Free diving (Vítězná próza měsíce září 2022)

„Dneska si chci užít moře. Pojedu někam na pláž,  Třeba na tu místní nejslavnější – Paliton Beach. Lehnu si a nebudu dělat nic.“ 

„Dobře, zjistím, kolik by stál cab nebo triky,“ a už se pustila do hovoru s barmanem a neopomněla si na můj účet objednat shake:

„No sugar!“     

Seděl jsem na úplně prázdné hotelové pláži a čekal. Sezóna začne až za dva měsíce a sem se turistům stejně moc nechce.. Cesta sem je zdlouhavá. Zavřel jsem oči a nejraději bych usnul. Marně jsem vzpomínal, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal. To už se ale za mnou objevila Ria:

„Paliton Beach je na druhé straně ostrova. Asi hodinu jízdy. Taxík by stál tři tisíce.“

„To je moc i pro dva. Natož pro jednoho!“

„Myslela jsem si to. Umíš řídit motorbike?“

„No vždyť jsi včera viděla, jak jsem řádil s ATV.“

„Ale jet v provozu je něco jiného.“

„Heavy traffik in Siquijor?“

„Ne. Není. Ptám se tě ještě jednou, jestli umíš řídit motorbike?“

„Jako mladý jsem motorbike měl,“ vzpomněl jsem si na JAWU MUSTANG i na to, jak jsem v zimě dostal na dřevěném mostku v Záchlumí smyk a pomačkal blatník. To se na Filipínách nemůže stát. Náledí a sníh znají jen z bělošských pohádek.

„Počkej,“ vzpomněl jsem si, „včera jsem se přeci ptal v půjčovně. Motorbike stál 1.500 pesos na den.“

„Už jsem ti ho přivezla za 500,“ ukázala k baru, kde stála krásná červená Kawasaki.

Ušklíbl jsem se.

„Čemu se směješ?“

Měl jsem jí říct, že není správné, když se cena liší pro domorodce a cizince?

„Co budeš dělat ty?“

„Půjčila jsem si e-bike a objedu celý ostrov. Na jihu nabízejí free diving. Zavolám ti, až budu hotová a sejdeme se na Paliton. Jo, dej mi 700 na e-bike a na dobití.“

To už ale chlapík z recepce nastartoval motor a jen tak mimochodem se mě zeptal, jestli mám řidičský průkaz.

„Of course, chceš ho vidět?“

Nechtěl. Nasadil mi přilbu a já se rozjel. Těch 29 kilometrů z Aquamare Beach na Paliton jsem skutečně jel skoro hodinu. Teprve tam jsem zjistil, že neumím motorbike zamknout a po koupání mi zase museli kluci filipínští ukázat, že při startování nestačí otočit klíčkem a zmáčknout přední brzdu, ale ještě se musí stisknout takový malý knoflík.

Večer jsme čekali na trajekt do Dumaquete.

„Rio, dochází mi baterie v telefonu.“

„Dej mi ho,“ natáhla ruku, vzala si ho a zamířila k policistovi hlídkujícímu před přístavní bránou. Něco mu říkala, on si vzal telefon a odešel s ním do stanice. Dala mu ho nabít. To musím zkusit i v Evropě.

Při nastupování do trajektu jsem se rozhlížel pozorně. Byl jsem tam jediný běloch. Filipínci měli jen žabky, děti často ani to, chlapi sepraná trička a tmavé kalhoty. Ženy často s několika dětmi, dvě u nohou, jedno v náručí. Nejrůznější odstíny kůže od tmavé až po světlou. Některé tetované, často s umělými nehty. Jedna šestnácti-, sedmnáctiletá holka měla v náručí zabalené novorozeně a nějaká starší žena, sestra nebo matka, jí s ním pomáhala. Asi to bylo její první.

„Proč je tu tolik svobodných matek?“ ptal jsem se Rii, „platí jim otcové něco?“

„Every Philippina fucks a lot of boys,“ vtom se zarazila a uvědomila si, že ona sama je taky Philippina a dodala:

„Not in my case. A potom nevědí, s kým to mají. Pokud někoho označí, ten to popře.“

„A testy DNA?“

„Testy DNA jsou drahé a i soud by byl drahý. Tak se na to vykašlou.“

Nasadila si sluchátka, poslouchala svůj zádumčivý play list a prohlížela si na iphonu, jak ji natočili při free divingu.

To už se trajekt rozjel. Na obrazovce se objevily instrukce pro případ havárie a příjemný hlas nás nejprve poučil v angličtině. Když skončil, opakoval totéž v cebuánštině nebo v tagalogu. To jsem nepoznal. Pak přišla zase angličtina:

„Zastavme se na okamžik a pomodleme se!“ nevěřil jsem nejprve vlastním uším a pak ani vlastním očím.  Všichni vstali a poslouchali se sepjatýma rukama:

„Modleme se za ty, kdo trpí nemocemi anebo už zemřeli, modleme se za nemocné covidem 19, modleme se za oběti násilí, zločinů a válek, vzpomeňme na všechny, kdo trpěli při záplavách, tajfunech a výbuších sopek, na matky na celém světě, mající starost o své děti, na děti mající starost o své staré rodiče a na ty všechny hladové a zbytečně umírající!“ 

Stáli tam všichni ti tmaví muži vydělávající 4 dolary denně, všechny ty matky bez práce a bez příjmu, živící dvě tři čtyři děti bez sociálních dávek, staré ženy živící se prodejem čehokoli, co jim vydělá na trochu rýže denně a bojící se, že by musely do nemocnice, protože na to prostě nemají.

Zavřel jsem oči a dlouhou dobu jsem je nedokázal otevřít. 12000 kilometrů od domova jsem si vzpomněl, jak u nás slýcháme, že musíme myslet na „naše lidi“. A kteří to jsou, ti naši? Kam až sahají? Do Jablunkova?

Když jsme se blížili k Cebu, cvrnkla mi zpráva na WhatsAppu. Od Ghan:

„Kde jsi?“

„Za chvíli budu na Cebu South Bus Terminal.“

„Čekám na tebe u entry.“

Ria pospíchala do práce, ale chtěla mi ještě objednat taxík do hotelu.

"Nemusíš. See you ..."

Ghan opravdu stála u vchodu a zatáhla mě do kouta mimo nekonečný proud cestujících:

„Dáš mi deset tisíc na nájem? Dlužím za dva měsíce.“

„Proč bych ti je měl dávat?“

„Protože jsi mě nevzal na Siquijor.“