Řasy

no jo, to je fakt dobrý ...

Traumy z detstva s nami idú životom či chceme či nie...je len na nás, ako s nimi zabojujeme...

od istej doby farby nepoužívam, nechcem sa schovávať za niečo/niekoho, kto nie som, paradoxne sa tak cítim istejšia. Boli roky, keď som bez farbičiek na tvári nevyšla ani so smeťami:)

nádherně popsaný intimní zážitek ...

Na detailech mnohdy nám ženám záleží nejvíc... dobře vystihnuté.

To o řasách mě nadchlo, je to tak přesné... Někdy mám pocit, že líčení je takový rituál. Příprava na důležitý okamžik, ve kterém chceme obstát. Možná nám to nanášení barev zůstalo po předcích...

Ahoj, děkuji za komentář. Báseň jsem napsala jako pokus o zachycení prožité retraumatizace. Když jsem byla malá, opustil nás táta, v dospělosti se mi vrací opuštění a odmítnutí od lidí, které v danou chvíli vnímám jako středobod svého vesmíru. Řasy měly být symbolem nejmenšího detailu, který člověk řeší před setkáním s někým, na kom mu moc záleží... Soustředění se na detail, na kterém nezáleží, neschopnost vnímat realitu, vnitřní konflikt, bolest. To všechno pro mě tenhle text vystihuje. Nedotažený to ovšem je!