Místo želvy

5. Místo želvy

*

Akumal

„Usmívejte se! A teď vyskočte! Zamávejte! Vyplázněte jazyk! Udělejte stojku!“ fotograf nadšeně diriguje celou skupinu a mává kolem sebe všemi možnými fotoaparáty. Pozadí křivé palmy nad mořskou hladinou dává snímkům umělecký rozměr a bez přispění digitálních efektů či vybaveného studia nabízí dostatečnou kýčovitost. „A teď pozor! Vyndejte z kapes všechny peníze! Ne, to už nefotím, to dostanu za snímky těch vašich přiblblých póz,“ zubí se pro změnu zase umělec. Fotografování úsměvných, směšných a naprosto debilních scének zkrátka k výletům po Yucatánu patří.

Pro pracovníky podnikající v turistickém ruchu jste jako každý běloch jenom další gringo, tedy typický Severoameričan, a proto vám taky nabízejí přesně to, co uvedený sociální vzorek návštěvníka dle jejich názoru vyhledává. Pochopitelně za gringo cenu. Dnes je třeba platit i za to, že je cizinec cizincem, za průchod vesnicí, za přechod ulice, za vstup doleva, doprava, za pohled dolů do díry či nahoru z díry. A čím je místo turisticky profláknutější, tím jsou ceny vyšší a absurdnější.

Zátoka Akumal je vzhledem k masové návštěvnosti legračně malá, ale svůj turistický potenciál využívá bezezbytku. Nemalou měrou k tomu přispívá množství zákazů, příkazů a přísná organizovanost. Celá pláž, jako ostatně velká většina pláží tady, je důsledně obehnána linií budov, jen abyste se k ní sami nedostali. K příchodu na pláž přece slouží turnikety, jediné místo kudy se dá projít. U nich všechny platící turisty značkují oranžovým náramkem, aby měl personál přehled. Zaměstnanců je tu snad víc než turistů. Zaplavat si pár minut zrovna tady jen proto, že možná uvidím ve vodě želvu, je poměrně nákladnou záležitostí. A také značně adrenalinovou.

 „Teď si navlečte plovací vesty, masky a šnorchly,“ vyzývá nás mladá průvodkyně, nepamatuju si její jméno, ale míry má 90-60-88, „avšak ploutve ne, to se zde nesmí, to byste vířili písek. A hlavně byste plavali rychleji, než náš fotograf a on by vám pak nemohl prodat rozmazané fotografie. No šup šup, nastupte do člunu a u támhleté bóje vyskáčeme do vody, já vím, že rychleji byste tam doplavali sami, ale lodníci také musí z něčeho žít, že, hlavně dejte pozor, ať mi nešlápnete na korál, nebo na želvu, nebo na kuří oko, a držte se pohromadě, před námi jsou jiné tři nebo čtyři skupiny, tak ať se mi nepomícháte, no tak plavte, plavte, na záda už nám dýchá houf dalších klientů, hele támhle je želva, no tam dole, musíte se dívat pod vodu a ne mě na prsa, pane, a na ten provaz se mi nevěšte, za ním je chráněná zóna, no já vím, že vás už potřetí kopli do hlavy a topíte se, ale nebojte, už budeme u břehu a na pláži si uděláme závěrečné foto,“ chrlí slečna průvodkyně povely, prstem ukazuje na místa kde byla, nebo možná bude želva, obeplouváním v soustředných kruzích se nás snaží udržet v houfu a ještě kontroluje fotografa, jestli poctivě fotí. Neuvěřitelně energická, cílevědomá a nekompromisní ženská. S tou bych se nechtěl rozvádět.

*

Xtun Cenote - Xibalba

Na malém prostranství před vstupem na pláž Akumal je opravdu pěkná divoká skládka, také několik řad stolků přetékajících pestrobarevným zbožím ze dřeva, keramiky a plastu. Mezi tím náruživě křepčí prodejci pokřikujíce: „One dollar, sir, one dollar,“ a v neposlední řadě zde parkuje náš autokar. Na sedadla prostíráme ručníky, protože před cestou ani nesvlékáme mokré plavky. Po želvách nás čeká ještě plavání v obližní cenote. Samozřejmě už víme, že cenotes jsou zatopené krasové závrty, které mají tvar studní a otevřených jezírek. A něco podobného také očekáváme. Jaké je naše překvapení, když mikrobus zastavuje před vstupem do jeskyně. Tour managerka opět každému nutí plovací vestu, pořád něco mele o bezpečnostních předpisech, o utopených Američanech, o komplikacích s převozem mrtvol a mezi řečí nás postupně strká do díry. Temnotu sluje plaší pouze úsporná záře několika úsporných žárovek u vchodu a štíhlý proužek světla baterky slečny průvodkyně.

Takřka sto procentní vzdušná vlhkost, poletující netopýři, od stropu visící propletence krápníků a kořenů mohutných stromů, které se zrcadlí v nehybné hladině podzemního jezera, to vše působí na lidskou psychiku a zanechává v návštěvníkovi nedobrý pocit tísně a úzkosti. Není divu, že Mayové měli tyto prostory za brány do podsvětí, které využívali akorát ke krvavým rituálům a k uskladnění brambor. 

Musím přiznat, že při představě, jak ta jeskynní voda bude hluboká, ledová, že je úplně černá a nevidím, do čeho to lezu, mi na chvíli zatrnulo. To už ale ostatní členové výpravy proplouvají chodbou mezi krápníky a mizí kdesi v podsvětí, kde se mihotavý paprsek baterky snaží osvětlit úzké štěrbiny i rozlehlé dómy. Stíny postav plují řečištěm i procházejí mělčinami v řadě za sebou jako lumíci při velké migraci, zcela v zajetí endorfinů, nic jiného než další část jeskyně je nezajímá. Průvodkyně ustavičně něco vypráví, pravděpodobně o tom, že stropy i stěny jsou rozleptávány v sítivo žlábků, jen z vysokých komínů, dávno opuštěných vodou, splývají stalaktity, záclony a sintrové kaskády a oživují temná, ponurá podzemní jezera plná vírových jamek, obřích hrnců a kotlů do hladka vymletých, ale já jdu poslední, tak vůbec netuším o čem je řeč a k čemu se schyluje.

Konečně výpravu dostihuji v jedné z těch hlubokých propadlin, průvodkyně svítí baterkou na kamenný převis nad našimi hlavami, pak do vody pod námi a já odkojený lacinými horory si hned představuji, co všechno v těch stovkách kilometrů propojených jeskyní hladově číhá, někteří smělci toho nedbají a lezou po schůdcích nahoru na ten převis, koukají dolů na nás zbabělce pohrdavě a pak se bez rozmyslu vrhají do vody z výšky, ze které já dostávám závratě. „A teď pozor, skok do tmy!“ směje se průvodkyně a zhasíná baterku, pročež není vidět, že se od teď zbylí odvážlivci koukají dolů na nás zbabělce závistivě. Někteří přesto skáčou. Je pravda, že když hloubku pod sebou neuvidím, nemůžu z ní mít závrať, přesto se jako uvědomělý klaustrofobik raději křečovitě držím svého stalagnátu a čekám, až se ti pošetilci bez pudu sebezáchovy vydovádí.

Podle představ Mayů klesali obětovaní v okamžiku smrti do temnoty Xibalby, aby zde vybojovali souboj s pekelnými mocnostmi a po vítězství nad démony vystoupali na nebesa. Podle mých představ už bylo dnes už dosti osobních démonů poraženo, proto bych také raději vyfáral. Stačilo by zpátky na povrch. Nebesa ještě počkají.