Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Mam strašnou chuť řvát: Kurvadiuždoprdelenesnášimtěserunatebehajzlemizernej. Jenom to píšu a buší mi z toho srdce. Proč se mi plete pořád do života. Jak se ho zbavit.
Vidíš sidi? Tohle ovlivnilo můj život.
Vždycky jsem se bála klíčů v našem zámku,
klíčů, který tobě patřily.
V ten okamžik bych se ztratila
jak vánek za záclonou.
Rychle vypínám televizi,
srdce mi tluče, že jednou vyskočí.
Bojim se a nevim co s tim.
Večer se bude vyplácet
za rozbité úkoly všedního dne.
Anebo dnes v sedm hodin v posteli?
Tak jako děti prvních tříd.
Ještě jsem nepřišila ten knoflík,
co mi v duši díru udělal,
když si mě chytal pod krkem.
Prostě jsem zlobila, nemám tě ráda.
Snad bych tě někdy zabila.
Spletl sis jednou boha se sebou,
někdo ti řekl, že jsi dobrej,
a tak to navždy zůstalo.
K smrti tě nesnesu, už z toho šílím.
Jsi hajzl mizernej, už nejsem v pubertě.
Taky se bojíš. Že přes hlavu rostu.
Tak hlídáš ty čárky a hlavy srážíš,
bojíš se o svou moc.
Slyším tě za dveřmi,
šeptám, kde je právo.
Tou železnou tyčí bych tvoji hlavu rozbila.
Být jednou mocná a sežrat tě zaživa.
Teď si jen přeju, abys tu nebyl,
už asi patnáct let.
Bejval si hajzl a jsi jím pořád,
věříš, že má to tak bejt.
Jednou mi budeš vděčná!
Vděčná, že jeden dobrák podkopal
moji lidskost.
Bojim se lidí a jejich pohledů.
Bývávám krutá a sobecky nejistá.
Svěřím se cizímu než tobě dát slovo.
Můžeš si stokrát říct, jakej seš chudák,
zůstávám sirotkem, nesnášim otce.
Pár řádek mi nestačí, chci linku důvěry,
kde půjčí mi samopal,
dám do zástavy svou lásku k rodičům.
A prostřílím se na světlo boží.
Už zase slyším klíče ve dveřích.
Sedím pod stolem a polykám důkazy.
Přichází pán všech světů.
(Kéž ho peklo pohltí i s mým tchánem)
Písmák