Smrt Kapitola 8.

hithit.com/cs/project/11415/kniha-realneho-pribehu-zacarovane-hracky-carodejnice-bath

 

Myslím, že zrovna začínalo léto, mě bylo 10 let.

Doma se nic nezměnilo, láska by se u nás doma mohla krájet.

Navštívila nás paní sociální pracovnice z Ospodu.

Ptala se mojí mámy,proč má všude nevyprané prádlo po zemi a proč nechodím k lékaři.

(S tou retro tatramat pračkou a 6. dětmi v baráku se tomu nevypranému oblečení ani nedivím.Mladí lidé nevědí co je to retro doba,proto tuto generaci dost nesnáším....jsou nevychovaný.)

Úřednice nařídila matce,jít se mnou k lékaři.

Dle mého názoru,přestala jsem vnímat a dělala jsem něco podobného jako můj bratr,který čuměl do zdi,než jsem ho já fyzicky napadla.Takže neslyšící mimon.

V nemocnici mi nasadili na hlavu jakýsi přístroj a musela jsem mačkat knoflík,když jsem zaznamenala zvuk stroje.Tichý ,hlasitý atp.

Máma říkala,slyšíš dobře,jenom hraješ hluchou.

Máma s tátou začali tvořit ty svoje oblíbené rozchodonávraty.

Takže sbalit rychle igelitku s hračkou a táhněte si sednout na lavičku před panelák,než si s otcem vyřídíme účty.

Už mě to taky začínalo srát,měla jsem strach o matku,protože byla těhotná a s tím miminem v břiše nemůže bojovat s vožralým tátou.

Hádka tentokrát dopadla špatně,rodiče se neusmířili,máma přišla za námi a zavelila -odcházíme.

Šli jsme k tetě Janě ,která bydlela asi 1 km od našeho paneláku.

Moc se mi tam tedy nechtělo.Sice jsme byli asociální,ale ne zas tak moc.

Ale teta Jana se strejdou(už nevím jak se jmenoval)

Bydleli v baráku a ten byl fakt zřícenina,asi jako zřícenina v Chánově a hodně to bylo tomu podobné.

Všude bordel,špína,smrad,zatuchlost,pavučiny,pavouci,divnej pes a kočka,odpadky,rezavé nářadí,špinavé hračky.

Na dvoře jsem si nedokázala hrát,teta Jana měla se strejdou 2 děti.Které nám v chování byli dost podobné,ráda jsem je viděla,ale moc jsem se s nimi nekamarádila,byla jsem zvyklá důvěrovat jen sourozencům.

Raději jsem zalezla do baráku.

Máma si stěžovala tetě na fotra.Kouřili u této debaty cigarety a popíjeli kafe.Strejda pil pivo.

Strejda byl jako ženská,raději si nepustil fotbal v televizi,jen aby mohl diskutovat s mámou a jeho ženou o důležitosti situace.

Měl pozornost,to bylo vtipné na něm.

Poté všichni odešli do hospody,která byla pár kroků od baráku.

Ta hospoda s fotbalovým hřištěm o které jsem psala na začátku knihy.

Za ne dlouho přišli zpět a opět diskutovali nad cigaretami a kávou o otci.

Do dvora se blížil otec-cesta která vedla k baráku byla docela dlouhá.Ve vzduchu byl cítit průser.Otec byl totálně na sračky.

Teta se strejdou zmizeli do hospody,aby měli rodiče soukromí.

Mámu chytil panický stres a zakřičela na nás,abychom se v pokoji schovali a dělali,že tam nejsme.Zřejmě nás měl někdo hlídat jako.I když nevím,co by to vůbec mělo za smysl na této situaci-asi ego mámy,že si dokáže poradit bez otce sama.

Máma ještě stihla sdělit,že otec je extrémě napitej a bude zlej ,tak se nemáme dívat a máme si zacpat uši.

Vypadalo to trochu jako hra škatulata hýbejte se.Všichni pobíhali po pokoji a schovávali se.Postupně se sourozenci ukryli do skříně,peřináku,za křeslo,pod postel.Nic jsem nestíhala,nikam se mi schovávat nechtělo,mám klaustorfobii.(Viz. kapitola bejby.)

