Některý lidi ti klidně plivnou do polévky.

    Do nohou naší postele vstoupil podomní agent.
    Vařil z vody.
    To bylo slyšet na první slech.
    Prokázal jsem mu laskavost a začal říkat to, co by řekl on.
    Na okamžik ho to zastavilo.
    Navázal ve chvíli ticha, kde jsem já přestal.
    Měl sebou pěknou slečnu, která držela hromadu lejster a stála velmi strnule.

    Má družka mu naslouchala.
    Vylezla z postele v noční flanelové košili.
    Žili jsme spolu již strašně dlouho.

    Náš pes měl na krku troubu z gramofonu.
    Snažil se pořád někoho kousnout.
    Nejčastěji sám sebe.    
    Žil se sebou již příliš dlouho.

    Já se díval na to mladé stvoření a držel si pod peřinou penis.
    Žil se mnou již dlouho.

    Všichni jsme žili na psí knížku, aby se dalo kdykoliv vypadnout.
    Agent vypadnout nechtěl.
    Vypadl jen z ložnice.
    Seděl s mojí družkou v obýváku v křeslech, co toho již hodně pamatovaly.
    „Vy nepotřebujete peníze?“
    Padla otázka.
    „Nám tady nic nepatří,“ vykřikoval jsem z postele.
    Zavřeli se dveře, ale já chtěl u toho být.
    „Jemu tady nic nepatří,“ slyším hlas své milé, když jsem pootevřel dveře.
    „Už jsem to neměla tak dlouho,“ zašeptalo mi děvče do ucha.
    „To já taky ne,“ sykl jsem přes rameno a zahlédl, jak moje milá cosi podepisuje.

    „Nebude to trvat dlouho,“ vrkal dealer.
    „Je třeba sáhnout po každé šanci,“ říkal, když strkal lejstro do aktovky.
    „Propásl jste šanci,“ řekla dívka a odstrčila mě od skulinky dveří, abych se mohl dívat, jak odchází se svým patronem.
    
    „Tak jak dlouho budu ještě čekat? Zalez zpátky do postele!“ řekla má milá.
    Pes se mě pokoušel kousnout.

    „Jak ještě dlouho?“ postěžoval jsem si v duchu.