Nesmiřitelní - Dekonstrukce západních archetypů

Vypálená střela pronikla kůží jako nůž máslem. Padající kůň jezdci rozdrtil nohu a naposledy vydechl. Davey Bunting se snaží vyprostit polámanou končetinu, na které spočívá hora mrtvého masa, zatímco jeho kumpáni hledají urychleně úkryt mezi skalami, neboť střelec je zpovzdálí jistě stále sleduje. Ned Logan opět zamíří, ale náhle znejistí a nedokáže stisknout spoušť. Je to už dávno a jeho vražedná nátura leží zapomenuta v minulosti. William Munny musí Neda vystřídat a dokončit práci. Několikrát sice mine, ale nakonec zasáhne raněného kovboje rovnou do břicha. Davey Bunting naříká bolestí, vzlyká, bojí se smrti a prosí o trochu vody. „Dejte mu sakra napít, nebudeme po vás střílet!“, huláká Munny zpoza skal. Bunting dostane vytouženou vodu a pak zemře. William Munny, Ned Logan a Schofield Kid klečí za obrovským kamenem, hlavy mají sklopené a mlčí. Když někoho zabijete, vezmete mu úplně všechno, co měl, a všechno, co mít ještě mohl.

 

Western s novou tváří

Demýtizace neboli cílené vnášení jasného světla do přikrášleného prostředí polopravd, zcestných myšlenek, omylů a lží. Tento termín se v jádru snaží redukovat či ideálně rovnou odstraňovat nereálno a předsudky u některých zavedených pojmů a archetypů širokého spektra. Procesem odstranění ideové nadstavby se začátkem devadesátých let zabýval i Clint Eastwood, a to u žánru, který jej jako herce na začátku kariéry definoval. Jeho první opravdu velký režijní úspěch nese název Nesmiřitelní (1992), prostřednictvím jehož optiky se nám Eastwood úspěšně snažil ukázat Divoký západ v obnažené realitě. Bez patosu, příkras a laciných hrdinných póz. Kritickým uchopením tohoto ikonického westernového snímku dokázala hlavní hvězda filmu, producent a i režisér Clint Eastwood, změnit divácké vnímání Divokého západu v historickém kontextu a zároveň redefinovat své autobiografické postavení ve světě filmu. Drtivá většina jeho herecké cesty byla do té doby lemována silnými mužskými rolemi, jejichž tvrdé vystupování a kladný vztah k násilí kolem Eastwooda vytvořily auru nedotknutelného frajera, který si poradí v každé situaci. Namátkou Drsný Harry (1971), Psanec Josey Wales (1976) nebo Zelenáč (1990). Nesmiřitelní troufale zpochybňují nejen historii amerického Západu, ale rovněž podkopávají hodnoty klasickým hrdinným archetypům, jimiž Eastwood proslul.

 

Trpělivost přináší růže

Předobraz Clinta Eastwooda byl v počátcích devadesátých let značně zakonzervovaný, abych tak řekl. Ikonický herec a v neposlední řadě režisér, který má své nejlepší léta dávno za sebou. Žijící legenda stojící před branami důchodu, co už nemusí nikomu nic dokazovat a maximálně se jí může povést nečekaně překvapit. Jak už dnes všichni dobře víme, Eastwood má zatraceně tuhý kořínek, a jestli o někom platí, že s věkem zraje jako dobré víno, je to jednoznačně on. V době natáčení Nesmiřitelných  měl na kontě již šestnáct režijních počinů a čtyřiatřicetkrát stanul před kamerou coby herec. Vskutku ostřílený profík, jen co je pravda. Protože s westernem Eastwood začínal a „dolarová trilogie“, za níž stál italský režisér Sergio Leone, jej dokázala dostat do povědomí milionů filmových fanoušků, rozhodl se, že Nesmiřitelní budou představovat jakousi pomyslnou tlustou čáru, která symbolicky uzavře jednu dlouhou životní etapu.