Impulsivně jsem skočila do mezery mezi velkou almarou a oknem.Byl tam velký závěs až na zem.Za závěsem se schovával bordel pytlů smradlavého oblečení.

Nikdo z nás nekřičel,nedýchal,všichni z nás byli podělaný strachy,že jsme si nedovolili zakašlat natož zafnukat.

Dnes si říkám,že ti nejmladší,byli taky hodně odvážný.Které předškolní dítě,vydrží nefnukat při takové situaci.Želvy Ninja :-)))

Trochu si uletím o hodně let později a řeknu si k tomu takový komentář.

Osoba týraná si neuvědomuje realitu a tyran svou obět dokáže natolik ovládat,že jediné východisko,je tvrdý zásah okolí.

Jedinný kdo se v místnosti neschoval byla sestra v batolecím věku pravděpodobně jí bylo 1/2-8 měsíců-nejsem si jistá.

Ale máma měla téměř před porodem.

Sestra se batolila na smradlavé posteli.

Otec se přimotal do dvěří,táhnul z něho alkohol po celém pokoji,byl celej červenej v obličeji.

Čímž začala klasická hádka rodičů,na kterou jsme byli zvyklí,možná proto jsme nefnukali.

Otec: ( Ty kurvo,co si o sobě myslíš,táhni zpátky domů,nebo uvidíš co s tebou udělám z toho se posereš.Kdo si myslíš,že tě bude chtít s tolika dětmi?Já chodím do práce,dělám pro tebe všechno a ty se kurvíš-děvko!)

Máma toho moc neřekla,jenom něco o tom,že furt chlastá.

Myslím si,že na ní přišli porodní poslíčky.

Otec začal matku brutálně mlátit.Dal jí pěstí do obličeje a ona se svalila vedle batolecí ségry na postel.

Otec byl v rauši a nepřestával,facky a pěstí lítali jedna po druhé.Máma křičela a segra taky začala brečet.

Takže v místnosti se odehrála dost brutální bitka mezi rodičemi,spíše ze strany otce.

No a já mám své oblíbené okno,výpadek paměti.To se mi stává dodnes,když mám větší trauma.Dnes už vím,že se to jmenuje-derealizace nebo depersonalizace.(To je když osoba ,dělá na sílu ,že situace neexistuje a mozek přestane fungovat správně,třeba u mě se to projevuje apatií a neschopností si vzpomenout co jsem měla pred hodinou k obědu.)

Takže když se vrátím zpět vzpomínám si sebe za závěsem a rodičovskou bitku.Potom je nic a najednou ležím v posteli,přikritá peřinou v jiné místnosti,než jsme byli.Nevím jak jsem se tam dostala,sourozenci lezeli vsichni v jedné velké posteli také.

Je noc a mám zavřené oči,ale slyším mámu jak na mě volá Gituško,Gitunko,Gito,Gito.....Gi...to....a hlas utichnul,ovšm nikde nebyla.

Tak jsem pomalu otevírala oči a vidím tetu Janu jak vchází do dvěří a je celá sesypaná psychicky,brečí,smrká,brečí.Strejda jí utěšuje ,má jí rád.

Teta Jana si sedá k sourozencům na postel a já na ní koukám a možná vím,co zřejmě řekne.

Teta objímá sestry a bratry a říká.Vaše máma umřela,táta jí zavraždil.Potom už jenom brečela.

Mě došlo proč na mě máma volala a já ji neviděla.

V té době mi přeplo v mozku,jak se říká.Všichni brečeli,byli hysterický-nevím jak se projevuje trauma z oznámení o umrtí,ale mě se projevilo zřejmě tou derealizací.A dělám to dodnes-trauma je pro mě něco jako ......kdo si myslíš,že tě bude litovat?Nikdo,tak neřvi a chovej se normálně.

Sedla jsem si na posteli a sledovala tetu a sourozence jak pláčou.Nikdo si mě nevšímal,nikdo mě nelitoval.

Pamatuji si,že jsem se zachovala jako nějaký chladnokrevný psychopat.Koukám na sourozence a říkám si.

