Můj Boss (je ledovec) 21.díl

Můj Boss (Je ledovec) 21.díl

Isabela:

V pravou chvíli mě probralo zvonění telefonu a rychle se odtáhnu. Patrik na mě hleděl se zvláštním třpytem v očích. „Tohle musím vzít.“ Řekla jsem a  vyběhla na chodbu.

„Ahoj zlato. Zítra se vracím domů. Chyběla jsi mi.“

„ Ty mě taky chybíš Richarde. Pomůžeš mi s něčím?“

„Copak se stalo kopretinko? Někdo ti ubližuje?“

„Ne to ne. Všechno ti vysvětlím, až přistaneš.“

„Dobře, ale pozveš mě na večeři. Chybělo mi tvoje jídlo. Ta letištní strava je příšerná.“

„S tím počítám a v kolik dorazíš brumlo?“

„Asi kolem páté, ještě přesně nevím.

„Budu čekat. Bezpečně doleť.“

Típla jsem hovor a odběhla na toaletu, kde se mi podařilo znovu obrnit proti vlivu Patrika. Nesmím se k němu moc přibližovat.  

Patrik:

Stál jsem za dveřmi a poslouchal jak cukruje s tím kreténem.

Ten zmetek! Vzpomněl jsem si na zprávu o Richardu Zengovi, kterou jsem schoval na bezpečné místo, aby jí Isabela nenašla. Na každém prstě měl jinou ženskou, ale nakonec se vrátí vždycky za Isabelou. Nevědomky si vyrvu kapačku, jak se ve mně mísil hněv. Zamotá se mi hlava. „Patriku co to tady vyvádíš? Okamžitě lehnout!“ Pomohla jsem mu do postele a sestřička znovu zavedla jehlu. „Tenhle pacient vždycky zlobí, ale vidím, že tentokrát má sebou tu správnou ošetřovatelku. Paní Diana to vždycky vzdá a nakonec ho musíme propustit dřív.“ Mrkla na mě spiklenecky. „Dokud to neodkape, tak ho pohlídám.“ Přijmula jsem výzvu a Patrik se zadíval na sáček, kde byla asi polovina.

Pozoruju jak se Patrikovi zavírají oční víčka, ale nakonec se vždycky probere. „Spi. Já jsem přece tady s tebou.“ Nabádám ho, ale je to paličák jeden paličatý. „Budeš tady, až se vzbudím?“ Tak o tohle mu jde a já se chtěla vypařit, jakmile usne. Zřejmě prokouknul můj plán. „Nebudu.“ Řeknu po pravdě. „Aha.“ Hodil na sebe peřinu, kdy mu čouhalo jenom pár vlasů. Zřejmě trucuje. S Danem by se mohli předhánět, kdo z nich je větší dítě. Usmála jsem se a zůstala sedět na židličce.      

Diana:

Asi se mu něco zdá. Usoudila jsem, když se znovu pohnul a máchal před sebou rukama, jako by něco nemohl chytit. Možná má noční můru. Zamračil se ještě víc a začal sebou házet. „No tak. Uklidni se. Tady ti nikdo neublíží.“ Mluvím na něj a přibližuju se k posteli. Reagoval na můj hlas a tápavě hledal vedle sebe. Nakonec rezignuji a lehnu si k Danovi. Tohle mu spočítám. Přemítám v duchu, když mě objal a přitiskl k sobě. Nejdřív jsem se chtěla odtáhnout, ale jeho sevření ještě zesílilo. Boj s ním byl předem prohraný jako tomu bylo dnes při obědě. Nesnáším prohry, ale tahle mi nevadila. K čertu! To nemůžu myslet vážně!

Zadívám se na Dana. Vlastně se mi to líbí, ale nechci si to stále připustit. Určitě to nebude ono. Jeho hřejivá náruč byla, tak teploučká a pohodlná, že jsem se víc přitulila, aniž jsem si uvědomovala co dělám. Rozum velel k ústupu, ale srdce tlouklo čím dál rychleji. Pohladím ho na špičce nosu a všimnu si začínajícího strniště. Tohle mu tak zatraceně sluší. Prstem přejedu po hrubé bradě a zlehka se dotknu rtů. Něco nesrozumitelného zamumlal a otočil se ke mně. Dělilo nás od sebe, jen pár centimetrů, když si olíznul vyprahlé rty. Nedokázala jsem z něj zpustit oči a on  ten pohyb zopakoval. „Diano.“  Tentokrát jsem rozuměla a nedokázala přestat. Vše ztratilo smysl a existoval jenom muž po mém boku. Zdolám těch pár centimetrů a políbím ho. Nechápu co dělám, ale přesně to chci. Z jemného polibku se prohluboval k drsnému a žhavému. Dan nevěděl o světě a já toho využila. Nikdy jsem necítila, to co právě teď v tuto chvíli. Proběhla mnou, tak silná vlna emocí a Dan mi v tom nevědomky pomáhal a polibek opětoval.

Rozepnu prvních pár knoflíčků u jeho košile. Měl nádherné tělo, které mě k sobě zvalo. Rukou přejedu hruď. Prsty se zabořím do jemným chloupků a jeho srdce tluče jako splašené. Moje vlastní tělo mě zrazovalo. S posledních sil se vymaním z toho krásného snu a uteču do hostinského pokoje. Zbytek noci se převaluju a nemůžu přestat myslet na jeho sladké rty.