Zárodky příběhu o bývalém zabijákovi, jenž se na sklonku života vrátí ke svému krvavému povolání, aby pomstil pořezanou tvář jedné prostitutky, začaly vznikat ve druhé polovině sedmdesátých let. Za prvotním konceptem i finální podobou příběhu stojí Američan David Webb Peoples. Původním povoláním střihač, který jen tak mimochodem psal i scénáře. Některé putovaly do šuplíku a jiné za menší částky prodával filmovým studiím. Za průlom v jeho kariéře můžeme považovat spolupráci na kultovním sci-fi Blade Runner (1982), kde vystřídal ambiciózního a nesmírně hrdého scénáristu Hamptona Fanchera, který se vzpurně odmítl podvolit diktátu studia i vizi režiséra Ridleyho Scotta. Ze zásadních filmů na nichž se scénárista Peoples významnou měrou podílel, zmiňme ještě jednu sci-fi, a sice 12 opic (1995). Avšak roku 1976, v jehož průběhu Peoples rozvedl základní kostru budoucího trháku Nesmiřitelní, o něm svět ještě zdaleka nic nevěděl. Scénář postupně ladil několik let, neboť nikam nespěchal a především na něj nikdo nevyvíjel tlak. Asi bych měl zmínit, že originálnímu názvu „Unforgiven“ předcházely podstatně ostřejší variace typu „The Cut-Whore Killings“, případně „The William Munny Killings“.

Podstatné je, že začátkem osmdesátých let hotovou práci nabídl k prodeji a scénář pár let koloval Hollywoodem. Chvilku o jeho realizaci uvažoval dokonce Francis Ford Coppola, kterému se ale nepodařilo projekt finančně zaštítit. Jakmile byl scénář opět k dispozici, dostal se do rukou osobě jménem Sonia Chernus, což byla jednak blízká přítelkyně a zároveň i něco jako agentka Clinta Eastwooda. Tuhle tehdy již sedmdesátiletou paní ze staré školy scénář šokoval vulgárním výrazivem i užitou mírou násilí, nehledě na ještě stále užívaný název „The Cut-Whore Killings“. Výtvor Peoplese dostal od staré paní nálepku nepovedeného odpadu, kterému by se měl Eastwood obloukem vyhnout. Sympatický herec své kamarádce sice uvěřil, ale do událostí zasáhl osud. Roku 1983 hledal Eastwood nějaký zajímavý námět a do rukou se mu úplnou náhodou dostala ukázka ocejchovaného scénáře. Herec okamžitě rozpoznal jeho kvality a učinil zásadní věc. Už nikdy nedal na doporučení druhých bez toho, aniž by se nejprve sám přesvědčil. Eastwood zároveň věděl, že musí ztvárnit hlavní roli, a protože William Munny byl postavou pokročilejšího věku, neváhal s realizací počkat téměř osm let.

 

Vzhůru do sedel

Jak osmdesátá léta uháněla vpřed, vytáhl Eastwood čas od času scénář na světlo a pokoušel se na něm provést nějaké změny. Každý pokus jej však pouze utvrzoval v přesvědčení, že příběh zůstane dokonalým jedině ve své původní podobě. Ještě stále však visely ve vzduchu i alternativní názvy pro film, a tak jediné, co herec skutečně změnil či lépe řečeno definitivně potvrdil, byl název Nesmiřitelní. Během těchto let v Eastwoodovi rovněž uzrály myšlenky na obsazení všech klíčových rolí. Začátkem roku 1991 přišel onen kýžený čas a práce Davida Webba Peoplese začala po patnácti letech od prvního náčrtu konečně ožívat. Clint Eastwood byl rozhodnut vznikající projekt produkovat, hrát v něm a rovnou film i režírovat. Sadistický šerif Little Bill Daggett připadl Genu Hackmanovi, Morgan Freeman dostal možnost zahrát si bývalého desperáta Neda Logana a domýšlivého Angličana Boba přenechal režisér všestrannému herci Richardu Harrisovi. Všichni tři oslovení herci nabídku s potěšením přijali, byť Gene Hackman zprvu velmi váhal kvůli násilné povaze jeho postavy. Kdo by to byl do takového drsně působícího chlapíka řekl?

