Proces 3

S profesorem Snapem to tak jednoduché nebude. O tom už se Hermiona přesvědčila. Navíc se objevila komplikace v podobě profesorova zranění.

13 dní do procesu

Další den ráno si vyřídila potřebné dokumenty k tomu, aby jí byla dovolena delší návštěva a aby profesorovi mohla přinést něco k jídlu. Jeho na kost vyzáblá postava jí dělala starosti. Vězeňská služba ji znovu provedla stejným procesem jako včera, až se konečně ocitla v jeho cele.

„Dobré ráno, profesore,“ pozdravila ode dveří. „Něco jsem vám přinesla. Už to zkontrolovali.“ Byly to toasty a nepečený moučník a termoska s čajem.

„Kde jste to vzala?“ Díval se na ni nedůvěřivě.

„Představte si, že jsem to pro vás připravila.“ Ušklíbla se na něj. Slabé světlo zase prosvětlovalo prostor. Opravdu hrozné místo. S tím ale nic dělat nemohla. Tak mu aspoň zkusí pomoct v rámci těchto čtyř oprýskaných tmavých zdí.

„Nechci,“ odsekl okamžitě.

Posadila se vedle na něj na to cosi, co měla být napodobenina vzdáleně vypadajícího lůžka. „Nebuďte takový ignorant. Prostě to sníte a hotovo. Nebo vám to nacpu do krku. Nebudu se s vámi dohadovat.“ Vrazila mu balíček s jídlem do ruky a počkala, až se zakousne do prvního sousta. Pak mu nalila do hrníčku trochu černého čaje s citronem, ze kterého se ještě kouřilo, ale on ho odmítl. „Tak dělejte. Nejsme už ve škole, profesore. Pijte. Přece tady do soudu neumřete.“

„Možná by to tak bylo lepší,“ řekl ponuře zadýchaným hlasem.

„Ale přestaňte. Dokud jsem tady já, tak se to nestane.“ Neodpovídal. Jedl a pil. Konečně! Morous jeden. „Zítra vám přinesu kávu.“

„Nemusíte se obtěžovat, slečno Grangerová.“ Nemohla zachytit, s jakým opovržením vyslovil její příjmení. Ona se však na něj jen vítězoslavně usmála, protože tak lehké to s ní mít nebude.

Její oči sklouzly po jeho postavě dolů. „U Merlina! Co to máte s tou nohou?!“ Odkryla roztrženou krátkou nohavici, aby si prohlédla jeho nárt. „Vždyť tam máte sepsi!“ Dotkla se jeho čela. „Celý hoříte! Dopijte ten čaj a lehněte si. Zkusím vám sehnat nějaké léky.“

„Nechte mě být,“ vydechl, když se pokládal na bok a ona ho přikryla tím smradlavým kusem hadru.

„Ani náhodou!“ Hermiona vyskočila a několikrát zabouchala na dveře. Bachař otevřel a vytáhl ji ven. „Okamžitě mě zaveďte za někým, kdo tady tomu velí.“

„Můj šéf má dovolenou.“ opáčil strážce.

„Tak za ředitelem! Za kýmkoliv, chlape! Tady vám umírá vězeň a vy o tom ani nevíte! Poranil si nohu a zanítilo se mu to, je potřeba, aby mu to někdo ošetřil. Máte tu lékaře?“

„Ředitel sídlí v Londýně a lékaře nemáme. Tihle si ani žádnou péči nezaslouží.“

„Zbláznil jste se?!“ zvedla hlas Hermiona. „Co jste dělal za poslední měsíce, že neznáte kouzelnické zákony, které upravují provoz ve vězení! Všiml jste si vůbec, že už vězně nehlídají Mozkomorové?“ Chlápek ji chvíli pozoroval, jakoby mu nedocházelo, co právě slyšel. Pak se otočil a utvrdil ji v tom, že něco sežene.

