Jiný kraj, jiný mrav

4. Jiný kraj, jiný mrav

*

Kraj

Spojené státy mexické, složené z jedenatřiceti států, jsou natolik různorodou federací, že se o ní dá říct naprosto cokoli a pokaždé to bude pravda. Jen hrdí obyvatelé Yucatánu, ať už indiáni, nebo potomci bohatých plantážníků neradi slyší, když se o jejich zemi hovoří jako o Mexiku. Rozhodnutí vstoupit do svazu mexických států dodnes hodnotí jako zásadní historický přehmat, na který jenom doplácejí, protože „majú svoje špecifiká“. Ještě více zášti však projevují vůči angličtině, ignorují anglicky hovořící návštěvníky a ostentativně opovrhují USA jako takovými. Na druhou stranu by rádi anglicky uměli, protože je uchvacuje anglosaská kultura, ekonomika, životní úroveň a ze všeho nejraději by rovnou emigrovali do USA, které nekriticky avšak tajně obdivují.

Ano, pokud bychom měli tuto zemi definovat jedním slovem, byla by to ROZPORUPLNOST. Yucatán je od nepaměti bohatou zemí s chudými obyvateli.

*

Knihy

Prostí Mayové dodnes žijí v chatrčích a nemají ani tušení, jakým technologickým postupem jejich předkové dokázali zbudovat impozantní pyramidy, které bez jakékoli údržby přežily v nepřátelském prostředí džungle stovky let. Je pozoruhodné, že civilizace s primitivními prostředky v klimaticky nevhodné oblasti dosáhla natolik výjimečných intelektuálních úspěchů. Poté, co občané zamávali vládnoucí elitě, kterou bylo stále těžší uživit, opustili města a rozptýlili se v menších komunitách po okolí, jejich geniální architektura, astronomie, matematika, geometrie a jiné znalosti šly do kopru. Mayové se dnes oblékají do plachet s dírou, hrají na píšťalky, prodávají klobouky a jsou šťastní. Nedokážou však přečíst písemný odkaz na stěnách svých chrámů. Svůj jazyk přepisují do latinky ve fonetické podobě, protože vlastní písmo neumějí.

Mayské znakové písmo je přitom jedním z pouhých šesti nezávislých systémů, jež kdy byly na Zemi vyvinuty. Jezuita José de Acosta ve svém spise z roku 1590 zmiňuje: „V provincii Yucatan existovaly mnohé knihy po jejich způsobu skládané a spojované v listy, na nichž indiánští učenci uchovávali záznamy o čase, planetách, zvířatech i ostatních věcech týkajících se přírody.“ 

Jistý Diego de Landa, františkánský misionář a budoucí první biskup Yucatánu, byl však jiného názoru a v mayských kodexech neviděl nic jiného než pověry a ďáblovu faleš, kterou bylo nutno spálit na popel. Tato myšlenka jej uchvátila natolik, že ji začerstva uskutečnil. Během jednoho dne, konkrétně 12. července 1562, zmizely v plamenech veškeré písemnosti a s nimi naprostá většina informací o Mayích a jejich kultuře.

Vědci, šarlatáni, archeologové i antropologové se dlouhé roky bezvýsledně snažili proniknout do tajemství komplikovaných mayských nápisů vytesaných do kamene stél, chrámů a pyramid, které se Landovi přes veškerou snahu nepodařilo zapálit. Teprve až v polovině dvacátého století byla tato záhada částečně rozluštěna. Už ale není dohromady nic ke čtení.

*

Kalendář

Mayové propojili jednoduché uctívání přírody se složitou filozofii, která byla založena na koncepci času. Stali se fanatickými obdivovateli času, který v jejich mytologii podle všeho zaujímal ústřední postavení. Dokázali vypočítat délku pozemského roku přesněji než tehdejší evropští astronomové.

Náhoda? Ani nápad. U Mayů nic nebylo náhodné. Stvořili civilizaci, jejímž bohem byl kalendář.

Mayové vynalezli a používali několik druhů kalendářů. Nejznámější z nich byl Sluneční kalendář Haab. Ten se dělil na devatenáct měsíců, z nichž osmnáct sestávalo z dvaceti dnů a devatenáctý, poslední měsíc mayského kalendáře měl dnů pouze pět. Dny v měsíci byly očíslovány a zcela nečekaně se uplatnilo i jinde neznámé číslo nula.

Kromě Haabu mayští kněží využívali také kalendář Tzolkin, posvátný plán obřadního života o dvě stě šedesáti dnech, odkazující na předchozí věky, jenž se řídil cyklem Plejád o délce přibližně dvacet šest tisíc roků. Skládal se z pěti kratších cyklů po pěti tisících sto dvaceti pěti letech. Každý z těchto pěti cyklů byl považovaný za samostatný Věk Světa či Cyklus Stvoření. Jakmile se cykly po 18 980 dnech, tedy dvaapadesáti letech setkaly, vše začalo znovu od začátku.

Posledním kalendářem byl tzv. dlouhý. Ten trval 5125 let. Nad ním však byl ještě delší cyklus trvající 25 770 let.