Jakožto producent zaštítil Eastwood vznikající film svou vlastní produkční společností Malpaso Productions, přičemž distribuci měl přislíbenou již tradičně od studia Warner Bros. S rozpočtem čtrnácti a půl milionu dolarů započalo 26. srpna roku 1991 natáčení trvající do 12. listopadu téhož roku. Eastwood opět projevil legendami opředenou loajálnost vůči svému štábu. Kameraman Jack N. Green, hudební skladatel Lennie Niehaus, střihač Joel Cox, produkční návrhář a scénograf Henry Bumstead a další téměř padesátka lidí různých profesí, s nimiž už Eastwood pracoval na minimálně pěti předchozích filmech. Drtivá většina materiálu byla pořízena v Albertě, jedné z kanadských provincií. Pokud jste režisér a natáčíte v cizí zemi, pak je naprosto běžným způsobem obsadit méně důležité pozice místním filmovým štábem. Někdy jde dokonce o nutnost, nad jejímž dodržováním bdí příslušné odbory. Ovšem to neplatí pro Clinta Eastwooda, který by byl ochoten natáčení přesunout kamkoliv jinam, jen aby mohl zůstat věrný „rodině“. Kanadská odborová organizace musela po vzájemné dohodě udělit dokonce speciální výjimku pro některé členy Eastwoodova štábu.

 

Síla materiálu

Patrně každý, kdo měl tu čest pracovat po boku Clinta Eastwooda, by vám potvrdil jednu věc. Pohodovou atmosféru na place. Z jistého úhlu pohledu to dává smysl. Trávíte čas s lidmi, které řadu let velmi dobře znáte. Různá, často i nenápadná řemesla jako práce osvětlovače se ve štábu Eastwooda dědí z otce na syna. Takovéto nekonfliktní, takřka rodinné prostředí má blahodárné účinky i na herce, což jsou vlastně jediná kolečka v soukolí, která nejsou konzistentní a režisér je ve svých filmech porůznu obměňuje. Každý na place navíc bezmezně věřil v sílu jedinečně pojatého scénáře. Gene Hackman později vzpomínal, že vůbec poprvé za celou svou kariéru viděl na vlastní oči úplně bílý scénář, bez jakýchkoliv škrtů a barevně podtržených vět. Tedy vyznačených míst, kde jsou tímto způsobem naznačeny úpravy nebo rozsáhlé přepisy. David Webb Peoples byl tímto zjištěním pochopitelně nesmírně poctěn a jeho nadšení později ještě umocní Cena národní společnosti filmových kritiků.

 

Na čerstvém vzduchu

V Kalifornii, konkrétně v okresní oblasti Tuolumne County, byly pořízeny všechny scény týkající se železnice, tedy například příjezd Angličana Boba. Až na tuhle výjimku však štáb pracoval ve zmiňované Albertě. Drsná krajina plná holých plání a proměnlivého počasí a s příchodem pozdních hodin i svíravé zimy. Zkrátka ideální jeviště pro Eastwoodovu sondu zkoumající konflikt mezi nastupující civilizací a drsnými způsoby umírajícího Západu. Scénograf Henry Bumstead a tým jeho pracovníků postavili město Big Whiskey již dva měsíce před první klapkou. Stalo se tak uprostřed osamělé prérie, kde z žádného směru nebyla vidět ani stopa po moderní civilizaci. Kupříkladu nejbližší město Calgary se nacházelo šedesát mil daleko. V okolí vzniklo i pár farem a opuštěně působících domků, aby celek získal autentický nádech. Prakticky každá budova v centru městečka byla plně funkční včetně jednoduchých záchodů, vybaveného baru a krbů, v nichž se dalo zatopit. Zhotovení města tedy logicky představovalo nejdražší položku na seznamu. 

Clint Eastwood si netrpělivě nechával zasílat zprávy o počasí, neboť nevyhnutelný příchod opravdové zimy a sněhových závějí by celé natáčení značně zkomplikoval. Už takhle s sebou mrazivé večery nesly občasné neduhy, které eskalovaly během patrně nejslavnější scény filmu. Vytrvalý déšť bičuje okolí a William Munny, obklopen nastupující nocí, přijíždí do města, aby si v baru definitivně vyřídil účty s proradným šerifem. Na papíře to zní celkem triviálně, ale realita byla jiná. Voda z mašin na výrobu deště měla tendenci okamžitě zamrzat a měnit bahnitý terén v nahnědlé ledové plochy, na nichž to klouzalo nejen hercům, ale také koním. I přes tyto peripetie dokázal Clint Eastwood opět potvrdit svou reputaci, jejíž podstata se dá shrnout následující větou: Rychle pracující filmař, který točí každou scénu maximálně na třetí záběr, nepřekračuje rozpočty a dodržuje termíny. Film byl natočen za třicet devět dní, rovnou o čtyři dny dříve oproti plánu. Následná postprodukce šla i díky získanému času navíc krásně od ruky. Pod dohledem střihače Joela Coxe a režiséra Eastwooda začal ožívat film, který zkornatělá pravidla westernového žánru obrátí naruby a svou výpovědní hodnotou oslní celý svět.

