Smrt je jen další chudák

          Hlad byl to jediné, co momentálně cítil. Už ani nevnímal déšť padající z temné oblohy, chlad a ani své bosé nohy. Muž klopýtal po rozbitých dlažebních kostkách. Fronta lidí, čekající na kus tvrdého chleba před přísně střeženým skladem jídla, byla jen mlhou nad bezedným močálem. Zmlácený jedinec válející se opodál v něm žádný soucit nevzbudil… Naopak… Byl znechucen, že mu připomíná sebe. Nepoznal, jestli je to muž, či žena. Nezajímalo ho to. K čemu to je vědět, jestli je to žena nebo muž. Nají se toho? Dá mu to peníze? Zabije ho to? Ne. Informace o pohlaví ležící trosky mu je naprosto k ničemu. Nevěnoval pozornost strkajícím se ženám v otrhaných šatech. Jediné co hledal, byl kus něčeho k jídlu, tady na té poflusané, rozbité a zabahněné zemi.

           Tu to muž uviděl. Kousek od něj stál malý kluk, držel uboze vypadající kousek chleba. Držel ho jako trofej, jako něco, čím se může chlubit. Jak neopatrné, pomyslel si. Muž sebral poslední síly, co mu zbývaly, a rozeběhl se k němu. Bylo mu příliš málo let na to, aby chápal, že když tady bude máchat kusem jídla, tak ho lidé nepochválí, jak je šikovný, že si ho v tomhle zasraném městě dokázal sehnat. Jediné, čeho se dočká, je krádež toho vymodleného, vypoceného, ukradeného anebo v méně pravděpodobném případě, poctivě vypracovaného chleba. Poctivost zabijí. To byla jeho vlastní zkušenost. Dřel, dřel, až z něj sedřeli kůži. Nic z něj nezbylo. Stala se z něj troska. Kostra oblečená do kůže. A kdo chce zaměstnávat trosky? Nikdo. Dokáže troska dřít 18 hodin denně? Ne. Dokáže troska tahat těžké náklady, ohánět se krumpáčem, nespat 3 dny po sobě? Ne. Jaké je nejlepší místo pro trosky? Nejlépe hrob. A když jste živoucí troska? Skládka. Umíte ještě chodit? Ulice.

           Malý kluk si muže všiml a dal se do běhu. Muž za ním běžel, co nejrychleji mohl a myslel na okamžik, až si strčí ten chléb do úst. Byl sice zesláblý, ale byl tak posedlý touhou jíst, že utíkal snad nejrychleji za celý svůj život. Věděl totiž, že když bude teď moc pomalý, zemře. Běžel a viděl, sice rozmazaně, že se přibližuje. Přibližoval se! Určitě nezemře, tak ubohou smrtí, jakou je vyhladovění. Kluk už nemohl. Běžel pomaleji a pomaleji. Zatímco on, běžel čím dál rychleji. Jak klukovi síly ubývaly, on jakoby měl náhle nějaké superschopnosti. Vypadalo to, jakoby mu vysával jeho životní sílu. Srazil ho na zem. Byl překvapivě silný. Kopl ho do břicha, že kdyby v tom žaludku něco měl, tak by se pozvracel. Vrátil mu to ránou mířenou přímo doprostřed obličeje. Krátce na to, už odkapávaly kapičky krve z klukova nosu.

           Rvali se. Váleli se v bahně. Tahali se za vlasy. Když se kluk pokoušel postavit, kolem kotníku se mu obmotala vyzáblá ruka a strhla ho na zem, až se praštil hlavou o dlažební kostku. Krvácel, ale to mu nezabránilo v pokusu o útěk. Až v tu chvíli si ten hlupák uvědomil, že mu jde o život a konečně se probudily jeho instinkty. Už do toho konečně začal dávat všechno. Ale příliš pozdě. Už pro něj nezbývala skoro žádná naděje. Oba leželi na zemi a kluk se snažil odplazit. Myšlenka přežití ho nutila plazit se dál. Tu náhle se mu kostlivá ruka opět zaryla do druhého kotníku. Začal plakat, mlátil kolem sebe rukama, ve kterých držel zablácený chleba. Muž ho zalehl a snažil se mu vyrvat chléb z rukou. Škrábal ho nejdřív do rukou a až pak ho napadlo, že mnohem náchylnější na škrábání jsou oči. Plnou silou mu zabořil prsty do očí. Zařval bolestí, svíjel se ještě víc než předtím. Takovou bolest snad v životě nezažil, bolest přeřvala všechny ostatní smysly a snažila se ho ovládnout. Lezla na povrch, a když vylezla, náramně se vyřádila. Jako když feťák konečně po dlouhém absťáku dostane své drogy.

           Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak si chystá oči zakrýt rukou, ve kterých držel chléb. Na tenhle okamžik čekal. Už se chystal popadnout chléb. Jeho ruka se natahovala ke chlebu. Byl to nejdelší okamžik jeho života. Cítil, jak se sval za svalem napíná, jak se ohýbá jeho loket. Cítil každý detail. Jeho prsty se už skoro dotýkaly špinavé kůry chleba, v tom najednou se stalo něco, co ukončilo klukův život již před tím, než zemřel. Před jeho obličejem se objevil havran. Černý jako svědomí tohoto národa, černý jako naděje všech lidí v tomhle podělaném městě, černý jako vytoužený chléb. Jeho žlutý zobák se otevřel a náhle v něm měl celý chleba. Byl pryč. Zbylo po něm černé pírko, které se pomalu snášelo k zemi, snášelo se tak pomalu, že to vypadalo, že se nechce ušpinit od země. Havrana už neviděl. Odehrálo se to tak rychle, že si ani neuvědomil, co se to vlastně stalo. Seděl na svíjejícím se a křičícím klukovi a koukal pár sekund do blba. A pak mu to došlo.