Jestliže si chcete pořídit pověstný mayský kalendář a máte pocit, že právě teď je nejvhodnější doba, protože u nás se prodávají kalendáře v březnu za zlomek ceny a ten mayský je už od 21. 12. 2012 prošlý, spláčete nad výdělkem. O cenu můžete na tržnicích škemrat, přít se nebo smlouvat, ale na rozumnou cenu se nikdy nedostanete. Buďto se pokaždé jedná o velice vzácný originál, nebo si potomci Mayů plně uvědomují jeho jedinečnost. Aby se člověk v něčem takovém vyznal, musí být opravdu náruživým otrokem čísel, zajatcem astronomie a uctívačem matematiky.

Proto je záhadou, že když má současný mayský obchodník sečíst několik položek na účtence, ani po třetím přepočítání pomocí kalkulačky mu nevyjde správný výsledek.

*

Sisal

Až do druhé světové války byl Yucatán nejbohatším regionem Mexika. Na první pohled se to zdá paradoxní, neboť poloostrov leží na holém vápenci s nepatrnou vrstvou úrodné půdy, neprotékají tudy žádné řeky a dodnes tu prakticky neexistuje průmysl. Místní ekonomika byla založena výhradně na sisalu, mimořádně pevných vláknech z listů agáve, sloužících k výrobě námořních lan. Yucatánští plantážníci lany během obou světových válek zásobili beze všech skrupulí obě strany konfliktu a šlo o činnost natolik výdělečnou, že počátkem dvacátého století žilo v Méridě více milionářů na počet obyvatel, než kdekoli jinde na světě.

S nástupem umělých vláken během pouhých několika let prakticky všichni milionáři zkrachovali. A co udělali prostí Mayové? To co vždycky. Zamávali ožebračeným plantážníkům, opustili neperspektivní haciendy a rozptýlili se v menších komunitách po okolí.

*

Hudba

Co Mexičan, to muzikant. Typická mexická hudba se hraje na nástroje strunné nebo dechové. Dechovku přinesli do Mexika čeští muzikanti v době vlády habsburského císaře Maxmiliána. Mexičané se zhostili tohoto žánru poněkud po svém, ovšem s velkou vášní a nasazením. Výsledkem je znepokojivý zvuk hudebního tělesa, ve kterém každý nástroj hraje co nejhlasitěji, aby přehlušil všechny ostatní. Vzhledem k tomu, že ve snaze prosadit se hraje každý hudebník schválně jinou melodii než spoluhráči, vyžaduje tento žánr od posluchače značnou představivost a snížený práh bolestivosti. Hudebníci také mezi sebou pořádají interní soutěž o to, který nástroj je schopen vyloudit co nejméně harmonický zvuk, pročež projev celého ansámblu zní jako útok indiánských válečníků na šrotovací linku. Ohlasy domácích posluchačů jsou ovšem veskrze kladné a potleskem bývá často odměněno už ladění.

Každý turista, ať chce či nechce, během svého pobytu určitě narazí i na nájemné hudebníky Mariachi. Tito muzikanti v nápaditě zdobených kostýmech a nejrozložitějších sombrerech jaká jste kdy viděli, hrají na svatbách, pohřbech, v restauracích či na rozličných oslavách. Jejich typickým nástrojem je kytara, basa, housle a trumpeta. Všechny tyto nástroje používají pouze jako bicí, takže jim nečiní problém úzkostlivě se vyhýbat všem formám tonality. Hlavním repertoárem je výlučně píseň La Paloma, případně Cucurucucu, obě v nesčetných variacích, mutacích a obměnách. S pravým latinskoamerickým temperamentem zpívají zásadně sborově, čímž alibisticky dělí odpovědnost na celý kolektiv.

*

Policie

„Tak co, už vás přepadli, unesli nebo okradli?“ To je první dotaz, který v textovkách s nadějí pokládají přátelé z rodiště, kteří by také chtěli něco zažít, ale nemůžou, protože zbaběle sedí doma u počítače. Je jisté, že chudoba, nezaměstnanost a nevzdělanost v Mexiku vytváří třaskavou kombinaci, nicméně ozbrojené policisty a vojáky lze běžně potkat v ulicích i na plážích, takže není důvod k obavám.

Bezpečnostní složky jsou zde fenoménem a mají mnoho podob. Místní policie Rurar, okresní policie Municipial, policie dopravní, policie federální, policie protidrogová, policie justiční, policie turistická, zvláštní policejní útvar určený k boji s pašeráky rostlin a zvířat a určitě i mnohé další. Policejní moc je ovšem doplněna ještě o moc vojenskou. Co důležitější křižovatka, to vojenské ležení. V televizních zprávách to opravdu může vypadat, že trávíme dovolenou na bitevním poli, ale chce to jen malinko rozumu, odvahy, televizní noviny brát s nadhledem a uvědomit si, že na světě stejně nejsme navěky.

A kdyby došlo k nejhoršímu, tak není pro smrt lepšího místa. V Mexiku je radost být nebožtíkem. Mexičané milují svátek zesnulých a o Dušičkách bouřlivě slaví. Všechny ulice zdobí karikatury smrtky, děti se převlékají za kostlivce, peče se chléb mrtvých i zákusky ve tvaru lebky. Pozůstalí připravují jídla, která nebožtík miloval a nosí mu je na hrob. Večer se pak celá rodina sejde na hřbitově, kde se pije, hoduje, povídá s mrtvými a zpívá pro jejich radost až do rána.

Skoro mám chuť každý den dovolené, kdy nás nikdo ani nepřepadl, ani neokradl, ani neznásilnil, ani nezabil považovat za neúspěšný.