 

Příběh starého desperáta

Navzdory nesouhlasu své matky se Claudia provdala za Williama Munnyho (Clint Eastwood), člověka mrzkých mravů, lháře, alkoholika a vraha. Je tomu již deset let, co Munny nechal pití a ničemného života. A jsou tomu tři roky od doby, kdy Claudia podlehla neštovicím. Mezitím jinde, uprostřed Wyomingu ve městě Big Whiskey, dojde k tragédii. Nejapná poznámka z úst prostitutky donutí kovboje Quick Mika (David Mucci) vytáhnout nůž a pořezat ženě obličej. Dvojice kovbojů, jež do baru přišla společně, je zneškodněna a čeká na příchod představitele zákona. Tím je šerif Little Bill (Gene Hackman), a je to právě on, kdo dvojici kovbojů nařídí darovat majiteli baru několik koní jako pokutu za znehodnocení „majetku“. Prostitutky považují rozhodnutí šerifa za akt nespravedlnosti a chtějí krev. Dají dohromady odměnu jeden tisíc dolarů za zabití obou kovbojů. Šířící se zprávu zaregistruje i mladý, údajně nelítostný zabiják Schofield Kid (Jaimz Woolvett), který Munnymu nabídne podíl, pokud mu pomůže. William Munny přemýšlí. Peníze se hodí a čin těch kovbojů byl bezesporu hanebný. Nakonec osedlá koně, naváže spojení se svým dávným přítelem Nedem Loganem (Morgan Freeman) a všichni tři vyrazí do Big Whiskey.

 

Ničitel mýtů

Clint Eastwood v minulosti párkrát zdůraznil, že film Nesmiřitelní neobsahuje skrytý komentář k jeho autobiografii: „Nečiním pokání za hříchy postav v akčních filmech, které jsem dosud ztvárnil,“ říká Eastwood. I přes tato slova je ale nanejvýš obtížné přehlížet některá filmem předložená fakta. Někdejší zabiják William Munny své temné skutky pohřbil pod nánosem času, byť brutální vyvrcholení filmu nakonec revitalizuje jeho staré já, což je nutné připustit. Přesto Munny působí jako člověk, který po většinu stopáže nesmlouvavě účtuje se svou minulostí a do určité míry se za ni stydí. V této rovině to skutečně vypadá, jakoby Eastwood lamentoval nad svou dosavadní kariérou. Nesmírně komplikované postavy, s nimiž režisér na šachovnici rozjíždí nebezpečnou partii, nám naznačují, že kritický pohled do krvavé minulosti nám může pomoci pochopit či alespoň uznat, že naši krvavou současnost nelze tak snadno definovat. Jedno však platí stoprocentně. Po filmu Nesmiřitelní už kariéru Clinta Eastwooda nešlo konkretizovat jako jednosměrnou cestu akční hvězdy.