           Popadla ho neuvěřitelná zuřivost. To je jeho vina! Proč tady s tím chlebem tak máchal! Jen přilákal to nenasytné zvíře. To nemá žádné instinkty? Když něco získám, nesmím se tím přece chlubit. Každý chce přežít. Každý se upíná k životu, jak jen to je možné. Co mu síly stačí. Havran byl sice sobecký, ale pokud by nebyl sobecký, zdechnul by hlady. Chce žít. Proto je potřeba získané věci schovat. Aby vám to nebylo sebráno. Musíte být sobečtí, abyste přežili. Jinak z vás za chvíli zbude jen hromádka popela. Silnější a chytřejší přežívá. Pro slabé není na světě místa. Slabí nevydrží, a pokud chtějí žít ve světě lidí, musí být buď konkurenčně schopní anebo adaptovaní! Takže v tomhle malém uzavřeném světě, městě, jste museli být prostě schopní konkurence. Silní. Silní a sobečtí.

           Jeho život skončí kvůli jeho neschopnosti. Ne. To přece není jeho vina. On za to nemůže. Za to může ten posraný havran. Kdyby... Kdyby neexistovali havrani, on by žil. Ale... Mohl přijít jiný člověk a vytrhnout chleba stejně tak snadno, jako to udělal havran. Ne! Kluk za to nemůže. On nemůže za to, kde se narodil. On... On nemůže za to, jak to funguje v tomto městě. Je slabý. Kdyby byl silný... Mohl by změnit tohle město. Ne. Celý svět. Jeden člověk přece nemůže změnit svět. To je nemožné. Absurdní. Pohádkové. Bláznivé. Naivní a idealistické.

           Kolem chodili lidé a umírající člověk ležící na ulici na nedostatek jídla jim připadal úplně normální. A to, co lidé uznají za normální, tak toho si nevšímají. Seděl tam nepovšimnut ve svých depresích a životních úvahách. Kluk ležící pod ním jen plakal a držel se za oko. Neměl sílu se zvednout. Sedíc na něm, přemítal nad svou situací… Jak jen já se najím. Umřu… Jsem zbytečná existence… Tu ho najednou z přemýšlení o své zbytečnosti vytrhla myšlenka, temná a zvrácená ta, která nás napadá jen v nouzi. Zoufalí lidé páchají zoufalé činy.

           Ano jediná věc k jídlu, které se mohl dosyta najíst, byla blízko. Viděl jí. Cítil jí. Byla u něj. Dotýkala se ho. Na dosah. Proč ho to jen nenapadlo dříve? Protože nebyl tak zoufalý? Asi. No člověka, který zrovna neumíral hlady, by tahle myšlenka ani nenapadla. Chystal se udělat něco, co dělali jen primitivní kmeny v pralese, když ještě existoval. Něco... Dalo by se to pojmenovat jako čiré zoufalství.

           Jeho pohled padl na dlažební kostku, která se nějakým neznámým způsobem uvolnila ze sevření betonu a ostatních kostek. Popadl jí. Byla těžká a kluzká, kvůli blátu, které ulpělo na jejím žulovém povrchu. Kluk pod ním zbystřil. Uvědomil si, že ta osoba nad ním se zvedá. Začal se tedy také zvedat. Vycítil, že teď má šanci k útěku. Kouknul se svým zbývajícím okem na svého trýznitele. A uviděl přibližující se kostku. To bylo to poslední, co v životě uviděl. Ano jako poslední ve svém životě viděl dlažební kostku, která mu v následujících vteřinách rozmašíruje mozek. Ta, co smíchá šedou kůru mozkovou se středním mozkem, ta co rozdrtí jeho lebku na pár střepů.

           Kluk se nehýbal a očividně již nemohl být naživu. Ale on i přesto jako šílený mlátil do míst, kde se před chvílí nacházela funkční hlava kluka, který udělal největší chybu svého života. Ukázal svojí kořist lovci, který byl silnější než on. Tato chyba ho stála život. Po několika úderech se hrozně unavil. Adrenalin se začal odplavovat. Byl zesláblý. Ale když došel až sem, nehodlal se vzdát. Vstal a popadl klukovo tělo. Chtěl ho odtáhnout někam, kde ho nikdo nebude vidět. Pak mu došlo, že je to stejně fuk, všichni stejně viděli, co mu udělal. Tohle se tu stávalo každou chvíli. Proč tomu věnovat pozornost. Když vstoupíte do nějakého konfliktu, zemřete. Když někomu pomůžete, zemřete. Když si toho nebudete všímat, přežijete. Taky si nemůžete vybrat?

           Nají se tady a teď. Bylo mu jedno, že se všichni dívají. Bylo mu jedno, že nemá oheň. Že bude jíst syrové maso. Hlavní bylo, že přežije. Ano. On je silný, on přežije. Už nebude mít hlad. Bylo mu jedno, že to, co právě prováděl, je hnus. V jeho hlavě bylo jen: Přežil jsem. Jsem na živu a jsem pán svého života.