Odlet

11. Odlet

*

Balíme

Už je to tady. Finále. Závěr. Konec. Finiš. Šlus. Poslední oběd, poslední Tequila, poslední pomazání opalovacím krémem. Kufry uskladňujeme v hotelovém foyer a jdeme se rozloučit s pláží, s mořem a s číšníkem u bazénového baru. Lučba netrvá dlouho. Autobus nemá obvyklé zpoždění, naopak nečekaně přijíždí o dvacet minut dříve. Uznejte, to je hodně i na Švýcarsko. Tady v Mexiku se jedná o naprosto nevídanou událost, o které budou indiánští stařešinové ještě dlouho vyprávět u táborových ohňů.

Na letišti se poslušně stavíme do nekonečně vleklé řady čekajících na bezpečnostní prohlídku. Zřízenec cestující dělí na očkované a neočkované s PCR testem. Očividně má potíže zařadit několik očkovaných, kteří mají i PCR test. Posílá je znovu na konec první fronty. Člověk nemá být zbytečně iniciativní.

Nevím co je bezpečného na tom, že před každým odletem musím stát v dlouhých frontách, nechat na sebe funět a prskat ostatní cestující, mávat pasem, palubními vstupenkami, doklady o bezinfekčnosti a nechat se osahávat nerudnými, špatně placenými zoufalci u bezpečnostní kontroly.

V neveřejné části letiště čekáme asi hodinu a půl na odlet. Snažíme se nalézt jakékoli finančně dostupné jídlo. Je to nadlidský úkol. I ta nejmenší láhev s vodou stojí více než padesát pesos. Oschlý sendvič ve fast foodu nebo bageta s lístkem salátu startují na dvou stovkách pesos. Letiště v Cancúnu tím posílá návštěvníkům jasný vzkaz: „Přijde vám to drahé? Tak příště plujte lodí, holoto.“

Je zvláštní, že se mexickým letištním úředníkům nikdy nepodaří, aby partnerům, kteří přichází a odbavují zavazadla společně, přidělili místa v letadle vedle sebe. Snad se jedná o nějaké opatření pro společné dlouhé lety dlouholetých manželů a nějak to souvisí se snížením křivky rozvodovosti. Nevím. Pomáhám manželce odložit příruční zavazadlo do přihrádky nad hlavou a postupuji uličkou dál ke svému místu. Na sedadle u okénka a z velké části i na mém prostředním už sedí „el hombre grande“ a s provinilým úsměvem mi dělá víc prostoru tím, že si zastrkuje havajskou košili do kalhot. Přisedám k němu s pocitem, že nic horšího mě snad už potkat nemohlo. Mohlo. Za několik minut se ulička zcela zaplňuje rosolovitou hmotou, zvolna avšak nezadržitelně tekoucí mým směrem. Na zbytku krajního sedadla se pokouší alespoň kouskem těla spočinout „el hombre terriblemente gordo“. Nastává přetlačovaná tuk na tuk. Možná si tlouštíci neuvědomují, že sedím mezi nimi. Vlastně už to z venku ani není poznat. Připadám si jako moucha v míchačce na beton. Přeju si být menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Nejvíc ze všeho si ale přeju mít schopnost teleportace. Letadlo se povážlivě naklání na stranu. Levé křídlo se téměř dotýká betonu runwaye. Letušky si uvědomují, že za těchto okolností je vyloučeno, abychom vzlétli. Hledají pro horu aspiku visící do uličky jiné místo. Pokud možno co nejblíže opačnému křídlu. Daří se jim to. Jabba Hutt s mlasknutím odlepuje své sádlo od sádla druhého cvaldy a já, podruhé narozen, konečně narovnávám odkrvené končetiny, plním splasklé plíce vzduchem a pohodlně se roztahuji na své polovině sedadla. Úžasné. Připadá mi, že jsem ještě nikdy v letadle neměl tolik volného místa sám pro sebe. Dokonce i jídelní pultík bych mohl vyklopit, ale nemám toho zapotřebí. Z bezpečnostních důvodů není možné na palubě podávat jídla, a tak se občerstvení smrsklo na dvě deci vody, pytlík oříšků a jeden vlhčený ubrousek s příchutí aloe vera. Standardní jídlo i nápoje je však možné si doobjednat za poplatek. Platící pasažéry Covid nenapadá.

Na pražském letišti Václava H. naše doklady ani nás osobně už nikdo nechce ani vidět. Vyzvedáváme zavazadla a bilancujeme. Personál aerolinek při nakládce a vykládce jenom naší skupině rozflákal tři kufry. Ale z celkových šedesáti kusů je pět procent ztráty vlastně docela hezký výsledek. Chtěl jsem kolektivu pogratulovat k nečekanému úspěchu, ale byl to jeden z těch špatných nápadů, které my dobromyslní prosťáčci dostáváme zcela nevědomky a bez zlého úmyslu. Za trest cestou z Prahy až do Prostějova musím sedět v autobuse na průvanu u dveří. Venku mrzne, sněží, dují vichry a těmi zpropadenými dveřmi každou chvíli někdo vystupuje. Jako jediný se vracím z tropického ráje nachlazený.

Adiós Mexico!