Jestli je zde něco, co Nesmiřitelní dělají po celou dobu, pak je to kladení otázek publiku. Jak dobře znáte typického hrdinu ze Západu a jakou radost vám přinášejí jeho násilné skutky, které historie tak ráda zveličuje? Peoples vytvořil ústřední postavu, jejíž podstata v jemných konturách odráží klasické westernové archetypy, kterými Eastwood v minulosti proslul. William Munny sebou vláčí nános mýtů zakotvených v nejasné minulosti a také známky nově získané humanity. Tu v něm dokázala probudit jeho zesnulá žena Claudia. Díky ní se Munny před deseti lety vzdal dráhy obávaného pistolníka a přestal pít whisky. Z oné třeskuté minulosti však ve filmu nikdy nic nevidíme a to ani ve formě vzpomínkových flashbacků. Munny je v našich očích postarší muž, který se snaží vychovávat své dvě děti a chovat prasata. Přesně tak nám ho film na začátku prezentuje. Úvodní psaný prolog jej vykresluje jako velmi nebezpečného muže, což ostře kontrastuje s tváří zašpiněnou bahnem, když se Munny trochu nemotorně snažil oddělit prasata v zabláceném výběhu a uklouzl. V této špinavé podobě ho poprvé spatří i udivený Schofield Kid, který mu nabízí podíl z odměny, pokud s ním Munny pojede a pomůže mu zabít dva kovboje. Nahlas vedený rozhovor zmate děti. Táta býval nemilosrdný zabiják, co vraždil lidi? Munny tvrdošíjně opakuje, že takový už dávno není, ale neveselá finanční situace ho nutí o nabídce přemýšlet. Šlo přeci o parchanty, kteří pořezali obličej ženě, ne?

Pokud se ohlédneme přes rameno a zaměříme své soustředění na klasická díla westernového žánru, zjistíme, že nám tyto filmy často servírují opakující se motiv, jehož podstatou je žena v nesnázích, kterou je potřeba zachránit. Zde je hned několik zhrzených žen. Všechny jsou prostitutky a své pracně vydělané úspory nenabízejí primárně civilizovanému hrdinovi v běloskvoucí zbroji, ale komukoliv, kdo je ochoten prolít za ně krev. Pro svérázného šerifa Little Billa, který býval kdysi sám obávaným pistolníkem, znamená tahle skutečnost jediné. Jinak poklidné město Big Whiskey, v němž se Bill až úzkostlivě snaží udržet mír, začne přitahovat pozornost různých pistolníků, desperátů a potulných zabijáků. Tento základní dějový konflikt spustí postupnou demystifikaci legend o Divokém západu.

Můžeme to vzít třeba od Angličana Boba (Richard Harris). Najatý pistolník, který do Big Whiskey přijíždí i se svým životopiscem W.W. Beauchampem (Saul Rubinek). Z elegantního Boba padají grandiózní příběhy plné odvahy, vášně a divokých přestřelek, přičemž dychtivě naslouchající Beauchamp vše barvitě zapisuje, aby se jeho legendární vypravěč náležitě vyjímal v šestákovém časopise. Vyrovnaný, možná až přehnaně domýšlivý Bob sype z rukávu své historky o rozpuku Divokého západu do té doby, než se ve městě střetne se svým dřívějším rivalem a nynějším šerifem Little Billem, který jeho dokonalý předobraz rozkope špičkou kožené boty. Iluze o drsném pistolníkovi leží pokořená na zemi v prachu a krvi. Little Bill zmláceného Boba zavře do vězení za nelegální ozbrojování a vysílá tím zároveň varovnou zprávu pro všechny další potenciální zájemce, kteří by chtěli získat vypsanou odměnu. Pobavený Bill pak ve vězení pozoruje zostuzeného Boba a maluje před Beauchampem docela jiný obraz o podobě Divokého západu. V jeho verzi byl rádoby bezchybný Bob pouze vychytralým mužem, který přežil jen díky náhodám a chybám svých protivníků. Angličan Bob je pod pohrůžkou z města vyhnán, ale Beauchamp zůstává, odhodlán zdokumentovat Billovy podstatně autentičtější příběhy.

Angličan Bob dokázal ze svých malých dílčích úspěchů a lží sestavit chatrnou mozaiku, díky níž se mohl prezentovat jako oslnivá osobnost, protože tisk přeci baží po silných příbězích. Bill však jeho veřejnou potupou názorně předvedl, jaké to je, když se nabubřelá legenda stane skutečností. Beauchamp začíná chápat, že ve vnitřní struktuře každého příběhu z Divokého západu proti sobě stojí dvě veličiny. Síla a slabosti mužů, přičemž jedna veličina bývá záměrně zvýrazněna a druhá je zase bagatelizována. Little Bill předvedl svou sílu a odhalil slabiny tlachajícího Boba, ale ani on není tím, za koho se považuje. Šerif sice schopně brání mír v Big Whisky, ale také umí projevit krutost a násilnické sklony, což Beauchamp přehlíží a zároveň ve svých příbězích odmítá zdůraznit skutečnost, že moc Billa spočívá především v zastrašování druhých. Šerifův pokřivený charakter odráží i jeho vlastnoručně postavený dům u jezera, kde není snad jediný úhel pravý a navíc do něj zatéká. Beauchamp ironicky prohlašuje, že by měl jako šerif za takovou práci tesaře zastřelit. Bill se však pod tíhou ega odmítá ke své neschopnosti přiznat. Po vyřčené poznámce nasadí pouze spalující pohled a dále pokračuje v interpretaci svých příběhů z Divokého západu.

