Přesné pokyny jsou důležité

        3O. dubna se na Vysoké Haldě u hřbitova zapalovala vždy velká hranice dřeva a tehdy jsem byl zavřen do márnice.
        Byl jsem ještě kluk a nebyl to zrovna příjemnej pocit.
        Dneska bych se nejspíš strachy podělal.
        Hřbitov jsem znal dobře, protože jsem tam často chodil za otcem, když jsem si potřeboval pokecat.

        Sledoval jsem malým okýnkem u stropu mihotající světlo od hranice, kde se právě zpíjeli starší kluci.
        Slyšel jsem za dveřmi smích těch neohrožených, kteří mně zavřeli dovnitř.
        Naštěstí zde již nebyly žádné máry.
        Jen holé stěny po nichž se honily stíny se světlem.

        Odmala mě víc děsila malá vodní nádrž, která byla hned vedle márnice, kde byl vodovod a konve na zalévání hrobů.
        Voda na tom vodním obdélníku byla věčně věků zakalená a většinou potažená zelenou řasou.
        Působila dojmem velké hloubky a ještě navíc něčím, co se podařilo vypěstovat mojí matce.

        Neustále mě na tu vodu upozorňovala, abych se té vodě vyhejbal, že když tam spadnu, tak už se nedostanu ven a utopím se.
        Ve mně to ale spíš vyvolalo takové pocity, jako že je tam někdo schovanej a neustále se šikuje k tomu, že mě tam stáhne.
        Fakt jsem se té díry s temnou vodou hodně bál.
        A což teprve když se jednou na hladině objevil mrtvý ježek, co si nedal pozor a utopil se.

        Pro mě ta jáma s vodou byla vstupem do podsvětí.
        Kde jinde by mohl bejt takovej vchod než na hřbitově?
        Márnice mě zase tolik neděsila.
        V té době jsem taky ještě neměl přečtené Svatební košile.