Můj kurz tvůrčího psaní (část III.)

III.

Kráčel jsem po bulváru Saint-Germain, pyšně a směle jako správný dacan a dandy. Proti mně si to štrádoval jiný švihák. Ukazoval na můj klobouk a posmíval se mi.

Přešel jsem ulici a minul první kavárnu. Nepřesvědčil mě číšník s dlouhými vlasy ani zlatý nápis. Vaří tu dobrou kávu, ale sláva Les Deux Magots teprve přijde. Táhlo mě to za literáty, pokračoval jsem do Café de Flore.

Byl tam! Popíjel zelenou vílu a psal. Stál u baru, protože to jde víc k jeho úsečnému stylu. Muž s pichlavýma očima a knírem. Americký machr, řidič sanitky z první světový, který se za třicet let zastřelí brokovnicí.

Konečně jsem se mohl zeptat, jak píše, jak vymýšlí příběhy. Co na tom, že si objednal další vílu. Až zjistí, že jsem jeho největší obdivovatel, zjihne a vyloží karty na stůl.

Setkání s legendou však narušila jiná legenda. Z toalet se připotácel Kadlec.

„Stávej, studente! Něco bych zbaštil.“

Šel jsem zkontrolovat stav ledničky. V rohu tekl taveňák v terminálním stádiu rozkladu, chyběla jen pavoučí síť plná much. Z šuplíku sténal stroužek česneku, který se neprozřetelně vklínil mezi dvě prázdné flašky od vodky.

„Koukni do skříně, lemple,“ napomenul mě. „Jsou tam konzervy.“

S povzdychem jsem otevřel dvě plechovky fazolí a hodil je na pánev. Sůl ani pepř jsem nenašel. Byl to takový hokus pokus s jednou ingrediencí, který Kadlec zdlábl během dvou minut.

„Lepší než Hurvínkův první sex.“

„Kdy už mi řeknete něco o psaní?“ připomněl jsem se.

„Psaní… co máš pořád s tím psaním? Psát jako stavět skříň. V Ikee ti ji složí za prachy. Nebo zkus v Hornbachu odchytnout pošuka v oranžovým tričku a stejně ti poví houbeles.“

Kadlec si otevřel Leona. „Ale neber to vážně. Jde o přirovnání a přirovnání vždycky vaří z vody. Jako instantní polívka pro čokly nebo kafe tři v jednom, co chutná, jako kdybys blil.“

Nervózně jsem zašátral v kapse. Měl jsem v ní svoji povídku. Jmenovala se „Únos“ a pojednávala o únosu. Přepisoval jsem ji tolikrát, že z textu zbyly jenom holé věty. Už mě nebavila, navíc jsem potřeboval radu, jak ji dokončit.

Beze slova jsem mu ji podal jako obřadní roucho.

„Co si o tom myslíte?“

Kadlec odložil papíry na stolek a dal si na ně nohy: „Nic než sračka.“

„To je… celý, co mi k tomu řeknete?!“

„Řeknu ti ještě něco. Jdu na kutě, baby.“

(...)