Milan Kundera – Nevědění

Fr., archetypální příběhy ti schvaluji, popravdě k nim rovněž tíhnu a dost jich oprašuji. Tvou oblibu Milana Kundery kupodivu vedu v patrnosti, ovšem to víš, poránu nejsem o nic bystřejší než v pozdní noci, a tak jsem ti radši kladla kontrolní křížový výslech do cesty. Jdu vyhnat moly ze skříně zavěšením nějaké sušené levandule, ať se připravím na konfrontaci s Louisem.  

Ahoj Silene, díky za čtení. Ten naftalínový pach je hezká a asi docela přesná metafora toho, co jsem chtěl vyjádřit. Paradoxně současně s Kunderou jsem četl Edouarda Louise a to je jako nebe a noc. I jemu asi docela naložím, dozvíte se za pár měsíců :)

Zjistil jsem, že s postupným stárnutím mě asi ze všeho nejvíce uspokojují archetypální příběhy sahající až někam k mytologické podstatě. Takový ten pocit velkého a přesahujícího, který se skrývá za docela komornám příběhem. Pomsta, zrada láska a tak.  

Nevědění tohle rozehrává s Odyssem, ale přijde mi takové umělé a vyšpekulované, byť kultivovaně a mnohy vtipně podané.

Ale nenech se mýlit, jak jsem psal výše, Kunderu mám velmi rád!

ještě stran zápisu:

. sametová revoluce i třeba pražské jaro, nemíní-li se hudební festival, potom doporučována minuskule (sama zapomínám, leckdy mě to docela mate, trápívám se zejména skrze Vítězný únor)

cit. Přesto nelze pominout literární i kritické posuny, které se udály v okamžiku (...)

. Fr., čistě technicky, z hlediska délky lidského života 22 let není až takový okamžik

. i tak přemítám, jakpak to vlastně míníš; dotýká-li se dějová linka románu z konce devadesátých let devadesátkového spektáklu, připadne mi reflexe na knižní způsob ještě z těch aktuálních, jedná-li se ti o příslušné hledisko. Tedy že se jedná pouze o vyústění, nikoli časové meritum románového děje? To by zase odporovalo níže užitému termínu velký evropský román, přičemž již v samotné subtilitě stopadesátistránkové knihy spatřuji první kontraindikaci k příměrům právě k velkému evropskému románu. Chceš tedy, což jistě z tvých formulací sdostatek zřetelně plyne, pouze vyjádřit, že bejvávalo, pokud se týká literárních kvalit děl na úrovni VER, a zároveň (zde právě ztrácím jistotu) že soubor M. Kunderou užitých jazykových a stylistických prostředků zkrátka nestačí, aby přehlušil jistou... vyčpělost či naftalínový pach? 

. jinak všeobecně, teoretický posun v metodikách literární vědy a kritiky jistě za pozornost stojí, na tomto poli k vývoji opravdu došlo, ale na poli samotné prozaické literatury osobně spatřuji v součtu, ehm, spíše přítomnost degradujících prvků. Snad práce s autenticitou, bezesporu, zde byly dluhy obrovské, plus zákonitě nová témata, nicméně nezapomínala bych, že literární dílo je svou podstatou především stylizované. (Což je jako mezisoučet.)

Novodobý autor má obrovskou výhodu v zázemí např. pro rešerše, možnosti nesrovnatelného komfortu v dostupnosti okamžitých informací, přesto mě u rozprav třeba z překladatelské praxe zaujalo, nakolik byly konzultace a volby výrazů v analogové době precizní, od čehož odvozuji i na preciznost samotných kmenových autorů předmětných vybraných děl.

Fikční světy občas nabývají úctyhodných rozměrů, čímž jsou skvělé, oslňující, leč mohou zákonitě vykazovat i dost obstojnou děravost (a netuším, jak intenzivně ji kdo zkoumá, jelikož se jedná o nezanedbatelný časový zábor s možná menší atraktivitou než u hledání filmových chyb, kdoví), jako se ostatně dělo typicky již u Alexandra Dumase a podobné produkce. 

. spokojeně kvituji kultivované užití dlouhých slovesných tvarů třetí osoby plurálu (cit. přenášejí, potvrzují i vyvracejí), už jen proto lobuji za adektvátní variantu i pro vrací (cit. kteří se po Sametové revoluci vrací) = vracejí

. (v komentáři výše zmíněná Kunderova báseň by event. mohla hrozit Ludvíkovi)

Březňáku, Žert se mi taky hrozně líbí. Já mám vlastně Kunderu rád pro tu jeho schopnost převrátit každý čin do jeho opaku. Je v tom něco z potměšilosti a nevypočitatelnosti života. 

souhlasím s Lokim, velká část lidí ani o originalitu nestojí a čtenář chce číst něco co zná, připadně co je mu blízké, tak jaká originalita? originalita vychází z jinakosti a jinakost, jak jistě ví kde kdo, je trestána už od školních lavic, kde je vyvíjen tlak na zapadnutí do kolektivu, učení se toho co ostatní a ideálně projít marastem jako ostatní. originalita je nepochopena už proto, že je to originalita, jelikož nedodržuje pravidla, konvence, zažité postupy a jede si po svým, to je originalita, ale takové postupy nejsou vítané. stěžovat si na vyhnanou originalitu, která se vymlacuje už z dětí je nesmysl. naopak v této společnosti a této době chvalme neoroginilatu, vždyť si ji společnost sama na sobě tvrdě vybojovala, každého kdo se více vymyká normám, než společnost uznává momentálně zrovna za vhodné je přece nutno zavřít do blázince a ideálně nadopovat práškama, aby nejitřil naše city svou jinakostí. originalita je vždy o jinakosti, proto bude vždy na okraji zájmu společnosti, která pěstuje své normy, pravidla a zákazy a příkazy, které nutně zabíjejí jakéhokoli svobodného ducha a tedy i originalitu

Kundera patří k mým oblíbencům, ale asi nejvíce si cením jeho prvního románu Žert (1967). Netušil jsem ovšem, že Nevědění vyšlo loni v češtině, děkuji tedy za informaci. Kundera je už velmi stařičký pán (a žádný mladík to nebyl ani v roce 1999), všichni tíhneme k dobám a tématům vlastního mládí. 

Před hodně lety, když jsem studovala nástavbu po gymplu, jsem použila jednu Kunderovu báseň  -tedy její rozbor - při zkoušce. Vyletěla jsem jako namydlený blesk. Jo, vrátím se k němu. Díky!

Nejméně dvě knihy jsem četla, ale už to je "pár" let... zdál se (na mě) složitější, i jeho témata... ale třída, to je jasné - teď mám asi rok doma knihu přímo u Kunderovi, musím se do ní pustit. Jeho život je zajímavý stejně jako Kunderovy romány a povídky...

Ahoj, díky za návštěvu. Co ty a Kundera?

Díky, Fruhlingu, za zajímavé postřehy a porovnání časnější a pozdní Kunderovy tvorby. Perfektní!

dávno před Nevědním - dávno před Nevěděním