Tyto pasáže, během nichž poznáváme Billovu zhoubnou moc a temné stránky jeho charakteru, se cyklicky střídají s druhou dějovou linií. William Munny přehodnotí situaci, a i když už jeho střelecké a jezdecké schopnosti nejsou co bývaly, je ochoten cestovat a zabít dva kovboje, kteří dle slov Schofield Kida rozřezali ženě obličej a dokonce jí amputovali prsa. Zde je krásně vidět, jak informace zakládající se na pravdě může cestovat od jednoho ucha k druhému a nabrat zkreslený charakter. Munny na výpravu přizve svého dávného kamaráda Neda Logana, který vražedné řemeslo také pověsil na hřebík, a oba společně doženou mladého Schofield Kida. Všichni se dohodnou, že si případný zisk rozdělí na tři díly a vyrazí rovnou do města Big Whiskey. Následný déšť bohužel oslabí tělo starého Munnyho, následkem čehož jej zchvátí horečka, a protože se po městě procházel ozbrojen, inkasuje i hrozný výprask od podezřívavého Little Billa. Tahle tvrdá lekce však skupinu neodradí a poté, co Munny nabere ztracené síly, dojde na lov proradné dvojice kovbojů.

Jeden z kovbojů, Davey Bunting (Rob Campbell), je skupinou objeven, ale Ned Logan, který ho má na mušce, nedokáže vystřelit. Krvavou práci za něj musí dodělat Munny. Po této akci se Ned od skupiny odtrhne a jede zpět domů, protože pochopil, že zabíjení už mu nic neříká. Munny a Kid chtějí provést krátký proces i s druhým kovbojem, přičemž vychloubačný Kid chce být tím, kdo bude střílet. Po delším obléhání dostihne Kid svůj cíl na latríně a zastřelí ho. Následně přijde nepříjemné prozření. Nejen, že má Kid problémy se zrakem, na což Munny a Logan přišli už dříve, ale navíc lhal i o své vražedné historii. Kovboj Quick Mike byl jeho první obětí v životě a vše, co nyní Kid cítí, je pocit hluboké hanby. Před očima bude mít už navždy obraz neozbrojeného, téměř nahého muže sedícího na latríně, kterému z bezprostřední vzdálenosti provrtal hrudník několika kulkami. Uměle vytvořená legenda ukázala podobně jako v případě Boba svou pravou tvář. Oba pistolníci získají slíbených tisíc dolarů a Munny od prostitutky zjistí, že Little Bill zajal Neda Logana a následně jej ubičoval k smrti. Zuřivý Will Munny po více než deseti letech popadne láhev whisky a pak vyrazí do baru, kde Bill a jeho přátelé slaví zabití Neda.

Clint Eastwood nejednou řekl, že chtěl filmem poskytnout jakýsi komentář k filmovému násilí: „Dostal jsem se do jisté fáze, kdy mi došlo, že násilí by nemělo být zdrojem humoru a přitažlivosti.“ Lze brát tuto větu v souvislosti s filmem Nesmiřitelní doslovně? Ne tak docela, neboť Eastwoodův záměr se ve výsledném produktu neodráží v plné míře. Zacházení s násilím zde vyznívá nejednoznačně, asi stejně jako divácké vnímání postavy Williama Munnyho. Jistě, zmlácení Boba, mučení Neda, pomalé vykrvácení postřeleného kovboje, to vše jsou strašlivé scény, které nejsou hezké na pohled. Tyto úseky nám ukazují, že na zabíjení není nic příjemného a navíc je to pěkná fuška. Smrt ve filmu Nesmiřitelní nepřináší nikomu dobrý pocit. Jenže je tu ještě závěrečná přestřelka v baru, která z násilí učiní zdroj potěšení. Ano, Eastwood nestvořil western založený na principech jednoduché zábavy určené pro masy, přesto nelze závěrečnou katarzi, která v nás vyvolává pocit zadostiučinění, ignorovat. Morální hodnoty filmu nespočívají ani tak ve snaze odmítat glorifikaci násilí, ale v tajemství zesnulé manželky Williama Munnyho. Ženy, která si za muže vzala notorického lháře, zloděje a vraha se sklony k alkoholismu.