Máme je mrtvá,táta jí zavraždil,tátu asi odveze policie.Kdo nám ted otevře dveře doma,kdo nám koupí jídlo.

Vůbec jsem si neuvědomovala,že děti nesmí žít sami bez rodičů,myslela jsem si nevím co,že si asi natrháme jablka na stromě a půjdem do školy bez mámy s tátou.

Každopádně nechápu vůbec ten časoprostor dne,ale najednou z noci se stal den,spíše ráno.

Ale určitě vím,že přijela sanitka spíše dvě sanitky a kolem baráku se sjíždělo mnoho policejních aut a také auta nepolicejní,ale seděli tam paní z úřadu,to bylo poznat podle oblečení a dokumentu co drželi v ruce.

Kromě toho přiběhli všichni z okolí a také nás připad byl v novinách Blesk.Je zapsaný v kronice ostrova.

Na našem ostrově to byl největší případ,který trochu změnil historii tohoto ostrova.

Je to již 30 let a já jsem si doslova nikdy nepamatovala uplně všechno.Takže mám tento den trochu popletený.

Pamatuji si,že jsme se afektivně se sourozenci rozhodli vyběhnout z baráku a utéct polici i sanitce.

Bylo mi velmi trapně,jelikož ti lidé co se seběli na nás ukazovali prstem jako na zločince.

Ale nikdo nas nedokázal pochytat-tak ne asi co si mysleli,že chytí Želvu Ninju,to ani náhodou.

Bežela za nami policie,urednice,záchranka,ale mi se rozutekli asi jako šváby mezi stromy,kde jsme se schovavali.

Utíkali jsme k nám domů.Po cestě jsme potkali otce,kterej se motal po cestě a také měl stejnou trasu v ruce držel zabalenou sestru batole v nějakém hadru.

Dle mého názoru,matka ještě ležela v klauži krve proto ty dvě sanitky a policie nevědela jestli má chytat nějdříve 6 zmizelých dětí nebo otce co vraždil,do toho stres vyplašený sousedi,hysterická teta Jana se s trejdou jako svědkové - 2 jejich děti,které taky potřebovali někým pohlídat a já chápu,proč nás v tomto stresu nikdo nestihnul chytit.

Otec se ségrou zamířil v k vodě .Vltava,byl tam přívoz a silný proud.

Ani nevím,proč jsme ho sledovali,asi protože to byl prostě náš otec,takže tak nějak automaticky.

Otec zřejmě někam chtěl jít a segra mu překážela,takže jí hodil do vody.Ale ta se díky tomu hadru zasekla o nějaký velký klacek.

Otec byl tak mimo,že vůbec nevnímal,neviděl nás ihned se sebral a odešel pryc.Jelikož jsme byli vycvyčený želvy Ninja,tak se nám podařilo segru vytáhnout klackem a také jsme uměli plavat.

Nechápu jak segra dokázala přežít,ale zřejmě se jí nějakým způsobem podařilo v té vodě dýchat.Protože mi jsem rozhodně neměli záchranářský kurz první pomoci.

I když pravda je,že jsme jednou zachránily malého bráchu,který vypil ocet a velmi se dusil-podali jsme mu mléko a byl v pořádku.

Otec nešel domů,šel jinou cestou.Neměli jsme klíče od bytu,takže jsme se rozhodli,že vylezeme do okna,tak jak jsme se to naučili při naší hře (Ruská ruleta-kapitola-přetekla trpělivost.)

A jeden z nás vylezl do okna a praštil vší silou do rámu-okno se otevřelo a všichni jsme zalezli do bytu.

Následně jsme hromadně hystericky začali stěhovat nábytek a tvořit barykády do dvěří a oken.

Aby se nemohl dostat dovnitř otec.

Absolutní panika všech.

Co bylo nejšílenější,že ty dětské malé ruce,dokázali v afektu přestehovat almaru a zvednout postel do vodorovna.

Brzo za okny se objevila zase ta sanitka a spousta policejních vozů a další a další lidé z vesnice kolem.