Ona se vrátila zpátky do Snapeovy cely. „Prvně se musíte vyléčit a potom začneme s přípravou. Musíte mi říct vše, co víte a co by vám mohlo pomoct. Všechny polehčující okolnosti, každý detail, každou vzpomínku. Možná budeme muset použít i nitrozpyt, ať se nezdržujeme mluvením. Myslím, že byste mi to mohl i sepsat sám. Máme málo času. Slibuji, že udělám cokoliv, abych vás z toho dostala.“ Severus jen tiše oddechoval a občas zasténal bolestí. Třásl se zimnicí.

„Co se vám stalo s tou nohou?“ Hermiona si ho prohlížela se znepokojením. Měla o něj strach. Pak se otevřely dveře a v nich se objevil bachař s táckem, na kterém byla dezinfekce, zdánlivě čistý hadřík a obvazy.

„Nic lepšího jsem nenašel.“ Málem to po ní hodil a poté se zase odporoučel.

„Tak co jste dělal? Je tu dost rezavých předmětů na to, abyste dostal otravu krve.“ Pomohla mu posadit se a pak si klekla k jeho nohám. Odhrnula mu nohavici a ránu mu potřela dezinfekcí. „Zítra vám přinesu antibiotika v lektvaru a něco proti bolesti. Doufám, že mě s tím sem pustí.“ Obvázala mu nárt až ke kotníku. „Budu vám měnit obvazy. Chtělo by to častěji, ale co se dá dělat.“ Pokrčila nakonec rameny nespokojeně. Vydezinfikovala si ruce a zvedla k němu hlavu. Kdyby byl na svobodě, mohl si ránu uzdravit sám, ale tady nemohl kouzlit a její hůlka zůstala dole na poličce. Ona sama bezhůlková lékouzla neuměla dostatečně dobře. Musela se tedy držet mudlovských způsobů léčení.

„Když mě sem převáželi, zavadil jsem nohou o nějaký plech. Už nevím, co to bylo,“ vysvětlil a nepřestával ji hypnotizovat svýma černýma očima. „Proč to děláte?“

„Protože nechci, abyste o tu nohu přišel.“

„Ne,“ řekl přísně. „Proč tohle celé děláte. Ten proces, moje obhajoba.“

Hermiona se krátce usmála. „Protože odmítám, aby se v tomhle světě dělo ještě někdy bezpráví. Teď, když jsme porazili Voldemorta.“

„Z tohoto zatraceného světa bezpráví a nespravedlnost nikdy nezmizí, slečno Grangerová. Nebuďte naivní. Bojoval jsem dostatečně dlouho na to, abych si to zatraceně vštípil. Někdo jako já nebude mít nikdy klid.“

„Nesouhlasím, profesore.“ Položila si ruce na svá kolena a stále na něj koukala ze země. „Pokud dokážeme očistit vaše jméno a lidé uvidí, že jste nevinný, dají vám pokoj. Budete moct žít svobodně.“

„Vy tomu opravdu věříte,“ pronesl ledabyle se zvednutým obočím.

„Ano. Jakože sedíte naproti mně,“ odpověděla rozhodně.

„A nebojíte se, že vám ublížím?“ řekl najednou ponuře a jeho obličej nabyl neprostupné až téměř smrtijedské masky.

„Kdybyste chtěl, už to uděláte.“

Severusovi se zablýsklo v očích a jeho ruka vystřelila k Hermionině bradě. Pevně ji chytil a přiblížil trhnutím její tvář ke své. „Tak si to zatraceně zapamatujte, Grangerová. Kdykoliv vám mohu ublížit. Každou vteřinu, kterou tady se mnou ztrácíte.“

