá ze čtvercových teras, které dohromady dosahují výšky 24 metrů. Na vrcholu pyramidy pak stojí chrám o výšce dalších 6 metrů.

Pyramida je ve skutečnosti kamenným kalendářem. Každá z devíti úrovní je schodištěm rozdělena do dvou částí, což odpovídá osmnácti dvacetidenním měsícům mayského kalendáře. Každé ze 4 schodišť má 91 schodů a připočítáme-li plošinu na vrcholu, součet nám dá 365 dnů v roce. Během jarní a podzimní rovnodennosti vytváří světlo a stíny na straně severního schodiště řadu trojúhelníků, které zdánlivě napodobují plazení hada. V březnu šplhá had nahoru, v září dolů. Tento velkolepý jev, známý jako Sestup Kukulkána, dodnes udivuje tisíce návštěvníků z celého světa, kteří zcela ohromeni a plni úžasu dvakrát ročně sledují, jak schodiště vrhá stín na zeď.

 

*

El Caracol

 

Nejvíc se těším na kamennou budovu s kulatou věží. Observatoř, nebo také El Caracol, což znamená hlemýždí ulita či mušle. Má kruhovitou základnu, jakou kdysi používali Toltékové. Původní kruhová stavba byla později pod vlivem Mayů obestavěna terasou, na přízemí bylo postaveno další patro, opět kruhové, ale menší. Mayové obvykle nestavěli kruhové budovy. Neznali ani kolo. Vlastně měli ke všem kulatým věcem jakýsi hluboce zakořeněný odpor, proto je tato stavba obzvláště pozoruhodná. Jedná se o sofistikovanou hvězdnou observatoř. Díky ní mohli vzdělaní kněží na základě dlouhodobého pozorování hvězd, řady složitých výpočtů a výsledku komplikovaných rituálů stanovit, kdy přesně nastal čas sklizně kukuřice, bez ohledu na to, jestli už je zralá. Není pak divu, že se celá mayská civilizace ocitla v troskách. Tady jasně vidíme, jaké to bere konce, když zemědělcům do pěstování plodin mluví matematici, astronomové a politici.

 

Cesta k jakékoli stavbě je lemovaná alejí prodejců, kteří nabízejí vše od oblečení přes suvenýry, korálky, pyramidy, deky, hamaky až po kalendáře a rituální masky. Tahají nás za rukáv a pořvávají: „Van dólr, van dólr maj frend. Super prajs, seňor, super prajs! Olmoust frí.“

Z exotických dřevin umně vyřezané a pestře zmalované masky hrůzu nahánějících bohů jsou sice tradičním suvenýrem, a kdybychom si některou pověsili doma na dveře bytu místo adventního věnečku, určitě by u nás v budoucnu nezvonilo tolik návštěv, ale od koupě mě odrazuje tradiční hanácká investiční zdrženlivost. Žena to nelibě nese, tváří se uraženě a trvá alespoň na zakoupení trojice těch krásných dřevěných opiček, které nabízela ta stará paní na rozcestí, no přece u toho velikého stromu, jak jsme odbočovali k té hromadě kamení, no k té hvězdárně, nebo co to je, jéžiš, všechny ty zbořeniny vypadají stejně! Když je manželka v ráži, a v ráži ona je, to já už za ty roky poznám, umí být velmi přesvědčivá, pročež nedbám vábení mayské observatoře a jde se zpátky hledat trhovkyni s vyřezávanými primáty.

 

Vetchá prodavačka pospává u krámku ve stínu rozložitého banyánu. Podle výzoru jej pamatuje jako drobný semenáček a nejspíš se stejné tretky snažila neúspěšně vnutit už Francisco de Montejovi a jeho chlapcům, ale na manželku si žádná protřelá hokyně nepřijde. Žena se v cenách vyzná, neboť má účetnictví v krvi.

 

„Copak chcete za ty tři opičky, babičko?“

„Pět dólares, mladá paní, to skoro grátis,“ ožila živnostnice.

