Obléhání

Seděl jsem na stole a pozoroval dveře. Občas se zachvěly, když se do nich opřela těla mých kolegů, ale smeták zaklíněný mezi skříň a kliku dveří odváděl svou práci perfektně. Byl to poctivý dřevěný smeták, žádná plastiková vymyšlenost, takže jsem se nebál, že by praskl při pokusu otevřít dveře násilím. Klidně jsem vysedával v papírech a sledoval kliku, která zběsile lítala nahoru a dolů.

   „Karle,“ cvakala klika, „Karle, neblázni a otevři!“

   Podíval jsem se na mluvící kliku a usmál jsem se. Mě neoblafneš, ujistil jsem zmítající se kus černého bakelitu. Vím, že to nemluvíš ty. To se snaží blázna po dobrém přesvědčit Mareš, neuvěřitelně nudný inženýr ekonomie, se kterým jsem pět nekonečných let sdílel jednu nepříliš prostornou místnost. Neodpovídal jsem, protože Mareš byl opravdu ten poslední, s kým bych chtěl mluvit.

   Klika si po chvíli uvědomila marnost svého úsilí a přestala naléhat. Zřejmě se snažila vymyslet jiný plán, když lomcování spojené s podlézavě přátelskou domluvou nezabralo.

   „Zamkl se tam,“ slyšel jsem ji, jak vysvětluje kolegům z okolních kanceláří, co se stalo. Určitě se jich tam seběhlo hodně, nevybíravé tlučení do dveří a hlasitý povyk pro ně jistě představovaly výbornou záminku k přerušení práce. Sám bych byl první na chodbě, kdyby se podobný virvál spustil někde jinde, a iniciativně bych navrhoval možné způsoby řešení nezvyklé situace.

   „Skočte za uklízečkou, musí mít náhradní klíče,“ musela mě zastoupit jedna z fakturantek, protože v tomto okamžiku jsem nebyl jeden z houfu příjemně rozčilených čumilů, ale hlavní aktér obléhání. Jeden z přihlížejících zkusil starý trik s mluvící klikou, ale samozřejmě bez úspěchu. Zůstával jsem sedět na stole a poslouchal spiklenecky přidušený hovor na druhé straně. Musejí si opravdu myslet, že jsem se zbláznil.

   Upřímně řečeno, nemohl jsem tuto variantu zcela zodpovědně vyloučit. Kdo jiný než naprostý šílenec by netečně snášel pět let ranního vstávání, pět let bezobsažných porad a instantních káv? Koho by nepoznamenalo pětileté čekání na konec pracovní doby? Kapky každodenní rutiny trpělivě dopadaly na mou hlavu a právě dnes byla ta zdlouhavá trepanace dovršena. Otvorem v lebce volně vytékaly myšlenky, rychle se sklouzly vlhkou stružkou po tváři a pleskly o stůl.

   Zavrtěl jsem trochu hlavou a otřel si rukou oči, nesmím se tomu tak poddávat. Vždyť druhá strana si už opatřila rezervní klíče a pokouší se odemknout.

   „Nejde to,“ postěžoval si pisklavý mužský hlas. Nebyl mi moc povědomý, snad to byl jeden z programátorů, které jsme nepoznali jinak než z náhodných setkání u výtahu. Měkký alt ženy, která se místo něj pokusila dveře otevřít, jsem však poznal ihned. Byla to Marta, naše firemní kráska. Kolem jejího stolu vždycky kroužil nějaký ten nadržený sameček a snažil se flirtovat, ale bez výjimky marně.

   „Jasně, že to nejde odemknout,“ řekla po pár zkusmých cvaknutích. „Ty dveře jsou zablokovaný zevnitř… Karle!“

   Uměla po svého hlasu vložit všechnu svou ženskost, ale na mě už tyhle zbraně moc neúčinkovaly. Byl jsem druhé straně dveří, ale jako bych byl na opačné straně světa. Abych překřičel tu nekonečnou dálavu, sebral jsem všechnu zbylou sílu a zahalekal svou odpověď na mámivé volání tmavovlasé, tmavooké Sirény.

   „Jsi hlavička, Marto! Jsem tady zabarikádovanej!“

   Slyšel jsem Mareše, jak zpovzdálí Martu povzbuzuje, aby se mnou dál mluvila. Asi doufal, že jí se podaří přesvědčit mě, abych se obléhatelům vzdal dobrovolně a uvolnil dveře. Neboj, smetáku, ujistil jsem svého spolehlivého přítele zajišťujícího kliku a tedy i moji dobrovolnou samotu, odejdeme, až budu chtít já. Přece nebudu věřit lidem, kteří byli stejně jako já celé roky při vědomí, a přesto v komatu.

   Měl jsem toho dost, měl jsem jich plné zuby. Seskočil jsem ze stolu a začal přecházet po kanceláři. Jako uvězněné zvíře jsem chodil od počítače ke stěně s nástěnkou a zase zpátky, protože mi náhle došla nebetyčná krátkozrakost mého pokusu oddělit se od vnějšího světa. Místo, abych si vytvořil bezpečný úkryt, uzavřel jsem se v bezvýchodné situaci, která nemohla skončit jinak než vítězstvím druhé strany.

   „Prostě ty dveře vyrazíme,“ nepřeslechl jsem její šepotavé úradky. „Je nás tady dost. My dva třeba s panem Marešem to musíme zvládnout.“

   Vzal jsem do ruky pravítko a pošvihával jím do taktu stále rychleji se řinoucích představ. Před mými doširoka rozevřenými zorničkami se odehrával zuřivý boj na život a na smrt až k tragickému okamžiku, kdy kamarád smeták padl se zlomenou násadou k zemi. Neměl jsem naději, a to mi dodávalo odvahu. Stejně jako slavná dvojice pistolníků v obklíčení kolumbijské armády jsem se mohl s vášnivou divokostí opřít do posledního zoufalého pokusu o únik na svobodu.

   Ozvalo se odpočítávání, pár rychlých kroků a náraz do dveří. Vydržely.

   „Zkusíme to ještě jednou, pánové,“ ozval se programátor. „Na tři.“

Opatrně jsem uvolnil koště blokující kliku a postavil se nalevo od dveří. Srdce mi zběsile bušilo, ale duše byla volná a radostná. Programátor napočítal do tří a směšná trojice v tmavých oblecích vpadla do kanceláře. Prudkost jejich pohybu je povalila na zem, a tak stačilo přeskočit těla zmateně se svíjející na podlaze a vyrazit na chodbu. Přímo přede mnou stála pobaveně se usmívající Marta.

   „Čau, zlato!“ pozdravil jsem ji v rychlosti, protože jeden ze spolupracovníků se ke mně hnal, aby mě připravil o můj dřevec. Praštil jsem ho smetákem do břicha, až se bolestí sehnul, druhá rána do hřbetu už ho dostala na zem. Pak jsem dal rychlou pusu podnikové lásce a bez váhání vyrazil k výtahu, do kterého zrovna nastupovala dvojice sekretářek. Vmáčknul jsem k nim i se smetákem, a než paternoster zmizel pod úrovní podlahy, zamával svým bývalým kolegům včetně trojice vyrážečů, která již rozpletla svoje údy.

   Marta jediná můj pozdrav opětovala.