„Jen to zkuste,“ vmetla mu rozčileně do očí. „A pusťte mě! Už nejsem ta malá holka. I já umím kletby, které se nepromíjí.“ Udeřila ho do ruky a v tu chvíli jeho stisk povolil. „A dejte se do pořádku. Zítra začneme.“ Sekla po něm ještě přísným pohledem a zmizela na chodbě. Dveře od jeho cely se za ní zabouchly a profesor tam seděl jako opařený. Vykolejený z jejího chování. Byla tvrdá. Na sebe i na něj. Uvědomil si, že takovou změnu chování už dlouho u nikoho nezpozoroval. Bylo to zvláštní, ale pochopitelné. Válka člověka změní. I jeho změnila. Samozřejmě nedával nic najevo a nikdy by jí to nepřiznal, ale přišlo mu to na Hermioně Grangerové velmi přitažlivé. Dlouho do noci nad ní přemýšlel.

Ulehala do své postele pozdě k ránu. Zkusila si ještě procházet lexikon kouzelnického práva a pojmů využívaných při soudním přelíčení. Navíc vařila lektvar pro Snapea s velice zrychleným postupem a zkráceným časem varu. Převalovala se a nemohla usnout. Jeho zdravotní stav ji znepokojoval, ale co ji znepokojovalo ještě více, byly její vlastní pocity, které v ní vyvolávala jeho přítomnost. Vypadal stále dost unaveně, ale jeho slova a jeho doteky, i když byly poměrně hrubé a neomalené, ji vzrušovaly. Nevěděla, odkud se to bralo, ale rozhodla se, že po tom nebude pátrat. Aspoň pro tuto chvíli.

* * *

12 dní do procesu

„Vy nosíte podpatky,“ podivil se dalšího dne, když mu podávala lektvar a jemu se naskytl pohled na její nohy v tmavě modrých lodičkách na ne příliš vysokých jehlách. Kousek po kousku si prohlížel její štíhlá lýtka. „A ještě do tohoto prostředí,“ poznamenal znechuceně.

„To je dobře, že neblouzníte a zrak vám slouží.“ Zhodnotila jeho poznámku ironicky. „Vypijte to. Je to proti horečce a dala jsem vám do toho antibiotika.“

„To jste stihla uvařit ještě včera?“ zeptal se s nadzvednutým obočím, když do sebe lahvičku hodil.

„Vy si opravdu myslíte, že jsem neschopná malá Nebelvírka, že, profesore?“ Ušklíbla se. „Chtěla jsem být efektivní a ten zrychlený postup vaření lektvaru mám z vašich hodin.“

„Výborně, slečno Grangerová,“ vydechl Severus unaveně a lehl si zpátky na lůžko. „Pokud to takhle potrvá dál, ta vaše efektivita mi snad opravdu zachrání život.“

„A o to mi právě jde. Teď se vám podívám na tu nohu.“ Odrhnula jeho nohavici. Zdálo se, že sepse pokračuje i nad kotník. Hermiona tiše zaklela. Doufala, že ten lektvar pomůže. Poté vytáhla z kapsy mast a velkou vrstvou mu začala nohu natírat. „Držte,“ přikázala mu, když začal nesouhlasit. „Je to antibiotická mast. Namíchala jsem ji pro Rona minulý týden, když se poranil o rezavé hřebíky. Likvidovali s Arthurem starou kůlnu.“

Profesor jen mlčky přikývl. Následně se ale opravdu nadechl k otázce: „Takže vy a mladý Weasley...?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Ron teď chodí s Levandulí Brownovou.“

Snape se ušklíbl. „Otravná holka.“

„To samé jsem si říkala i já před pár lety.“ Zasmála se. Tolik ke svěřování se bývalému profesorovi. Ta malá černá stísněná cela podporovala jakýsi intimní pocit, že mu může říct cokoliv. Zakroutila rychle hlavou a posadila se vedle něj na lůžko. „Vedení věznice mi dovolilo blok a pero, které bude zapisovat každé vaše slovo. Pokud budete souhlasit, můžeme vyzkoušet i nitrozpyt, abych měla přesnou představu o vašich myšlenkách, vzpomínkách a rozhodnutích.“ Profesor jen přikývl. „Takže... Mohli bychom začít s vaší činností ve službách Brumbála a vaší rolí špióna v nejužším Voldemortově kruhu.“ Severus Snape začal mluvit. Nebyla to slova příjemná, ale bylo nutné, aby tím oba prošli, pokud mu to mělo zachránit život.