„Ale před půl hodinou jsme šli kolem a nabízela jste je jenom za tři.“

„Sí, to jiná situace, slečno, to já chtít prodat. Teď vy chtít koupit. To jiná cena.“

„Takže pět dolarů za všechny?“

„Sí, sí, šest dólares por cada. Za každou, děvenko. To moc pěkné opičky.“

„Za každou? To je dohromady takových…“

„Sí, děťátko, to být i s daní dvacet dolarů, pero sólo že jste to vy,“ trvá babice neoblomně na částce, hladovita zisku, „třicet dólares bych počítala para los gringos Americanos.“

„Tak jsme právě ušetřili na láhev Tequily,“ ukončuje licitaci žena a vytahuje z rukávu eso - předstírá, že odchází. Prodavačka opic za ní ale neběží, ani nevolá, že sníží cenu, a když už žena pomalu mizí za obzorem, vydávám se za ní alespoň já. Tím pádem jsme nekoupili tři opice, ani jsme neviděli observatoř s kruhovou pavlačí, ale zato neplánovaně a poněkud překvapeně stojíme nad velikou kruhovou dírou do země, která je plná kalné smrduté vody z větší části porostlé žabincem.

 

*

Cenote Sagrado

 

Výraz cenote se ve slovníku objevil v důsledku nedbalé výslovnosti španělských uchvatitelů. Slovo, které původní obyvatelé používali k označení těchto podzemních závrtů, bylo dzonoot nebo ts'onot, a v mayštině to znamená díra na odpadky. Jak už název napovídá, do cenote se odhazovaly všeliké staré pomalované hrnce, nepovedené šperky, tupé obsidiánové nože, zlaté figurky neoblíbených bohů, rozbité nefritové hračky zlobivých dětí a někdy i zlobivé děti samotné. Díky tomu se po ulicích tehdejších měst nic z výše jmenovaného zbůhdarma nepovalovalo, na rozdíl od ulic měst dnešních, zaplavených kdejakým haraburdím. Rovněž se tímto (podle tehdejších environmentálních norem) ekologicky šetrným způsobem likvidovali zajatí nepřátelé, odhalení zločinci a odpůrci režimu. Také poražení hráči míčové hry tlachtli, nesprávně zvané pelota. Nebo vítězní hráči. Na tom se vědecké kapacity zatím nemohou shodnout, neboť řada učenců si o zásluhách sportovců, potažmo sportu jako takovém, myslí své. Konečně pro nás, Čechy, by poprava vítězů nebyla až takovým překvapením. Víme přece, jak dopadli vítězní letci z druhé světové války.

 

Tlachtli čili pelota je zajímavou kombinací fotbalu, košíkové a veřejné popravy. Míčové hřiště tlachco symbolizuje vesmír, zatímco míč a hráči představují nebeská tělesa v pohybu. Na stadionu ve tvaru monstrózní římské jedničky dvě mužstva prohánějí těžkou hroudu surové gumy a snaží se ji dostat skrze soupeřův kamenný kruh, umístěný svisle na zdi osm metrů nad zemí. K tomu však nesmí použít ruce ani nohy, pouze boky, lokty, ramena a záda. Vyvolení jedinci se pak stanou obětí temnější stránky samotné hry - krvavého rituálu.

Jak potvrzují španělské koloniální archivy, divošské obřady s lidskými oběťmi pokračovaly po celé 16. století. Aby primitivní Maye od hrubého pohanského násilí odvrátily, vynaložily španělské úřady značné úsilí, doprovázené mnohdy hrubým křesťanským násilím. Jak se zdá s nevalným úspěchem, neboť krvavé rituály stále pokračují. Dříve Mayové vyřezávali obětem srdce a stínali hlavy, dnes z nich stahují kůži.

 

Chichén Itzá, jako jen málokteré místo na světě, vzbuzuje v člověku hmatatelnou touhu se na chvíli přenést časem zpátky o tisíc let a spatřit je v dobách největšího rozkvětu. Případně o deset let, dokud se z něj ještě nestal pouze předražený magnet na turisty. Nebo alespoň o hodinu, abychom mohli koupit za tři dolary ty pitomé opice.

 

 

---