Skřítkovská

~*~

Tak toto je můj pokus o malinkou skřítčí pohádku. O tom, jak nás skřítci zachraňují, a my se jim za to odvděčíme tím, že o nich sice vyprávíme dětem, ale v duchu se pousmíváme. Chudáčci malí, ještě že mají tak bezelstné dušičky a jsou oddaní svému poslání. Bylo mi dovoleno nakouknout do jednoho z jejich mnoha tajů a myslím, že to bylo natolik krásné, abych vám o tom vyprávěla. A snad pak vážně uvěříte?

Víte , že jsme tu možná už jen díky těm malinkým bytůstkám? A jak to, že si troufám tvrdit takovou věc...?  To za podvečerního šera, když jsem seděla na posteli a sledovala kapky, jak dopadají na okno a ztrácí se a ztrácí...  Kapkání mě uspávalo svými konejšivými tóny, ale náhle se můj ospalý pohled měnil v překvapený a pozorný. Kapky stékaly dál, ale nebyly to už jen průhledné korálky. V odrazu plamínku svíčky, zahlédla jsem něco pozoruhodného. Malé slzičky byly najednou nebesky modré, stříbrné a zlaté. Třpyt byl jemný, ale pro každého, kdo chtěl vidět, dostatečně silný. Nevydržela jsem, a tiše, abych nepolekala tuto kouzelnou chvíli i s její plachostí, vstala jsem a přistoupila k oknu. Ten malinký zázrak, který jsem v tu chvíli zahlédla, mi vzal dech. V kapkách, těch nejnádhernějších barevných korálcích, se s obrovským zaujetím činili malí skřítci. Svýma maličkýma tlapinkama leštili stěny, až se kapky leskly jako zrnka písku na slunci. Tak jasné byly barvy těsně před dopadnutím! Ale copak se s těmi robátky děje, až dopadnou?! Snad nezemřou??!? Na chvíli jsem zapochybovala a zapomněla, že ve světě, kde je tolik krásy, z níž jsem viděla pouhý zlomek, zajisté nemůže přijít žádný život nazmar.

Neubránila jsem se pokušení a vyšla na ulici. Posadila jsem se na obrubník a trpělivě čekala.  Tu jsem zahlédla, jak skřítek vyskakuje a utíká se svým korálkem, co mu nožičky stačí. Po chvíli jsem zachytila pohledem skupinku skřítků se stříbrnými kapkami, jak běží ke krásnému starému dubu, který byl poznamenám svou existencí ve městě. Skřítci všechny ty maličké stříbrné pokládky složili k jeho nohám a strom jakoby by omládl. Rány v kůře začaly se zatahovat a listí si opět tiše zpívalo svou ukolébavku. Jak jsem sledovala strom, skřítci se někam nepozorovaně vytratili. Ale v zápětí jsem zahlédla skřítky s modrýma kuličkama. Pelášili ke kašně tak rychle, až se hladina louže, vytvořená asi z deseti kapek, zčeřila. Začali hladit vodu v kašně, na jejíž hladině usazoval se již smutek těch samých cest a netečnosti okolí. Voda se pod jejich dotyky zachvěla. Děkovala jim, bez jejich malinkých tlapiček brzy by začala hnít a nikdo by o ni ani pohledem nezavadil. Je to tuze krásné, když se voda usmívá*

Seděla jsem ještě hodnou chvilku na zemi a hledala skřítky se zlatýma kapkama, ale nebylo po nich ani stopy. Podívala jsem se směrem k obloze, jestli stále ještě prší, a tu jsem je spatřila. Seděli na parapetu, připravení a odhodlaní. Okolo šla postarší žena, promoklá, tak trochu unavená snad. Viděla jsem pouze, jak jí malé zlaté korálky padají do vlasů. Žena jakoby se rozzářila, pousmála se a když míjela kašnu, pozastavila se nad průzračností vody.

A tak mi to vše došlo. Dokud tu budou tito skřítci a my si je sami nezahubíme tím, že je úplně vymažeme z našich srdcí, nemůže se stát nic hrozného. Ten, kdo věří, bude mít vždy co dýchat, protože jeho srdce ho zavede k poslednímu zdravému stromu. Bude mít vždy co pít, protože mysl mu ukáže poslední čistou studánku. A bude mít vždy slunečnou duši, protože?? protože věří. A miluje. Nejde je nemilovat. Nevím, zdali se mi ještě kdy poštěstí tyto rozkošné skřítky spatřit, ale i kdyby ne, vím, že tu jsou, a tak nikdy nemůže být nejhůř. Oni by to nedovolili. Myslete na ně, jsou ohromně srdeční, kolik sil je musí stát, než se zase vyšplhají zpět na nebe? Tak jim občas zapalte svíčku, vedle položte skořápku od oříšku a pár drobečků z koláče. Budou vám moc vděční a je přeci krásné, když víte, že na vás někdo myslí. A oni si to tolik zaslouží.

~*~