„Děkuji,“ řekla Hermiona, když skončil. Naklonila přemýšlivě hlavu na stranu a počkala, až její levitující pero dopíše poslední větu. Pak blok i očarovanou psací potřebu uklidila. Zamyšleně si ho prohlížela. „Nejste unavený?“

Profesor zakroutil hlavou, ale ona si všimla, že se mu zavírají oči. „Necháme to na zítra, co říkáte?“

„Jak myslíte,“ pronesl bez většího zájmu.

„Nechybí vám něco? Nepotřeboval byste něco?“

Snape se ušklíbl. „Hloupější otázku byste tam neměla?“

„Takže nic nepotřebujete. Dobře.“ Zhodnotila suše změněnou atmosféru v cele a vstala, aby se s ním rozloučila. Nebude se mu vnucovat.

„Možná bych přece jen něco chtěl,“ odpověděl, když přiblížila svou pěst ke dveřím, aby zabouchala a strážce ji pustil ven.

Otočila se k němu. „Ano?“

„Abyste mi ukázala svou jizvu.“ Nespouštěl ji z očí a sledoval, jak přes Hermionin obličej přechází překvapený pohled měnící se v otázku.

„Mou jizvu?“

„Máte přece jizvu.“ Řekl, jakoby to mělo být něco absolutně zjevného, co řeknete člověku při prvním setkání.

„Jak to víte?“ Přimhouřila oči a nedůvěřivě ho sledovala. „Nespletl jste si mě s Harrym, že ne?“ Podívala se na něj trochu pobaveně, trochu znepokojeně, jestli se dočista nezbláznil.

„Nedělejte ze mě idiota,“ pronesl přísně. „Když jste kolem mě s Potterem šíleli, po té, co mě málem zabil Voldemortův had, vyhrnula jste si rukávy. Všiml jsem, si že máte jizvu.“

„Ach, tohle. Jak myslíte.“ Přišla až k němu a vyhrnula si rukáv kabátu. Na jejím předloktí byla zahojená písmena, které jí tam vyryla Bellatrix Lestrangeová. ‚Mudlovská šmejdka‘. Severus ji obhrouble chytil za zápěstí a v šeru cely si její ruku přitáhl blíž. Palcem přejel přes jizvu.

Dlouhé chladivé prsty, na které by mohl být pyšný kdejaký klavírista, putovaly po její ruce nahoru a zase dolů. Zatajila dech, aby nepoznal, jak moc jí to je příjemné, protože si uvědomila, že dýchá přerývavě. Srdce jí začalo být rychleji a tváře jí zčervenaly. Byla vděčná, že díky tmě neviděl Snape horkost, která jí okamžitě nastoupala do obličeje.

„Svině,“ procedil mezi zuby a pak k Hermioně zvedl oči. „Jste statečnější, než si myslíte.“

Uchechtla se. „Tak vidíte, že máme něco společného, profesore.“ Vytrhla se z jeho sevření a vyhrnula mu rukáv. Na jeho předloktí se skvěla jizva. Ještě dokázala rozeznat zkrouceného hada. Ale ona mluvila i o jeho statečném chování po celá ta dlouhá léta, kdy ho Voldemort mohl zabít každý den, pokud by zjistil, že je agentem pracujícím pro Brumbála.

„To sotva,“ odfrkl si a spěšně stáhl svůj rukáv zpátky k zápěstí. „A teď vypadněte.“

Než za sebou zabouchla dveře od té páchnoucí díry, pronesla ještě: „Nejen jizvu máme společnou. Nashle zítra.“

---