Zrychlili jsem stěhování nábytku.

Všechno jsme nastrkali před vchodové dvěře a dokonce i tu těžkou pračku.Kliku jsme zablokovali násadou od koštětě.

Před okna jsme postavili všechny postele ,které v bytě byli.

Na želvu Ninju si musel zahrát i policajt,který tukal na okno a přemlouval nás abychom mu otevřeli.

Bylo to jako drama ve fimlu.

Všichni uřednici se přesunuli za dveře bytu a překřikovali jeden přes druhého.

Potom už přišel i policejní vyjednavac.

Nechápu dodnes ,kde se tam za těmi dvěřmi najednou objevila starší sestra,která bydlela asi hodinu a půl od odstrova.

Zřejmě pro ni policie zajela autem.

No ten časoprostor mi dodnes vrtá v hlavě.

Všichni sourozenci už nevydrželi a propukli v afektivní pláč.

A mě osobně došlo,že si pro nás přišli -polednice a ti druzí,už tady nebudeme spát,když otevřeme dveře.

Máma je mrtvá,táta možná vyleze do okna za náma.Segra,která se nám snaží namluvit,že nepujdeme do detského domova,ale že si nas vezme k sobe domů,az otevreme ty dvere.Propukla v hysterický pláč a nám jí bylo líto.

Jenomže jsme jí vůbec neveřili a věděli jsme témeř jistojistě,že je to past a že si nas k sobě domů nevezme.

Odmítali jsme jít s polednicí do sanitky.

Jenomže zoufalá situace nás obměkcila a vedeli jsme,že stejně nevyhrajem.Jsme všichni psychicky rozložený a nevíme kdo by tady dělal mámu a kdo otce,když jsme všichni pod 10 let až batolecí věk.

Myslím,že paní polednice mluvila o nějaké hračce-děti otevřete mi já mám pro vás pripravený hezký hračky,vy je nechcete vidět?

No možná kdyby mi nabídla čokoládu,bylo by to rychlejší :-D

Vážně jsme se zřejmě nechali utáhnout na hračku-hrozný :-)

Pomalu jsme odtahovali vsechen nahromaděný nábytek a otevřeli dveře.

Za dvermi stalo hafo lidí a ubrecená sestra.

Bylo videt,že se nejvíce ulevilo na tvářích policie.(Mám dodnes ráda policejní zaměstnance-nejsem ten typ osobnosti,co si na ně stěžuje,spíše na soudy.Ale nedávno to taky schytali, když jsem si stěžovala na jednoho týpka ,kterého jsem nahlásila na kriminálce a nic se nevyřešilo-to jsem si stězovala,ale ne na policii,spíše na to,že případ nebyl spravedlivě odsouzen a onen muž nepotrestán.Song Obět.)Nikdo mi nezpůsobil takové trauma jako on,takže mám opravdu silnou depku už dlouho.)

Polednice měla černý vlasy,červenou rtěnku,byla krásná a hodná,torchu se podobala máme v lepíš verzi.

Posadili nas na gauc a myslím,že jsme opravdu vsichni dostali plyšovou hračku.

Policie psala pro paní z Ospodu nějaké dokumenty k podepsaní.Na dveře lepili červenobílou igelitovou pásku.

Segra nás přemlouvala,abychom odešli s paní polednicí do sanitky,že si pro nás přijede.

A mi jsme na ní naštvaně křičeli,že to není pravda,že nás tam nechá a nepřijde.

Ale museli jsme odejít v doprovodu policie a vtipné bylo,to že jsme si tentokrát sbalili rychle igelitku a hracku a už jsme nesedeli na lavičce pred panelákem-to je fakt sokující,když jste zvyklí na stejnou situaci s igelitkou.

Sanitka nás vezla velmi,velmi daleko .Cesta byla hrozná-den byl upršený,malé okno v sanitce, sourozenci nemluvili, spali a mě bylo ze všeho špatně.Nemluvila jsem.

Odvezli nás do diagnostického ústavu Dobrichovice.

Tam jsme byli 3 měsíce než nás přemístili do dětského domova,ale o tom v příštích kapitolách.

 

 

 

---