Město Zeď

6. Město Zeď

*

Tulum

První zmínky o tomto městě se váží k roku 1518, kdy kolem zdejších břehů proplouvala první výprava španělských turistů vedená Juanem de Grijalvou. Posádka byla přímo fascinována majákem, shlížejícím z útesu nad mořem, pestře barevnými budovami, majestátními paláci, strážními věžemi a robustními hradbami. Proto také přístavní město, díky své orientaci k východu slunce lyricky pojmenované Zama, tedy Svítání, později překřtili na Tulum, což je označení pro zeď, ohradu či val. Jako jedno z mála tehdejších měst byl Tulum obehnán jeden kilometr dlouhou, pět metrů vysokou a osm metrů silnou souvislou kamennou zdí, což současným podnikatelům v turistice velmi usnadnilo práci s oplocováním.

Celé know-how moderní mexické turistické infrastruktury totiž spočívá zhruba v těchto krocích:

Oplotit si pár větších zvětralých kamenů, nejlépe u sjezdu z dálnice nebo poblíž díry v zemi naplněné dešťovkou, vymýtit v džungli plácek na parkování autobusů, postavit budku na vybírání vstupného, parkovného, mýtného, pojistného, poplatku za kameru, poplatku za fotopřístroj, poplatku za uschování zavazadla, lázeňského poplatku, ekologického poplatku a poplatku za správné vyměření všech poplatků, a nakonec najmout co největší množství hrabivých průvodců s co nejmenší jazykovou výbavou. Hejna stánkových prodejců dřevěných masek a sádrových odlitků mayského kalendáře se už slétnou sama, jako supi na mršinu, a obsadí jedinou přístupovou cestu k areálu po obou stranách v celé její délce.

Nejinak je tomu i v Tulum. S nalezením průvodce nemáme problém, naopak, je velkým uměním se všech ostatních dotěrů zbavit. Prakticky každý Mexičan, který zrovna něco neprodává, je průvodce. Naštěstí začíná mírně poprchávat, což domorodce spolehlivě zahání pod střechy. Dokonce ani prodavač vstupenek nevychází z budky, aby prošacoval příchozí, proto se manželka odvažuje do archeologické lokality propašovat stativ ke kameře, což je v tomto kraji považováno za ohavný zločin srovnatelný se svatokrádeží. Nad zákazem používání stativu u vykopávek zůstává rozum stát. Že se některé památky nesmějí fotografovat s bleskem, se dá pochopit, jak ale může někomu vadit stativ?

Ledvaže narovnáme hřbet po průchodu úzkou štěrbinou v kamenné hradbě areálu, jsme uchváceni tou malebnou scenérií. Z budov, původně postavených po obou stranách hlavní třídy, která procházela napříč městem od brány na jižní straně k bráně na severní straně, se zachoval pouze jeden kamenný chrám a čtyři paláce, ovšem celková prezentace je dokonalá. Na každé zídce, na každé střeše se rýsuje několik nápadných výstupků. Teprve pečlivější pohled odhalí, že se nejedná o stavební ornamenty, ale o hlavičky všudypřítomných leguánů různých velikostí vyhřívajících se na slunci. Všechny ruiny jsou pečlivě očištěny, odborně zrestaurovány, pochopitelně ohrazeny provazem a pohled z nejhezčího úhlu na každou z nich hyzdí plechová informační tabule, která upozorňuje, že na zdejší architektuře je patrný toltécký vliv, což je chvályhodné, protože jinak by si toho člověk snad ani nevšiml.

*

Stavby

Nejvyšší stavbou v celé lokalitě je modlitebna, strážní věž a pevnost v jednom, zvaná El Castillo. Povrch budovy byl kdysi omítnutý štukem a obarvený na červeno. Široké venkovní schodiště se vstupem podpíraným sloupy, nesoucími tři výklenky se soškami, přímo láká, abyste vešli do horní chrámové části. Natažené lano a výhrůžný pohled průvodce ovšem od tohoto úmyslu odrazuje. Nemůžeme z pyramidy spustit oči a fotíme ji ze všech stran. Zvěčnit El Castillo bez lidí si ovšem žádá čtvrthodinové čekání na správný okamžik a nutnost později vyretušovat obézní dámu, kterou se nepodařilo od pyramidy odlákat.

Každý z dochovaných objektů byl vystavěn za jiným účelem. Například poměrně malá budova, podle zachovalých fresek na fasádě výstižně nazvaná Templo de los Frescos tedy Chrám fresek, údajně sloužila jako hvězdná observatoř. Nepřestává mě fascinovat, jak archeologové dokážou ze schodiště, několika sloupů a rozbořené zdi poznat, že se jednalo zrovna o observatoř, a ne třeba o veřejnou prádelnu. Například kousek od El Castilla, na nejvyšším místě skalního útesu, stojí Templo del Dios del Viento neboli Chrám boha větrů. To samozřejmě zní velmi pravděpodobně, když uvážím, že indiáni jedli hlavně fazole, kukuřici a pálivou papriku. Bůh větrů si nepochybně svůj chrám zasloužil. Také chápu pojmenování Templo de la Estela čili Chrám stély, který kdysi skrýval kamennou stélu opatřenou mayským letopočtem 564, což způsobilo velký rozruch mezi historiky, protože Tulum byl evidentně osídlen až o stovky let později. Forenzní archeologie následně odhalila, že stéla byla tulumskými odcizena z mnohem staršího sídliště Tankah, vzdáleného čtyři kilometry na sever. Podobně nekalým způsobem se zmíněná stéla později stala součástí expozice Britského muzea, což do jisté míry vysvětluje zálibu dnešních Mexičanů v oplocování.

Až do bratrské internacionální pomoci Španělskem žilo ve městě asi šest stovek obyvatel. Poté, co domorodý lid poznal dobrodiní katolické víry, otrockých prací a neznámých chorob, strádal a hynul, zatímco zástavba chátrala. Z kdysi nádherného Tulumu zbylo pár romantických zřícenin. I tak je chodí obdivovat tisíce turistů. Ovšem zvenčí. Dnes už se na pyramidy lézt prostě nesmí. Také jedna z hlavních atrakcí, pláž s bílým pískem, azurovou vodou, měkkými vlnami a romantickou kulisou ruiny El Castillo na pozadí, považovaná za jednu z nejlepších pláží v Mexiku, zůstává návštěvníkům uzavřena a můžeme se jí kochat pouze z dálky. Důvodem je prý epidemie koronaviru a ochrana biotopu. Restrikce provedené v souvislosti s Covid-19 mají nepochybně pozitivní dopad na faunu, flóru, kulturní památky a přirozený chod světa vůbec, ale nenamlouvejme si, že je tím pádem vše vyřešeno a problémy neexistují. V dobách, kdy se na písku ještě povalovali turisté, byla pláž pravidelně uklízena. Teď, když je vše ponecháno přírodě, pláž se oproti očekávání nehemží želvami, kraby a leguány, nýbrž PET lahvemi, igelitovými sáčky a pivními plechovkami. Z dálky to ale není vidět.