Důvody „proč?“ nám zůstávají utajeny. Možná v něm Claudia viděla i dobré stránky a dokázala mu odpustit jeho odporné prohřešky. Kdo ví? William Munny po celou dobu přesvědčuje sám sebe, že se změnil, že už není tím proradným zabijákem, ale docela normálním chlapem. Před Nedem nahlas zpytuje své svědomí a úzkostlivě se snaží neposkvrnit památku zesnulé ženy, byť z jeho slov vyvěrá nejistota. Lpění na křehkých zásadách selže v momentě, kdy je Ned zavražděn. Jakoby Munny sám v sobě objal své staré já a opojen alkoholem se opět stal tím obávaným „vrahem žen a dětí“. Když vstoupí do baru, před kterým je venku v rakvi vystaveno Nedovo tělo, bez dlouhých průtahů zastřelí majitele Skinnyho Duboise (Anthony James). Little Bill okamžitě vystartuje: „No, pane, vy jste ale zbabělý zkurvysyn. Právě jste zabil neozbrojeného může.“ Munny klidným hlasem odpoví: „Tak se měl ozbrojit, když měl tu drzost vyzdobit si svůj salon tělem mého mrtvého přítele.“ V nastalé řeži zemřou kromě Billa i všichni jeho přívrženci až na spisovatele Beauchampa, který se ihned pokusí Munnyho vyzpovídat. Jenže William na rozdíl od Angličana Boba a Little Billa nemá potřebu být uměle uctíván a pošle pisálka pryč.

Nesmiřitelní jsou filmem, v němž žádné klišé není ušetřeno a kde děj veškerá westernová pravidla staví na hlavu. Hrdinové nebrání čest nevinné dívky v nesnázích, ale vraždí pro skupinu prostitutek. Rádoby drsní chlapáci jsou odhaleni jako zbabělci a lháři, zatímco skuteční zabijáci zjišťují, že již nikomu jinému nedokáží vzít život. Zákon zde ztělesňuje bývalý nelítostný pistolník a nihilista, který mír udržuje krutostí a zastrašováním. William Munny jakožto sebereflexivní hrdina nakonec zradí své přesvědčení a stane se opět zabijákem. David Webb Peoples a Clint Eastwood zhmotňují a následně nám ukazují skutečnou tvář historie, zatímco Beauchamp si finální události z baru jistě vykreslí po svém a prodá čtenářům další legendární příběh. Ješitní sebepropagátoři jako Angličan Bob a Little Bill zůstávají součástí mytologie o Divokém západu, kdežto William Munny je jeho autentickým reliktem, který nám ukazuje, že mezi padouchem a hrdinou není velkých rozdílů. Existovali jen různí muži, kteří jezdili po pláních, farmařili, holdovali alkoholu i nezákonným činnostem a někdo jiný jejich předobraz uchopil a vtiskl do mýtického stavu. Jestliže Sam Peckinpah formou snímku Divoká banda (1969) sejmul z westernu romantické pozlátko, Clint Eastwood žánr obnažuje v celé své kráse a konfrontuje jej s nepřikrášlenou historií.

 

Získání ztraceného lesku

Filmové žánry, podobně jako třeba ty hudební, procházejí v toku času jistou evolucí a zažívají své vzestupy i pády. Zlatá éra westernového žánru si dokázala osedlat hned několik desetiletí. V padesátých letech se z levných televizních seriálů amerického střihu zrodily klasické filmy o uhlazených kovbojích a zlých padouších. Štafetu v šedesátých letech převzali Italové a prostřednictvím subžánru „spaghetti western“ dostali do žánru špinavost, minimalismus a větší míru násilí. Historie autentického Divokého západu propadla postupem času mýtům, legendám, fiktivním příběhům a romantickým představám, kterých se kinematografie zmocnila a utvořila z nich drsně laděné pohádky s jasně stanovenými stranami dobra a zla. Existovaly sice výjimky v podobě režisérů jako byli Samuel Fuller, Anthony Mann nebo zmiňovaný Sam Peckinpah, kteří do žánru přinášeli neotřelé prvky, ale valná většina divácké obce dávala přednost klasickým narativním šablonám. Nic ovšem netrvá věčně. Postupný propad zájmu dosáhl vrcholu během osmdesátých let, kdy se westernem zabývala jen hrstka odvážných filmařů.

Na sklonku osmé dekády však nálada a chutě diváků začaly procházet jistou transformací. Nadměrná produkce fantasy snímků a jednoduché akční jednohubky s nedotknutelnými hrdiny začaly ustupovat vážně míněným dramatům a filmovým postavám, které mají duši, nejsou jednorozměrné a řeší existenciální problémy. Publikum zkrátka vyžadovalo, aby do jednotlivých žánrů začal opět pronikat smysl pro realitu. Této „klimatické“ změny dokázal skvěle využít Kevin Costner se svým revizionistickým westernem Tanec s vlky (1990). Návrat žánru zpět na výsluní potvrdil o dva roky později i Clint Eastwood, čímž byla definitivně vydlážděna cesta pro zástupy dalších a dalších westernových snímků. Namátkou Maverick (1994), Legenda o vášni (1994), Rychlejší než smrt (1995), Mrtvý muž (1995) atd. Kvalita jednotlivých děl byla vysoce proměnlivá, což však neměnilo nic na faktu, který hrdě hlásal, že western zažívá svou další, dost možná poslední renesanci.

 

Nikdy není pozdě

Bezmála třicet let akademie filmových umění Clinta Eastwooda přehlížela. Ve věku, kdy už má většina herců a režisérů své nejlepší plody práce dávno za sebou, zažehl Eastwood novou etapu svého tvůrčího období, která vlastně trvá dodnes. Nesmiřitelní získali čtyři Oscary za nejlepší film, režii, střih a vedlejší herecký výkon (vskutku pamětihodný Gene Hackman). Film můžeme považovat za opravdový zlom v kariéře Clinta Eastwooda, od něhož nadále expandoval a piloval své filmařské schopnosti. Tím, že Eastwood uznal svůj věk a zaměřil se na pečlivě vyprávěné příběhy plné citů a propracovaných charakterů, předefinoval svou dosavadní image. Akční minulost vyměnil za promyšleně laděná dramata, v nichž by ani nemusel hrát, ale přesto jsme za jeho přítomnost na plátně vděční. Filmy jako Krvavá stopa (2002), Milion Dollar Baby (2004) nebo Gran Torino (2008) jsou spletitá filmová dobrodružství plná emocí a složitých postav, jako je William Munny.

Nesmiřitelní zůstávají nadále jedním z nejlepších westernů všech dob, především díky schopnosti neotřele pracovat s historickými otázkami a empatií vůči komplikovaným postavám, které často nejistě bloudí uprostřed svých zmatených morálních kompasů. Ona příslovečná morální rovnováha je svým způsobem jádrem filmu Nesmiřitelní. Rovnováha, která nakonec dokáže umlčet zlo, což je vlastně jedno z mála standardních žánrových pravidel, která Eastwood dodržuje. Přesto je nutné připustit, že násilí a odplata zde nejsou nikdy zcela oprávněnou záležitostí. Paradoxem zůstává, že i když je William Munny s největší pravděpodobností podlý vrah a bývalý alkoholik, vzbuzuje v nás sympatie. Sice se nikdy nedozvíme, co donutilo Claudii vzít si za může lháře a vraha se sklony k alkoholismu, ale tento neproniknutelný závoj minulosti nám nebrání přát postavě Williama Munnyho úspěch. Clint Eastwood dokázal chytrou dekonstrukcí mýtů o Divokém západě překročit hranice žánru a tím i pozvednout jednoduchý příběh na filmové umění opatřené jedinečným režijním podpisem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---